Bojíte se nastavit si hranice?
Navazuji hlavně na téma o rodičích, kteří o něco žádají jen jedno dítě, a to má (patrně) pocit, že jim nemůže nevyhovět, i když se to jemu samému těžce nehodí.
Máte pocit, že nemůžete/neměli byste říkat "ne"? A pokud ano, je to proto, že pak máte pocit viny "že byste přece měli", je na vás odmítnutá strana hnusná nebo máte výčitky "jen tak" sami od sebe?
A jak to vnímáte z pohledu toho odmítnutého? Preferujete, když vám někdo na rovinu řekne, že se mu to nehodí? Nebo mu to máte za zlé, protože si myslíte, že by jako kamarád/bratr/rodič vyhovět měl? Nebo máte radši, když vám vyhoví, i kdyby u toho měl skřípat zuby a v duchu vás proklínat?
Já se přiznám, že mnohem radši jednám s někým, kdo má nastavený hranice, i když je to pro mě v danou chvíli třeba nevýhodný. Je mi milejší, když je ta komunikace "čistá", tj. řeknem si na rovinu, že něco nejde, než aby měl pocit, že mi musí vyhovět, a pak měl kvůli tomu na mě vztek. Takže předpokládám, že to platí i opačně, a jelikož se myslím snažím vyhovět v případě, že mě někdo o něco požádá a mě to nezatíží, tak si myslím, že odmítnout to, co se mi nehodí je naprosto v pořádku.
Ale taky je pravda, že naštěstí kolem sebe nemám moc citových vyděračů, takže takovým dilematům nejsem moc vystavovaná. V minulosti jsem ale už byla v situaci, kdy jsem se s citovým vydíráním setkala a nedokázala jsem se mu postavit na 100% (a byla jsem pak na sebe naštvaná), takže chápu, že jednoduché to není.
V podstatě jsem přesvědčená, že ustupovat a vyhovovat za každou cenu se nevyplácí a že člověka, kterej dokáže jasně říct "tohle jo a tohle ne" si lidi vážej mnohem víc než toho, co to NE říct neumí, a zajímalo by mě, jestli je to i vaše zkušenost, nebo jestli se vám spíš vyplatilo "ustoupit, aby byl klid".
Odpovědět