Re: Výchovné problémy 14leté dcery aneb jak přežít pubertu?

"měla potíže s tím, že se od nás nedokázala odpoutat, nebyla schopna jet na školu v přírodě, opustit nás, přespat sama někde jinde mimo domov, velká fixace na nás. A najednou druhý extrém, odcizení, vzdálení"...ale právě to tak často v životě bývá, myslím celkově v životě. Každý z nás určitě zná "z extrému do extrému".

Pokud se v tuhle chvíli nic "nepokazí", vyrovná se to, chce to strašně moc trpělivosti, řekla bych na vaší straně. A strašně moc lásky, i když to vypadá, že je teď odmítaná. Možná to ale jen tak vypadá, možná je to jen volání po tom, aby dcerka zjistila, kým je, odkud vyšla a hlavně - KAM patří. Identifikace - s kým? Tohle patří celkově do dospívání, hledání kořenů, vzorů, smyslu života, a děje se to i u vlastních dětí, kterým možná trochu víc rozumíme, ty věci uvnitř nich nám přijdou známé.

Myslím si, že i tyhle děti, které jsou jakoby v "cizí" rodině, jsou přesně tam, kam patří. že se prostě tahle holčička pro vaši rodinu narodila, byť jiné mamince. Třeba je to to, co potřebuje zjistit. A možná i to, proč byla odmítnutá, nepřijatá, pro svou biologickou matku jakoby nepotřebná. Jsou to silná slova, ale některé děti to takhle cítí. I ona si najednou může připadat cizí.

A těch otázek může být spousta a mohou být i absurdní, ale pro ni důležité.
Asi by pomohl dobrý nezávislý psycholog, co se těmihle vztahy zabývá a ke kterému bude mít dcerka plnou důvěru.

A já být na vašem místě, tak se k ní chovám co nejvíc stejně jako předtím, aby cítila tu známou jistotu, zázemí a hlavně tu lásku od vás. Bezpečí.
Určila bych si, co je prioritní. Škola, známky? Pro mne už dávno ne. Nekouřit? Je to blbý, ale 3 naše děti tím prošly. Experimenty, lehká ignorace učitelů, hledání mezí.

I vlastní děti jsou často velkou hádankou a oříškem.
Mně se vyplatilo prostě s nimi být. Dokonce jsem myslím i říkala věty typu, že ať by se dělo cokoliv, ať by udělaly cokoliv, vždycky budou mými dětmi a nikdy je nepřestanu mít ráda. Dříve či později ta podivná doba přešla a dostaly se do normálních kolejí a jsou moc fajn, všechny.

A ještě jeden postřeh - někdy moje velmi silná nejistota a strach se hrozně moc přenáší na ostatní. čím víc jsem já v klidu, tím víc v klidu a v určitém řádu jsou ti kolem mě.