Vánoce

Čas předvánoční jsem vždycky milovala, ale už druhým rokem je to doba hádek. Loni jsem se se svým přítelem rozešla těsně před Štědrým dnem, zjistila jsem, že mě podvedl s jinou a navíc mi lhal snad ve všem, co se dalo. máme spolu nádhernou dceru, které je teď 1,5 roku. Během posledních 4 měsíců se začal její otec hodně snažit, aby nás získal zpět, navštěvuje ji, jak jen může, platí alespoň část alimentů, protože na víc nemá, nosí jí dárky, strávily jsme u něho už pár víkendů společně, ona ho miluje, on ji taky a mně se po něm začalo zase stýskat, chybí mi a je mi mnohem lépe, než před těmi 4 měsíci, kdy jsem probrečela snad každý víkend. mám naději, že naše rodina bude fungovat a že naše dcera bude mít fajn tátu. Rozhodla jsem se, že spolu letošní Vánoce strávíme sami u něho doma. Ale narazila jsem na velké nepochopení a zklamání rodičů i sestry, celou dobu jsem bydlela u mých rodičů, neměla jsem jinou možnost, hodně mi pomohli především oni, ale i má sestra, podporovali mě i celé mé těhotenství, kdy on neměl čas, protože byl stále v práci. Až po našem rozchodu vyplynulo na povrch, že byl celou dobu nezaměstnaný, že neměl na cestu sem a natož na to, aby mi pomohl opatřit vše pro miminko, vše jsem tedy hradila sama. Teprve po půl roce od narození naší dcery jsem se dozvěděla, že byl ženatý, že má desetiletou holčičku, přitom mi vždy tvrdil, že ženatý nikdy nebyl a ani děti nemá, prý která ženská by ho chtěla, zkrátka mi lhal od začátku našeho vztahu, i v tom, že nikdy nevystudoval žádnou VŠ, přitom šlo vždy o věci, které jsou zcela nepodstatné pro vzájemnou lásku. Mně bylo úplně jedno, co ten člověk dělá, kolik vydělá atd., hodně mě to sebralo, když jsem se postupně dozvídala pravdu a vím, že díky tomu už teď lidem moc nevěřím.
Ještě před nějakým časem bych nikdy nevěřila, že bych mu mohla odpustit. A teď si dokonce nedokážu představit, že bychom spolu neměli být. Je to šílený paradox a sama sebe se ptám, jestli jsem normální, že takovému člověku jsem schopna odpustit. Každopádně mě tu teď všichni mají za naprosto nevědčnou dceru, mojě sestra mi doslova řekla, že takovou dceru by tedy nikdy nechtěla. Že bych měla být ráda, že za mnou naši celou dobu stáli atd. A já vím, že když zklamu je, tak mě to bude mnohem víc bolet, než když zklamu jeho. A to mě na jedné straně děsí? je opravdu možné věřit někomu, kdo celou dobu jen lhal? je možné, že si zaslouží odpuštění? má naše snažení cenu?
Opravdu vůbec nevím, co s tím. Děkuji za radu i pochopení.