Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

Ráchel, děkuju, snad jo :)

Lído, podobně hrozné zážitky mám z dětství taky. Já měla na starosti vaření, praní, zahradu a učení i zdraví sourozenců. Výprask jsem dostala každou chvíli, i když jsem se snažila, co to šlo. Bráchové byli biti ještě víc.

Tohle mi je cizí.
Nicméně zároveň jasně, že někdy ustoupím, dám přednost manželovi nebo dětem. Ale není to tak, že já jediná se obětuju, je to u nás vyvážené. Ve chvíli, kdy se furt obětuje jen jeden, není to zdravé.

Jo, Royo, dělám to. Ne pořád, resp. postupně se mi daří dělat to míň a míň. Ale přesto do toho občas spadnu, když mi není dobře.

Uvědomuju si samozřejmě, že je to blbě, protože tím de facto zneužívám lidi kolem sebe k tomu, aby se já cítila líp (resp. spíš cítila se míň mizerně). Abych sama sobě dodala aspoň trochu pocit, že na světě k něčemu jsem, tak na to vlastně "použiju" jiný lidi, aby mi ten pocit hodnoty dodali tím, že ocení, co pro ně udělám.

Jo, není to správný, a protože to vím, tak se cítím provinile, že už zas někoho "používám", z čehož je mi víc mizerně...a je to dokola. Ale zároveň - moji blízcí to o mně samozřejmě vědí, a protože mě mají rádi, tak jsou ochotni se se mnou domluvit, laskavě, řeknou i míru, po kterou jim to vůbec nevadí to ode mě dočasně absorbovat, nechají se chvíli zahrnout nadměrnou péčí, a zároveň řeknou, kde už je to moc. A mně tohle strašně pomůže, když se nemusím cítit provinile, že už zase přepečovávám až do sebeobětovacího módu a že jsem tím dotyčnému neuškodila. A díky tomu mě to přejde opravdu rychle. A pak je to zas normální :)

No a samozřejmě rozumově vím, proč tohle dělám, spíš bych se asi divila, kdybych nedělala :) Přes veškerý úsilí a podporu na mě samozřejmě ohavná životní etapa zvaná dětství nechala stopy dodneška. A tahle je každopádně z těch výraznějších. Zlepšuje se to, pomalu, ale citelně, naštěstí :)
Zodpovědnost za štěstí druhých s tím samozřejmě souvisí taky - je těžké vystoupit z módu "jsi zodpovědná za to, že jsi tak nepovedená, žes mi zkazila a požád tak strašně kazíš život, za to jsi mi teď i do budoucna povinovaná xxxxx....". Když je tenhle typ zodpovědnosti na člověka násilně vtlačenej, tak se zpod něj prostě blbě vylejzá. Jde to, samozřejmě, ale blbě, no. Takže jo, i ten pocit zodpovědnosti za štěstí jiných znám. Ale nemám ho teda trvalej a taky se postupně s věkem rozpouští.

"Jinak moje dcera spis chytla geny z partnerovy rodiny"

potom se svých genů dočkáš na vnoučeti...