Diskuze : Hlavní : Střední školy

Monam, věř mi, že můj syn to má fakt jinak. On dlouhá léta i ve škole prostě viděl spolužáky jen ve škole, když odešel ze školy, tak jako by nebyli, v týdnu se mimo školu nevídali, o víkendu taky ne, fakt jen ve škole. Když chodil na kroužek, tak přišel, pozdravil se s dětmi, tam nějak fungoval, odešel a prostě ty děti neexistovaly. Často ani nevěděl, jak se jmenují, vůbec neměl potřebu je jinak vidět. Na kroužek chodil kvůli tomu, co tam dělali, děti mu byly úplně fuk. Má asi 2 nebo 3 kamarády, se kterými se vídá i v reálu, jezdí spolu na vlaky apod. a s několika dalšími si píše online. O prázdninách se klidně celé týdny vídá max s tím jedním.
A když jsem já byla ty 3 roky na mateřské, tak jsem se s lidmi z práce prakticky nevídala, nechyběli mi, ačkoli jsme měli vztahy velmi dobré, ale měla jsem jinou náplň života, v práci jsem se byla za tu dobu podívat jen párkrát, nechybělo mi to vůbec. Když jsem se vrátila do práce, tak jsme začali fungovat jako předtím.

Monam, jinak on syn byl vždycky spokojený klidně i sám, nepotřebuje moc lidí kolem sebe, ani patřit do nějaké party. On třeba za covidu fakt nijak netrpěl tím, že nemůže chodit do kolektivu, byl doma naprosto spokojený, učení měl hotové za podstatně kratší dobu, než trávil ve škole a s několika kamarády, se kterými si má co říct, byli v kontaktu online, což je často i teď. A když chtěl jít fotit vlaky, tak vyrazil klidně i sám, nebo občas jel i nějaký kámoš... Ale uznávám, že většina dětí asi ten kolektiv chce a potřebuje.

Dobrý den,

narazila jsem na Vas příspěvek na rodině. Mám skoro 15ti mletého chlapce a ráda bych jej vyslala do USA.

Kristina Farris

".on má nás a pak by se zase pravidelně vídal se svým nejlepším kámošem, se kterým teď tráví většinu víkendů...na tom by se nic nezměnilo. No a jestli by šel do nové školy, kde nejspíš nikoho nebude znát a nebo třeba na nějaký ten intenzívní kurz, kde by taky nikoho neznal, to už pro něj vyjde vlastně nastejno."

On by třeba kamarád najednou měl méně času a jiné starosti a ty intenzivní kurzy ve smyslu každodenní jako přípravu na přijímačky loni nabízela tuším jen jedna pražská jazykovka. V tomto smyslu žádná hitparáda.

Větře, jo, věřím, že někdo si takové věci v sobě nese dlouho...my tak nějak tyhle věci časem házíme za hlavu, protože jsme je nemohli nijak ovlivnit. A to, co popisuješ, je svým způsobem mimořádná situace, to se neděje běžně. Zatímco to, že se nějaké děti nedostanou na školu, kam chtějí, to se prostě stává běžně každý rok.