Re: o co jde ve sportu

Slupko,

ale třeba u té zkoušky ani tak nejde o to, že by se ten student o tolik vylepšil tím, že na ni bude x dní bez přestávky studovat (i když samozřejmě i ten efekt to má), ale tím, že tu zkoušku složí, dostane nějaký potvrzení a díky tomu potvrzení pak třeba VŠ diplom a de fakto mu otevře cestu ten diplom a ne nutně ty znalosti (který se mu můžou vykouřit z hlavy, mohl se je navrčet nazpaměť, aniž by je měl promyšlený, případně mohl být dutej a mít štěstí na otázku).

Takže to, že se "kousnul" vedlo k tomu, že tu zkoušku udělal, ale pokud by měl správnou disciplínu, tak by studoval průběžně a "kousat" by se nemusel a ty znalosti by měl minimálně srovnatelný, ne-li hlubší (protože víc zažitý).

Já rozumím, jak to myslíš, a chápu, že někdy člověka neuspokojí nic jinýho než to, že se kousne a "překoná sám sebe", ale mě už to nějak přešlo (čímž, opakuji, nechci tvrdit, že by to bylo špatně, když to nějdo jinej tak má) - já bych asi volila systém jezdit na pohodu a případně MÍRNĚ a postupně zvyšovat zátěž, když se mi zvýší fyzička tak, že ta původní "pohoda" už je nuda, kterou zvládám levou zadní, ale tak, aby to bylo pořád na pohodu a velmi málokdy tam nastala nutnost nějakýho "kousnutí".

Protože na mě ta pohoda působí tak, že mám chuť si ten zážitek zopakovat (a tudíž ten sport provozovat a postupně, i když pomalu, se v něm zlepšovat), kdežto po tom "kousnutí" a vynaložený námaze, kdy z posledních sil vysupím kopec a na vrcholu se pozvracím, je velká šance, že bych si řekla "toto nikdy více" a s daným sportem bych přestala (tudíž by to pro mě mělo na rozdíl od předchozí varianty nulový přínos)