Re: Jak s dětmi mluvit o nových partnerech?

Kat,
ty si mě asi fakt s někým pleteš.
Já se pouze ptám na věci, které mi z formulací zde nejsou jasné, max. si je nějak interpretuji a následně vznesu dotaz, zda je to takto, nebo si pod tím pisatel představoval něco jiného.
Viz včerejší vlekoucí se debata o tom, co to je, když se otčím/macecha nechovají nijak patologicky a dítěti "jen nesedí".
Při tvém popisu "vadí mu, že se dítě chová jako dítě" jsem si třeba vybavila jeden kriminální případ z USA, kdy dva teenageři měli dítě, po nějaké době od jeho narození se rozešli a matka se s malou holčičkou odstěhovala na opačný konec země za novým přítelem. A ten naprosto nechápal, že se dvouleté dítě nemůže chovat jako malý dospělý, vyžadoval od něj nereálné věci, a nakonec společně s tou matkou holčičku umlátili k smrti. To je ovšem patologie a dotyčný "přítel" byl úplně mimo. Na druhé straně si umím představit, že nový partner/partnerka vyjádří překvapení nad tím, že dejme tomu desetileté dítě není schopné něčeho, co je v tomto věku běžné (dojít s košem, dojít na nákup, usnout samo v pokoji) a na základě toho vyjádří svůj názor, což žádná patologie není - a také to asi bude podstatně častější než první případ - ale dítě, zvyklé na to, že toto dělat nemusí to samozřejmě bude brát úkorně a usoudí, že mu dotyčný "nesedí". Je to fakt důvod k ukončení vztahu, protože "dítě je vždy a za všech okolností na prvním místě"?

Primárně si vždy představím statisticky častější model. Ano, chápu, že z toho mohou vznikat nedorozumění, že to tak nemusí mít každý, ale snad jsme dospělí lidé a dokážeme odpovídat na položené otázky nebo objasnit případné nesrovnalosti.