Hádky

Dobrý den paní doktorko..možná to co sem vám napíšu bude zdát pubertální a dětinské že píše tohle 16letá holka ale já už nevim co má dělat..jak dál.....Nikdy jsme se doma s našimi nehádali jako poslední půl rok..a od té doby co jsem si našla kluka...se o vycházkách a vyrazení ven hádáme prakticky pořád..když jsem byla jen já a nikoho jsem neměla nebyl problém s nimi normálně o čem koli hovořit ..protože jsem jim nikdy neodsekavala a poslouchala je na slovo a dělala vše to co oni chtěli..vyrostla jsem..uvědomila jsem si co chci a žádala po nich toleranci a důveru..nestalo se tak..čím jsem starší tím jsou ty hádky ošklivější hnusnější a vzdalujeme se od sebe čím dál víc..nikdy se mě mamka nezeptala jak se cítím jestli jsem stastná jediný její otázky se týkají školy ato je celá naše napln konverzace. nakonec to dopadlo tak že jsem se s tím klukem rozešla ne kvůli nim to bylo z jiného důvodu ale viděla jsem na nich že si oddechli a řekli má recht holka poučila se dobrý asi jsme zapracovali dobře..nedávno o víkendu jsem se zmínila že ke mě přijede na navštěvu kamarád..pouze kámoš ..těch otázek a toho ponižování jsem v životě nezažila ..zatrhli mi to jít s ním ven že mám jít ven raději s kámoškou než s ním co by si lidi řekli kdyby mě viděli po vesnici jiít zase s jiným klukem..paní doktorko nevim co mám už dělat ..bydlíme na vesnici a moc přátel tu nemám a když už se s někým seznámím zatrhnou mi ho..chci mít svoje soukromí a chci aby mě už konečně pochopili že nechci být zalezlá jen v pokoji a soustředit se na studium..chci mít přátelé se kterými se můžu scházet aniž oni by na mě vrhali nenavistné pohledy..strašně mě to trápí přeji a toužím mít vedle sebe blízké přátelé ale on mi to nedovolují..jsem smutná a utápím se v depresích čím dál víc...