Re: Jak se vám žije s dys poruchama?

LoroX,

no já na stanovení diagnózy, tedy pojmenování něčeho, co viditelně existuje, existovalo a existovat a existovat bude, nevidím nic špatného. Podle mě lepší, než když někomu takovému celé dětství někdo říká, že je blbej a flink....
Rozdíl je v tom, jak se potom s tou diagnózou zachází. Pokud si někdo dojde pro papír s tím, že už neví, jak dítěti pomoct a v poradně mu kromě papíru dají i návod, co dělat a co nedělat, pak je vše absolutně v pořádku. Většinou se takoví rodiče dětem extrémně věnují a když vědí jak na to, tak jim i pomůžou. Z takových dětí pak většinou vyrostou dříči, kteří vědí, že nic není zadarmo a umí si vážit každého drobného úspěchu.

Bohužel jsou i tací, co si dojdou pro papír hlavně proto, aby to sobě a dítěti ulehčili. Ti pak s dětmi nic navíc nedělají, ve škole se odvolávají na papír, dítě se naučí zneužívat výhod, které z papíru plynou, a naučí se lajdačit. I dřív byli takové děti a takoví rodiče, akorát místo doživotní omluvenky se smířili s nálepkou "je blbej". A ti, co se nesmířili, se s tím většinou nějak poprali, vystudovali, jsou úspěšní, spokojení s každým úspěchem....jen je to stálo mnohem více duševních a fyzických sil než ty, kterým už někdo poradil, jak na to.

Ano, nemá cenu při každém neúspěchu hned hledat problém v dys- poruše. Ale pokud ani dlouhodobé úsilí a různé pokusy o nápravu nenese výsledky, pak nevidím důvod, proč se nenechat vyšetřit.

Zaměstnání si člověk volí podle toho, co mu jde a co ho baví. Když ale k dosažení vytoužené profese brání problém, který nemohu sama vyřešit a který je přitom podmínkou pro to, mít vůbec možnost začít vysněnou profesi studovat, něco v pořádku není .