Re: Jak pomoci nemocné mamce bydlící stovky kilometrů ode mě

Jájo,

já jsem kdysi byla v situaci, kdy mi taky po smrti rodičů krom mých pěstounů hodně pomohla jedna osoba, která měla vlastní rodinu, ale mě de facto přijala jakoby za vnučku a strašně moc mi dala. Pak onemocněla tak, že potřebovala trvalou péči, vzala si ji k sobě její dcera a hned mi volala, abych se na péči podílela. To jsem považovala za samozřejmé, že pomůžu podle svých sil, a o to jsem se i snažila. Ovšem ta dcera měla dva dospělé syny a dospělého vnuka (tj. pravnuka té paní, o které mluvím). Ti synové se odmítli na péči nebo pomoci téměř JAKKOLI podílet (tj. za rok, co to bylo potřeba, tak jeden pomohl pokud vím jednou a ten druhý vůbec, jen ten pravnuk se občas zapojil trochu víc). Když jsem to té dceři nadnesla, jestli by nemohli občas i ti synové, tak mi řekla, že přece nemůžou, že mají své koníčky (!) to, jestli já mám taky nějakého koníčka, to nikoho nezajímalo (dobrovolně a ráda jsem se v tom omezila, protože tu starou paní jsem měla moc ráda a cítila jsem, že jí toho hodně dlužím, a chtěla jsem zkrátka pomoct v rámci svých možností).

Pokud bych já byla ten hlavní pečovatel, tak bych si ty synáčky podala, ale takhle to nešlo, takže jsem držela pusu a krok a pomohla s tím, na co jsem se cítila (2 - 3 x týdně odpoledne pomoc s koupáním, krmením, procházkou, ). A když jsem jednou nemohla (měla jsem něco domluveného hodně dlouho dopředu a těšila jsem se na to), tak mi to ta dcera vyčetla a asi něco napovídala té paní, protože ta pak plakala, že ji nemám ráda, že jsem k ní nechtěla přijít (a té dceři).

A když ta paní pak umřela, tak mi ta dcera nenabídla ani její fotku (teď nechci, aby to vyznělo blbě, protože nic materiálního bych nechtěla a ani si nevzala, ale o pár fotek bych byla stála jako vzpomínku).

Takže tak - rozumím Pawlle, že u ní ta tetka skončila, u mě takhle skončili ti povedení synáčkové .