Re: Nedokážu, co se po mně chce

Lassie, však to tak píšu - já nevím, zda bych to uměla....a jestli bych to uměla "líp", než Rišulka, to dokonce silně pochybuju, spíš si myslím, že bych to nezvládla. Ale prostě nevím, neznám tu situaci, nebyla jsem v ní.
Takže mám respekt a ten příspěvek nebyl o kritice...spíš zamyšlení.

Byla jsem ale zase v jiných, taky dlouhodobě nevyhovujících situacích. Myslím, že je to hlavně o tom, že je to dlouhodobý zápřah, jakoby nekonečný a možná se člověku i zdá, že je bez východiska.
A vím, že jsem se často snažila nacpat situace a lidi tam, kde MNĚ to připadalo nejlepší, jenže ty limity tam prostě byly - měli je jak lidi, tak i situace. Bylo to vyčerpávající pro všechny...a dlouhodobě neudržitelné.
Neznamená to, že by měla chybět snaha...je spíš asi dobrý vědět, co a jak měnit a co přijmout, tohle je podle mne a i pro mne (a jak pozoruju okolí, i pro druhé) velmi těžké.

Když někomu něco chybí fyzicky, okolí svým způsobem pochopí, že pokud to není - neexistuje, nemůže to ten člověk požívat tak, jak to používají ti, co to mají.
Pokud něco chybí nebo přebývá v mozku a člověk vlastně vypadá "normálně", je těžké si uvědomit, že ten člověk má taky něco jinak...a že má taky svoje hranice, přes které se v dané chvíli nedostane...ale může se dostat třebas bez síly za týden, za měsíc.

S tatínkem nevím, neznám ho, je o něm zmíněno v jedné větě. Ale pokud se stará a taky pečuje (byť po svém), je dobře, že dokáže synka přijmout, myslím - musí to být určitá úleva i pro dítě.
Spousta otců před problémy zdrhne úplně.

Prostě každý se snaží, jak umí...
A zachraňovat člověk beztak musí nejdřív sebe...ta poučka s dýchacími přístroji v letadle je stále platná...zrovna předevčírem jsem ji slyšela od své dr. na mou adresu . Přitom ji znám velmi dobře...ale ten nadhled .