Děti s poruchami chování
V návaznosti na předešlé diskuze bych se Vás chtěla pozeptat, jaké máte zkušenosti s dětmi s poruchami chování. Bylo zajímavé číst vaše příspěvky ohledně nastavování hranic takovým dětem, kdy někdo šmahem odsoudí učitele, že výuku nezvládá, oproti ojedinělým nickům, které tak nějak přiznávaly, že učitelé nemají až tolik možností. Vždy jsem se domnívala, že vstřícným přijímacím přístupem, takovým laskavým, ale pevným vedením, prostě ve zkratce - mám tě fakt ráda, jsi úžasné stvoření, ale tohle chování není ok, takže na tom společně zapracujeme - lze víceméně úspěšně pracovat s každým dítětem. No a teď jsem se pracovně setkala s takovými dárečky, že ve svém věku nestačím hledět
Představte si nevelkou třídu dětí (1. stupeň ZŠ), kde každé z nich má nějaké své potřeby, vlastně žádné není schopné samostatné práce delší než pár minut (a to jen, když je dobře. Když je hůř, každé potřebuje individuální dopomoc). Do toho dvě děti hodně agresivní, prakticky nemotivovatelné. Rodiče by i spolupracovali, ale vypadá to, že již rezignovali, péče se smrskla na zkoušení nových léků a prosté přežití. Odměny ani tresty nefungují - žádná odměna není dostatečně motivující, děti nemají prakticky žádné zájmy, koníčky, tresty a postihy jsou jim u zadní části těla.
Jak byste zkusily/i s touto skupinkou (nebo jednotlivými dětmi) pracovat, coby nově příchozí, lhostejno z jaké pozice.
Děkuji za postřehy
Odpovědět