Zahálka v zaměstnání

Děvčata, omlouvám se, že zde obtěžuji s tématem, který mnohým může připadat úsměvný. Především těm, kteří v zaměstnání tvrdě pracují (a třeba za pár peněz) a nevědí co dřív a teď si tu stěžuje někdo, kdo řeší opak.
Upřímně řečeno. Už cítím, že takto dál nemůžu... Jsem z Brna, pracuji pro nejmenovanou větší firmu už deset let. Ještě cca před 4 lety jsem byla spokojená a měla práce dost. Zpracovávala jsem agendu, kterou převzal pán (v zaměstnání jsem dala najevo, že je mi to líto, že bych v této oblasti chtěla pracovat dál), který byl na tuto pozici nově přijatý, má na ni příslušnou kvalifikaci a proto ji zpracovává od A do Z, nemá smysl specifikovat oč jde. Tudíž já přišla o velkou část své pracovní agendy. Od té doby to jde od desíti k pěti a to tak, že z celé pracovní doby jestli pracuji cca hodinu - dvě, tak je to hodně. Okolo mě jsou vzdělaní lidé, kteří své profesi rozumí, nemohu se divit, že se můj vedoucí obrací právě na ně. Já nemám VŠ vzdělání jako oni. Ani sebevzdělávání by v této spojitosti nebylo klíčem k tomu se k více úkolům dostat.
Jsem zbytečný článek, který ne svým přičiněním byl obsazen na pozici, která je nadbytečná - není ji bohužel ve firmě potřeba. V roce bývá pár měsíců období, kdy se mohu cítit relativně využitá, ale není to oblast, ve které by se člověk mohl cítit pracovně naplněný (s čímž bych se ale smířila). Jedná se v podstatě jen o pomocné práce adm.charakteru, které na mě tzv. zbydou. V administrativě pracuji celý život, tak jsem ale zvyklá. V prosinci se přidával všem plat, též mi byl o tisíc korun hrubého navýšen (neprávem). Řekla jsem si konečně dost a přikázala si, že za svým vedoucím půjdu a poprosím ho, zdali by se pro mě nějaká jiná práce nenašla (ideálně v rámci naší divize), přiznám, jaká je situace. Upřímně se bojím, co se spustí. Tím, že ostatní z týmu jsou vytížení (tváří se tak, ale i tam lze v některých případech o tom pochybovat) a šéf je v tomto období pracovně zaneprázdněný též, je možné, že se to obrátí proti mě. Cítím se provinile, že jsem to neřekla již před 4 lety, kdy mně té práce tolik ubylo. Přátelé mi vždy říkali - buď ráda, že máš klid a žádné stresy (ale tahle "nuda v Brně" mě přivádí k pocitům neschopnosti, méněcennosti, snad i ztrátě sebeúcty, když se tvářím tak, že je to vlastně úplně ok). Jenže ono není.

Zajímají mě zkušenosti lidí, kteří toto prožili, nebo i prožívají. Zajímá mě to, jak situaci řešili (a zdali?) a pokud se rozhodli pro krok jako já, tak jak jej svému nadřízenému prezentovali a jak se nadřízený zachoval?? Jaké důsledky to mělo?

Je mi 44let, mám ze změny zaměstnání sice strach, ale z druhé strany si říkám, že mi to může (min. další zkušenost?) něco přinést. Finanční situace v rodině by se případnou ztrátou mého zaměstnání nějak nepoložila, ale tím nechci říct, že můj plat není důležitý, to je. Čím dál více zvažuji i možnost pracovat v úplně jiné oblasti... k administrativě se již nevrátit.