Diskuze : Hlavní : Vztahy mezi sourozenci

Souhlasím,hezky napsáno.Nasi kluci byli docela ok,pri stejnem vekovem rozdilu.Ale stejne hodne pomahalo mit jednou tydne spolecny vecer jen se starším,mladsi byl u mamky.Tesili se na to oba kluci,mamka taky.Se starsim jsme delali "starsi aktivity",jeden vecer se proste nemusel prizpusobovat prckovi.Bylo videt,jak je štastnej...

dále si myslím, že jednou z těžkostí může být celá covidová situace - omezení sociálních kontaktů mimo rodinu, omezení školkové docházky atd... U nás hodně pomohla školka - děti chodily sice jen 2x týdně na dopoledne, ale chodili každý do jiného oddělení. Oba byli ve školce ve stejnou dobu, ale každý si dělal svoje věci. Měli každý svoje kamarády atd., nebyli spolu 24/7, měli jsme na výběr ze zájmových činností, muzei, heren, sportovišť... v téhle době je to fakt těžké...

Já bych to nebrala nijak tragicky, to, že starší nesnáší mladšího, je celkem běžné. Pokud máte normální vztahy v rodině, tak to překonají a v pubertě, případně po opuštění hnízda to bude dobré.
Určitě spolu nebojují pořád, nebo ano?
U nás je to tak, že 2 mladší mají naoko nepřátelské vztahy - začala to starší, ze žárlivosti a taky "otravnosti" mladší, která se v ní viděla, ale zároveň touha po věcech starších sester byla obrovská. Taky se je snažila napodobovat a zavděčit, ale ta prostřední z ní měla akorát srandu a neustálé opovržení (malý ďábel a podobné tituly).
Ale tam je rozdíl 7 let a ta prostřední má prostě problematickou povahu.
Ale dnes, když jsou staré 8 a 15, tak to berou sportovně, malá jí miluje a strašně respektuje její názory, zároveň jí oplácí její nejapnosti. Velká ví, že to nesmí přehánět a občas blahosklonně pro mladší něco dobrého udělá. Nejstarší je takový pečovatelský empatický typ, tak ta malou bere a dělá jí mnohem více dobrého, než ta prostřední, ale malá nakonec nejvíc miluje tu prostřední....je to složitý. Ale když se na ně koukám, tak o ně strach nemám.

Nenutit je být spolu, hrát si spolu. To, že jsou sourozenci, neznamená, že jsou stejné osobnosti, povahy, že mají stejné zájmy (nakonec existoval i vtip, proč jsou Sověti naši bratři? Protože kamarády si člověk může vybrat.)
Upevňovat jejich výjmečnost, neporovnávat. Pokud se porovnávají, tak upřesňovat, že i ten druhý je v něčem výjmečný. Dát jim osobní prostor a "soukromí" - u nás platilo, že jsou určité hračky, které dítě nemusí půjčovat (třeba noční plyšáček). Dítě nemusí půjčovat novou hračku, nebo hračku, s kterou si právě hraje (jsem kvůli tomu měla i konflikt s nějakou matkou na pískovišti - můj synek si přivezl Tatrovku, načež chlapeček, který přišel bez hraček, mu jí začal rvát s jekotem, že přeci se musí o hračky střídat a dělit - no nemusí). Dále děti měly i svůj soukromý prostor - stačí třeba postel - ale místo, kam mu sourozenec bez pozvání nesmí.
A i třeba verbalizovat - včera jsme byli podívat se na nádraží na vlaky, protože vlaky má rád A, dneska se jdeme podívat na slepičky (za plotem na procházce), protože B má rád zvířátka. Dneska si vybere A jestli chce brambory nebo rýži, zítra budou knedlíky, protože je má rád B... Děti vidí často jen to negativní ("proč pořád já" případně "on má všechno a já nic") - je potřeba to vytahovat na denní světlo a uvádět na pravou míru.
S domácími povinnostmi pomohl rozpis na lednici. Ze začátku jsme tam figurovali i my s manželem - časem rozpis zmizel a děti fungovaly i bez rozpisu - ale když jeden dělá nádobí v úterý a druhý ve čtvrtek, tak stejně budou mít pocit, že "je furt úterý" a že ten druhej to "nemusí nikdy". Napsané na lednici to bylo jasné.

Vyhnout se "kecům" typu "jsi starší, musíš mít rozum" "jste sourozenci, tak se musíte mít rádi" atd. Nemusí.

Ano, společný nepřítel funguje i u nás.