Re: Výchovné problémy 14leté dcery aneb jak přežít pubertu?

LeKo, jo, je to v tom "bez výhrad"...
Kdo z nás netouží po bezpodmínečné a bezvýhradné lásce .

Mám 4 děti, nejvíc jsem se asi vyřádila na tom prvním dítěti, taky se nejvíc bránila mému tlačení. Chytrá hodná holčička...a najednou .
Jenže - co je důležitější? Hodit do života sice vzdělaného člověka, ale bez kořenů, zázemí, sebedůvěry, rozhádaného a na kordy s rodiči...nebo?
Nebo prostě ubrat plyn s tlačením dítěte podle vlastních představ.
Podle "sourozeneckých konstelací" jsou téměř vždycky na první dítě kladeny velké nároky a očekávání. Je přeci tak "velké", rozumné, nechce rodiče zklamat, chová se tak dospěle...jenže ono má vlastní touhy, vlastní osobnost, vlastní vlastnosti a vlastní CÍL života, úkol, proč tu je. Takový ten svůj úkol. Ono samo ten svůj život bude žít.

Vy to máte těžší v tom, že nevíte, s jakými geny pracujete, ne že by se projevovaly stoprocentně, ale nějaké určitě působit budou.
To je ale i u "vlastních" dětí , taky jsou namíchané různěmožně, tak nám taky občas přijdou jako cizí.

Já bych po svých vlastních zkušenostech prostě s děckem nebojovala. Za tuhle cenu odcizení, naschválů a tak fakt ne. Uzavřela bych s dítětem mír..., protože každá akce vždycky vyvolá protiakci.
Některé děti jsou tak silné i v tom možném odporu, že je sice můžeme zlomit, ale za jakou cenu?
Prostě mně se vyplatilo, když bylo nejhůř, být s nimi. Někdy jen tak být, někdy se stáhnout, někdy naslouchat, pokud chtěli mluvit, jindy jen vlézt do postele a vzít za ruku. Dozvěděla jsem se strašně moc věcí, některé hodně bolely, v něčem jsem pomoct mohla, v něčem ne.
Snažila jsem se podporovat je v tom, co chtěly a co bylo žádoucí a provést je tím, co žádoucí nebylo. Oni to stejně udělají, pokud chtějí, i to kouření, i třeba záškoláctví, i třeba jiné věci...některé děti to prostě chtějí zkusit, prožít, aby...možná jen pro tu zkušenost.
Mám takové děti. Jsou asi v něčem po mně , ale ne, každé je jiné, jsou "svoje"...experimentátoři, chtějí si věci dělat po svém.
Mám je asi schválně, abych s nima nemanipulovala...a abych ty některé věci tak musela přijmout.

Prošly divnýma obdobíma, ale ten základ, co jsme jim daly a tu spoustu péče a lásky, tam prostě je...a tak se po tomto podivném období zklidnily a jsou z nich fajn lidi, všechny, co už doma nebydlí, bydlí kolem nás a jsou docela normální a umí si v životě poradit...
Ani bych tomu nevěřila....

Člověk musí prostě pořád hledat správnou míru ve všem...a u dětí v pubertě teda několikanásobně. Přesto jsou (podle mne) důležité ty hranice, aby věděly, kam až jste ochotni slevit, pochopit, přijmout, a kde už fakt ne, přes co nejede vlak.

Moje mladší 19tiletá dcera má devítiměsíční holčičku, má teda i manžela a vlastní domácnost, je moc fajn a hodně si s ní rozumím. Problémy s ní začaly dost brzy...chtěla všechno vyzkoušet, odmítala respektovat autority, které jí nepřišly jako autority, nerozuměla si s vrstevníky (buď s mladšími dětmi nebo s výrazně staršími a dospělými), ale hlavně ty její experimenty! Přežila jsem je . Občas jsme se hodně střetly, ale opravdu to nemělo cenu, ona se hned zavřela a to byla konečná.
Teď bych řekla, že jsem její nejlepší kamarádka a ona (byť o víc než 30 let mladší) patří i mezi moje .
Hodně jsem ji ovlivnila a stále ovlivňuju, ale i ona mě, a to nepřímo, prostě životem, povídáním si, příkladem a tak. Je to i dítě, co mi strašně moc pomohlo...když jsem potřebovala, a to i její mladší bratr. A to teda taky není výkvět ideálu .

Rozepsala jsem se...chtěla jsem tím vším říct, že studium, škola, ctění autorit, dělání věcí "správně", dodržování konvencí atd. JSOU určitě důležité, ale já třeba po mých životních peripetiích mám jako prioritu ještě něco trochu jiného...a že hlavně chci, aby si děti poradily se životem, uměly ho žít samostatně, uměly se postarat o sebe a blízké, ideálně s dobrými vztahy kolem sebe a hlavně - byly prostě v tom životě spokojené.
Já si vážím už jen toho, že jsou...a že jsou tu se mnou, pro mě, že se máme vzájemně. Protože to není samozřejmost.

Omlouvám se za román...je to teda můj subjektivní pohled na věc...