Re: Jak vás poznamenali hádající se rodiče, kteří se nikdy nerozvedli?

kněžno, já chápu ten okamžik "aha prozření", stává se to asi každému a bývá to dost pecka... ale na druhou stranu fakt radím to nepřehánět, abys pak zbytečně neměla pocit, že "všechno je jinak"... je dobrý si porovnat i to, že často ti rodiče sami si nesou nějakou zátěž, sami měli nějakou výchovu, nějak je ovlivnily okolnosti... pokud se ti jako dítěti zdálo, že máte hezké dětství, asi hezké bylo... je v pořádku chtít dělat věci jinak, poučit se z chyb svých rodičů, ale je taky nebezpečné jim ty jejich chyby vyčítat, byť jen sama sobě v hlavě - dokáže to ovlivnit vztahy i na venek a přitíží to tobě samotné...
za mne platí "odpustit a neřešit", vzít si ponaučení ano, ale připustit si, že my sami napácháme zase jiné chyby na svých dětech, byť bychom se snažili sebevíc a možná by nás překvapilo, co třeba jednou budou mít děti za zlé nám...
co se týče současných hádek rodičů - jestli to dobře chápu, nemají si moc co vyčítat, není to tak, že by byl jeden agresor a druhý oběť, teda doporučuju se od toho mírně distancovat a dát to rodičům najevo - oni to mají jako vlastní životní styl, to neznamená, že to musí být součástí tvého života... když se tě snaží do hádky zatáhnout, říct na rovinu, že jim soudcovat nemůžeš, a nechceš, že ti je líto, když se hádají, že ti to nedělá dobře...