Diskuze : Hlavní : Laktační psychóza

jojo,to odpovídá nejen o laktační psychoze,ale i o normální,vlastně se u mě vždy psychoza vyvinula z dlouhodbé neřešené deprese

laktační psychoza je možná intenzivnější,ale deprese jako taková je dlouhodobá,pro mě ten stav deprese byl rozhodně bezvýchodnější,při laktační psychozejsem spíš jen nevěděla co se se mnou děle a proč nechco své dítě"ani vidět",rozhodně obojí je dost nepříjemné a nebezpečné

Lalial, já na svém předporodním kurzu tomuhle tématu věnuju cca 30 minut a účastníkům předávám číslo na místní velmi empatickou klinickou psycholožku. Ale po přečtení tvého příspěvku jsem došla k názoru, že to téma pojednám poněkud jinak, mojí snahou bylo upozornit na to, že se nikdo nemá bát vyhledat odbornou pomoc a léčbu, ale moc jsem se nezabývala detaily těchle nepříjemných stavů. Příští dvě lekce jsou věnované kojení, takže to tam hned napravím. Díky.

P.S.: Po předchozí špatné zkušenosti bych po dalším porodu očekávala Flashbacky.

Katko, při laktační psychóze se kojit může. Záleží na tom, co ženu zatěžuje a co jí prospívá, takže se má postupovat individuálně podle konkrétní situace.

Ahoj Lalial. Osobne si myslim, ze se o poporodni depresi a depresi vseobecne mluvi velice malo. A nejen v CR, bydlim v zahranici. Vubec veskere psychicke onemocneni jsou vicemene tabu. Kolik lidi kolem tebe ma psychicke problemy a je treba i na antidepresivech, zjistis az v momentu, kdy se "k nim pridas". Vetsina "normalnich" lidi na tebe zacne koukat mezi prsty v momente, kdy reknes, ze mas antidepresiva. Temer nikdo si neuvedomuje, ze deprese je casto zpusobena chemickou nerovnovahou v mozku. Neni to jen obycejna "depka", jak se casto rika. Temer nikdo nechape, ze pokud do te cerne diry spadnes, tak se z ni sam nevyhrabes. Neni to o tom "se sebrat" a "prepnout se" do pozitivna. Nekdy holt jen ty leky mohou pomoci dodat mozku ty spravne latky. Kdyz jsem zacala pred rokem antidepresiva, citila jsem se jako totalni "loser". Ale proc vubec? Tlak spolecnosti, nazory jinych lidi. Pritom kdybych dostala cukrovku a musela zacit brat inzulin, tak nikdo nerekne ani popel.

Ja jsem momentalne tehotna s tretim ditetem. Jsem presvedcena, ze mam za sebou jiz tri PPD, i kdyz diagnozu jsem dostala az s druhym mimcem. Prvni jsem mela pri prvnim potratu, jen malou, sama jsem se z toho dostala. Po prvnim diteti to bylo docela maso, taky velice nespave a narocne ditko. V jeho peti mesicich jsem se sebrala a odjela na tri mesice do CR za rodinou, protoze jsem toho tady mela plne zuby. V te dobe uz jsem byla tehotna s #2, takze ma nelecena a nediagnostikovana poporodni deprese presla plynule do predporodni deprese. Posledni dva mesice tehu jsem byla v tezke depresi, s nikym jsem se nestykala, nebyla jsem se schopna starat o starsi ditko. MM pracoval z domu ve vlastni firme, takze jeste pribral starost o domacnost a dite. Coz na jednu stranu byla velka pomoc, na druhou stranu to na nej vyvinulo neskutecne naroky a ja jsem se zacala citit jako zbytecny kus nabytku. Tehotenstvi bylo hodne narocne a kdyz se konecne mimco narodilo, byla jsem v totalni euforii. Asi dva nebo tri dny. Pak jsem zase padla a jeste hloubeji. O deti jsem se starala, jak jsem nejlip umela, jsou od sebe 13 mesicu. Takze jsem jen kojila, prebalovala, krmila, uspavala. Velice rychle se dostavily vycitky, ze maleho nemiluju tolik, co vetsiho, ze si to ten malicky nezaslouzi. Dokonce jsem o tom i relativne otevrene mluvila s MM, ten me jen utesoval, ze s prvnim jsem mela podobne pocity, ze to prejde. Chjo, kdyby jsme tenkrat vedeli, co vime ted Jenze uz tenkrat jsem mu rikala, ze je to jine nez prvne, horsi, cernejsi. Kdyz uz se o me hodne bal, to jsem prestala komunikovat uplne, zavolal dve me nejlepsi kamaradky a jedna z nich u me byla tak dlouho, dokud jsem nezvedla telefon a nesmluvila si schuzku u dr. Pak uz to slo rychle: leky, terapie. Teda relativne rychle Az po me navsteve u dr. a diagnoze PPD mi tri lidi na sobe nezavisle potvrdili, ze si mysleli, ze jsem mela PPD uz po prvnim diteti. Jen nevedeli, jak mi to rict.

Mozna, kdyby mi to tenkrat rekli, tak jsme nakonec nedopadli tak, jak jsme dopadli. Cekam miminko cislo tri a budu na nej sama. MM nevydrzel tlak poslednich dvou let a pred peti tydny jsem se s klukama odstehovala. Mam a nemam mu to za zle. Chapu, ze to pro nej bylo velice tezke, firma, finance, deti, domacnost, nemocna manzelka. Na druhou stranu se nej moc zlobim, ze to vzdal. Ja to vzdat nemuzu a to v te cerne dire ziju. On do ni jen kouka Ze jsem tehotna, jsem zjistila az po rozchodu. Nastesti jsem trvala na antidepresivech, ktere jsou bezpecne v tehu a pri kojeni, protoze oba kluky stale kojim. Minuly tyden jsem si nechala lehce zvysit davku, protoze jsem zacala vysilovat, co se mnou tehu zase udela. Zacala jsem chodit na meditace a vic se o sebe starat. Zatim se citim velice dobre, jako uz vic jak dva roky ne. Presto situaci nepodcenuju a snazim se zaridit pomoc kde se da, ted kdyz je mi dobre. Protoze pokud do toho zase spadnu, uzavru se rychle do sebe a nebudu o pomoc schopna sama pozadat. Nechci dopadnout jako loni, kdy mi trvalo mesice, nez se mi podarilo zaridit pomoc a zadnou jsem nemela, kdyz jsem ji nejvic potrebovala.

Tak je z toho nakonec takovy roman Pokud by to ale pomohlo jen jedine mamince, ktera si ted sama se sebou nevi rady, k tomu, aby se sverila treba kamaradce, mamince, proste nekomu, kdo ji pomuze najit pomoc, tak melo smysl to sem napsat. Anebo pokud mi bude nekdo chtit napsat osobne, mam mail pod nickem.