Re: Jak vás poznamenali hádající se rodiče, kteří se nikdy nerozvedli?

Rose,
"je v pořádku chtít dělat věci jinak, poučit se z chyb svých rodičů, ale je taky nebezpečné jim ty jejich chyby vyčítat, byť jen sama sobě v hlavě - dokáže to ovlivnit vztahy i na venek a přitíží to tobě samotné..."

Jo tohle je naprostá pravda. Přesně tohle se mi stalo. Pro mě byl ten aha moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně měla hrozné dětství, narození vlastního dítěte. Najednou jsem nějak nechápala, jak máma mohla být tak tvrdá a nekompromisní při výchově a že já budu jiná. Jako dítě jsem neměla v rodině žádné slovo a dětství byla jen příprava na dospělost, kdy začne ten opravdový život. Naši měli názor, že dítě nemá z ničeho rozum a tedy ani nemá žádné zážitky, není potřeba mu nějak dělat radost, hlavní je, aby se dobře učilo a nějak se uplatnilo v životě. Ale zas tam byla snaha umetat cestičku, ale tu určili oni. Pokud se z ní někdo odchýlí, nemůže už počítat s pomocí. A hlavně je důležité, co o nás říkají lidi. Naši se taky hodně hádali, dominantní byla máma, vyčítala pořád tátovi že se po té tradičně mužské stránce málo snaží, není ambiciózní v práci a tak málo vydělává, nemá užitečné zájmy a známé, že všechno musí zastat sama. Já sama jsem dceru vedla jinak, volně, hlavně nestresovat a umožňovat ty zážitky, ale zas jsem opomenula jakékoli vedení, nebyla jsem pro ni nikdy něco jako autorita, která by ji aspoň trochu nastínila, co je v životě důležité a ona měla už od puberty pocit, že je vyzrálejší, než já a že na všechno si musí přijít sama. A taky jí vadilo, že jsem málo dbala o "image" naší rodiny a ona si vždycky připadala, že jsme oproti rodinám jejích kamarádek nějak horší, ona tedy použila slovo socky. A co se týče hádek mezi rodiči, těch zažila taky plno. S mým mužem se ale nějak nedá nehádat