Diskuze : Hlavní : Laktační psychóza

Mě teda spíš překvapilo, že na to nijak nereagovala dětská lékařka. Já měla tehdy pocit, že když mu nevyhovím ve všem- kojení v noci po dvaceti minutách, nenechat ho brečet ani minutu... že prostě nesplním to, co má matka dělat automaticky. Zpětně, mi došlo, že pro mě by tehdy skutečně bylo řešením přejít alespoň částečně na umělé mléko. Měla bych díky tomu možnost třeba na půl dne vypadnout. Ale já jsem tehdy měla za to, že správná matka kojí nehledě na cokoli. Prostě totálně mimo.

Tohle se mi stalo s prvním synem také. Na kursu o tom nikdo nepovídal a ani když jsem byla těhotná podruhé.
Myslím, že jsem nepotřebovala žádného doktora ani centrum pto to či ono, ale jen někoho, kdo by mi normálně pomohl nebo mi třeba jen dělal společnost, abych nemusela být pořád sama.
A hodilo by se i vědět, co udělat, aby mimino neustále nevyřvávalo a kdyby fakt nic nepomohlo, tak ujištění, že si ne můžu, ale MUSÍM jít udělat jídlo, že to uřvan mimino řve vlastně v začarovaném kruhu, který můžu rozetnout jen já.
Jenže to člověk poprvé neví. A když je v tom sám, tak to umí být i dost hrozné.

Tak to jsem si přesně říkala taky, když mně na konci šestinedělí po prvním porodu seřval tchán, že ječet na mamku po porodu může jen "hajzl". Nikdo se mně nezastal, tchýně mi pomohla jen nepatrně, tak že tchána vystrkávala z pokoje, manžel vůbec, moje máma mi vynadala, že jsem tam vůbec jela. Bydlí na druhém konci republiky a já jsem jim chtěla ukázat malého, dokud byl maličký. Nečekala jsem nic špatného. Skončila jsem v RIAPSu, protože jsem nebyla schopná ničeho. Tam mi teda pomohli hrozně, taky u nás v církvi, ale můj manžel stejně snad dodnes nechápe, co bylo špatně. O poporodní depresi jsem věděla dost, na kurzy jsem teda nechodila, hodně jsem se toho bála, protože už jsem měla předtím zkušenost s antidepresivama, takže jsem byla riziková, ale stejně si myslím, že u šetrnějšího zacházení se to stát nemuselo. Klučík byl zlatíčko, zvládala jsem to docela dobře, až na únavu, protože se budil taky po 2 až 3 hodinách, ale nakojil se a spal dál.

Na kurzu v v Krčské porodnici se o tom mluvilo, celkem důrazně a několikrát to popisovali, dali telefonní čísla kam volat a nabádali, ať to berem vážně. Pomohlo mi to akorát v tom, že jsem se ještě víc litovala, když jsem se octla se zánětem a horečkou napospas mojí mámě, která se do mě dost navážela. jsem si říkala, že mám nárok na citlivé zacházení, a nic. teď si říkám, že bez mých rodičů bysme asi oba se synem nepřežili, pár dnů jsme oba potřebovali intenzivní péči a chlap nebyl. následky to nemělo, o to spokojenější jsem byla, když jsem se octla konečně sama soběstačná a měla na starosti "jen" novorozeně...

nevím, zda o ní mluvili na kurzu. Věděla jsem o ní z různých časopisů, od kamarádek. Jenže. Pokud by to na mě přišlo, bylo by pro mě hrozně těžké si přiznat, že tím trpím a obrátit se na pomoc (psychiatra?). Připadala bych si neschopně. A přitom to vůbec není pravda. Naštěstí jsem jí netrpěla, ale i tak jsem u prvního dítěte byla dost vyfluslá. U druhého jsem si dala pozor. Naštěstí vůbec nebylo plakavé. Jak spalo, spala jsem taky.