Re: 9 měsíců po smrti muže - změna antidepresiv

Irmi, rozumím, já jsem byla ta, kdo celou rodinu jakoby vedla, držela v dobách, kdy to bylo potřeba, vždycky jsem si věděla rady a všichni na mě tak nějak spoléhali. Přirozený "vůdce", o což jsem tak nějak nestála, silná osobnost, nevím...říkali mi to ti kolem. Já se tak nikdy necítila, ale co byla pravda - věděla jsem si rady, skoro vždycky, zvlášť v situacích, kdy bylo potřeba jednat, rychle se zorientovat, udělat rychlé rozhodnutí...

A - najednou jsem se ...ztratila , sama sobě, sama v sobě, všechny "jistoty", co vlastně jistotami nebyly, se hroutily a já s nima. Ani jsem za to já sama nijak nemohla...takže k tomu ještě sebelítost...a ty pocity viny, co kdyby to fakt byla má vina...

Najednou ten pocit nejistoty, o koho a oč se opřu, kdo bude stát "za mnou". Zklamání, pocity bezmoci, bezvýchodnosti...byť jsem kolem sebe měla neuvěřitelné množství pomocných rukou, asi těch, kterým jsem dřív "pomáhala" já... Stejně mi to nestačilo, bylo to málo...byla jsem prostě ztracená a sama.

Nepomáhalo nic...ten otřes, zklamání, bezvýchodnost, pocity osamělosti...atd...přetrvávaly.
Říkala jsem si, co blbnu, že už se musím vzchopit, říkala si, za měsíc už....tehdy a tehdy už...čekala...a stejně si to tak nějak šlo svým tempem...a tak nějak to...prostě odeznělo.
Něco jsem zpracovala, něco docvaklo, něco jsem nechala ležet a šla dál...a těch emocí bylo mnohem víc...co ty třeba naštěstí nemáš...

Něco se nedá přeskočit, urychlit...a nemá cenu čekat, až až...to je můj osobní závěr...musí se žít ze dne na den, ideálně vědomě každý okamžik a na nic nečekat...jen tam mít tu směrovku k vnitřnímu štěstí a spokojenosti...a ona se pak ta mlha jakoby rozpouští, propady jsou, to jo, ale víc je tam už toho jasna, toho klidu....a nějaké té radosti, až se přehoupne, člověk zas získá sílu, sebedůvěru, ten svůj "drajv".

Jo, jde to, prostě to jde...a je to různě dlouhé u různých lidí...člověk se zas pomalu stává sám sebou, i když už má zas víc zkušeností, víc zážitků a tak...a já jsem i schopna ti zagarantovat, že jsi na té dobré "cestě", že už jsi ušla daleko , že zkus tak nečekat, ažaž, ale prostě žij den za dnem, i když to zatím drhne...a čeká na tebe spoustu krásných věcí, které třeba nemůžeš ještě teď vidět...ale jsou tam, radost a takový to normální štěstí...
Jinak než dřív, ale taky krásně. A přijde to samo a nepozorovaně...