Re: Jít či nejít na pohřeb?

"okladam za povinnost pro zemreleho rozlouceni usporadat, protoze jeho zivot proste nebyl jen o mne,"

Moje maminka (pred skoro 15 lety) pohreb nechtela. Chtela byt spalena bez obradu.

Udelali jsme si rozlouceni s ni podle sebe. Na Vysehrade nad ulicemi, kde prozila svuj zivot (narodila se tam a posleze i po svatbe), v prave poledne, o pul roku pozdeji. Udelali jsme si to po svem, do toho zvonily zvony na Vysehrdskem kostelöa a posleze zvonkohra. Obleceni v cervenem (=jeji obliben barva), slozku s fotografiemi a vzpominkami a vypravenim, co zazila, okopirovanou pro kazdeho vnuka, kazdy z nas z toho precetl neco, co si vybral… atd atd. Popel jsme rozprasili do Vltavy o pulnoci za uplnku (=maminka mi vzdycky Rikala, ze na mne bude cekat na mesici…). Jenom nase prima rodina a muj bratranec a nejlepsi prazska kamaradka, ktera za ni pravidelne chodila.


Porad na to radi vzpominame. To bylo presne takove rozlouceni s nasi veselou babickou, moji nejdrazsi maminkou, jake si (mozna) predstavovala. Par tydnu pred jeji smrti jsme o tom mluvily a ja ji rekla, ze by se mi to libilo takhle - a ona s tim souhlasila.

Lidi kteri se ptali na pohreb, byli na mrtvici "to se nedela!!!"

No, a poslednich par let to tak nak delaji lidi namisto obstaravani vypravnych drahych pohrbu na hrbitovech/ v krematoriu a rozprasovani.