měli jsme to doma poměrně komplikované, takže takové to vědomí, že jsem pro naše důležitá jsem nikdy neměla ... naši měli problémy mezi sebou, taťka pil a mamka měla dost starostí, aby nás vůbec s bráchou uživila ... každopádně to, že nejsem citový deprivant je zásluha dědy a babičky, ti mě milují bez výhrad od chvíle, kdy mě poprvé uviděli, vlastně dodneška
![~:-D](/g/s/1.gif)
samozřejmě by si představovali, že bych měla žít jinak, občas dostanu sodu, ale vím, že to tam prostě je, cítím to ... děsím se chvíle, kdy bych o jednoho z nich nebo oba dva měla přijít, je to moje jistota. Naši už se teď taky chovají jinak, to jo, ale prostě to tak cítím, že právě u babičky a dědy jsem doma ... další člověk, který mě prostě bere je brácha, ten mě zná, ví o všech mých chybách, já o jeho taky, ale máme se prostě rádi a vztahy máme nadstandartní.
No a teď, když se nad tím zamyslím, můj manžel patří také do kategorie lidí, kteří mě berou bez výhrad, k tomu ale došel časem, nebylo to vždycky, poměrně dlouho jsme se snažili sladit, až se nám to povedlo ve chvíli, když už to asi ani jeden nečekal
![~;)](/g/s/2.gif)
takže ano, zázemí mám za sebou opravdu silné a já si toho patřičně vážím ... a co se týká vztahu k dětem, ty jsou pro mě na světě to nejvíc ze všeho a snažím se jim to dávat najevo.