Diskuze : Hlavní : Hlídání dětí

Mám to úplně stejně.
Akorát, když vím třeba o tom kině ( a multikina jsou drahá), tak se ze slušnosti ptám. Ale většinou se to řeší tím oplácením. Že příště my na nějakou akci.

Celé je to divné. Děti mají kamarády a přivedou si je domů, někdy i s přenocováním. Týden už je nějak víc, ale tady mi znějí ty důvody trochu pofidérně - jedna matka nebere dítě na dovolenou, aby mohla chodit po barech a tak. Druhá si ještě netroufla seznámit dítě s novým mužem. A tak dáme děti kam? No ke Commersům, tam budou rádi, stejně se bez tatínka nuděj. Co nuděj, žijou si, zatímco normální maminka vaří pro manžela, tam se chodí na zmrzlinu.
Takové vztahy jsou na levačku. Povím ti, proč si neřekneš o peníze - protože chceš před těma bohatýma paničkama předstírat, že i ty máš no problem s penězi. Chceš se jim přiblížit a zavděčit, proto si bereš jejich děti. A ono - nic. Nic nebude, jen budeš dělat užitečnýho blbce.

Ano,u nas takhle kamaradi deti spi odjakživa.Případně jim nasi kluci půjčí postel a na zemi spi oni.Nevidim na tom nic spatneho...

Kudlo,I oni..a nejen oni.Ale jak jsem psala,s nima uz jsem to utla.Stalo se mi to ale už víckrát, že když k nám lidi odkladali dítě, tak s poznámkami typu Ono je to pro tvého syna lepší kdyz nekoho k sobě na,viď. A to je fajn,že jedeš na výlet a budete dělat to a to...to víš, to já nemám čas, ja musím uvařit manželovi,manžel chce...bla byla dosad si..
Dětem se i nas líbilo,otu my někam hodně vyrazime..kdyz to tak vezmu,většina těch rodin prostě byla doms

Taky si neumím říkat o peníze.
A taky mám podobné dilema - někdy "dám"...jako věnuju svůj čas a síly s dobrým pocitem a udělá mi to radost, ale někdy proto, že si neumím/je mi trapné říct si a pak se i kolikrát zlobím sama na sebe.
Vnímám to samozřejmě taky jako svůj problém.
Ale rozhodla jsem se , že to to konečně v sobě vyřeším...kvůli sobě a tomu, abych z toho, co dělám, měla radost. Nemá přece cenu, aby člověk dotoval něco něco, co nechce, a to jakoby z donucení - myslím tedy z donucení okolnostmi a vlastním pocitem trpnosti si říct o to, co mu náleží.
Říkám si - buď to "zadotuju" a věnuju s radostí a dobrým pocitem, protože chci...anebo nechci, a pak je nutné říct si, jak to chci já.
To myslím tak jako obecně, ne k tomuhle případu.

A téhle historce - v rámci mého současného předsevzetí bych si v tomhle rozpoložení a situaci napsala papírek, co jsem do cizí holčičky investovala nad rámec běžné návštěvy a mamince předložila, až si ji bude vyzvedávat, s tím, že tohle jsem zaplatila za vstupy atd.

Pokud bych měla kompenzaci vlastním dobrým pocitem nebo zas třebas protislužbou, bylo by to jiné.

Já mívala ten dobrý pocit - u nás bývali kamarádi našich dětí dennodenně, s jídlem, pitím, v létě s dováděním v bazénu atd...ale bývali opravdu jen u nás - protislužba nebyla nebo by se dala spočítat na prstech obou rukou...že by si někdy šli hrát k sousedům, to ani náhodou - pošlapali by tam kytky, udělali binec v pokoji.... Tenkrát mi to nevadilo, užila jsem si všech dětí fakt do sytosti a dělalo mi to radost.
Dnes, po snad 27 letech návštěv bez protinávštěv, někdy návštěv s plnou penzí, jsem se vzbouřila. Začalo mi to vadit.

Někdy to, že to asi není úplně v rovnováze, dotyčného nenapadne, někdy je za tím trocha vypočítavosti, a někdy má dotyčný ještě pocit, že bychom mu za to, že se o něj nebo jeho dítě můžeme starat, máme být ještě vděčni.