Re: Jak se rozloučit v práci

"ten pocit, že na tebe hledí neznámý počet lidí, kteří - jak už to ve školství známe - mnohem líp ví, jak se to má dělat a neváhají to kdykoliv vytáhnout, to fakt nebyla příjemná představa."

teda Yuki, já tě mám ráda, ale tohle je mimo moje chápání, promiň

tohle přece byla přesně ta doba, kdy se lidi nad obvyklé konflikty měli povznést, blbí rodiče zůstanou blbí, to není trestné, ale ty děti si fakt zasloužily, aby se na ně učitel nevykašlal

Yuki, v práci v open space má xy očí dojem, že bys něco měla dělat jinak, a musíš se nad to povznést, to je život

říct si "já nejsem herec" je dost nepěknej alibismus, nikdo nemá právo si myslet, že prostě zůstane výsostný solitér

slyšela jsem několik hezkých online hodin a synovi (vrchol puberty ve 14 letech) jsem nedovolila proti učiteli ani pípnout, protože bylo vidět, že se fakt snaží, xkrát jsem synovi domlouvala, ať si to neoškliví, že je to těžký, ale zvládnout se to dá - co nedal, to jsem mu dovysvětlila já
taky jsem ale taky konečně slyšela, jak matikářka jízlivě mluví s mým synem, a viděla jsem, že brečí a klepou se mu ruce, roztrhla bych matikářku jako hada Ještě že to už máme za sebou