Re: Umíte se svěřovat?

Ne, nesvěřuju se. Přemýšlím, jestli to někdy bylo jinak...

Povídám si, to jo.

Samozřejmě - zcela přirozeně jsou lidi, kteří toho o mě vědí hodně, protože jednak jsme toho spolu hodně prožili a jednak si hodně povídali (povídáme).

O radost nebo o vztek nemám problém se rozdělit - to třeba mužovi, kámošce... se klidně "svěřím", jak mě "dneska ten debil strašně nasr...". Ale to beru jako běžné povídání si.

Ale ta nejhlubší tajemství nebo nejhlubší trápení, s těmi jsem se svěřila jen párkrát a třeba tak dávno, že se s tím člověkem už nevídám nebo ho už ani neznám jménem (klasika - cizímu se svěřuje líp, než blízkýmu).

Ale mám za život asi jen 4 opravdu hluboká traumata, 1 jsem řešila asi před 20 lety s odborníkem, 2. jsem svěřila před podobnou dobou svému prvnímu partnerovi (a vzal to dobře), 3. je známá skutečnost všem v okolí, ale své psychické dopady jsem tedy neřešila s nikým, ale jistě všichni věděli, že mi nemůže být dobře a chovali se vesměs fajn, 4 je super tajná, o tom neví nikdo, ale zase se to relativně brzo utřepalo tím, že se to spravilo... Můj současný muž tedy ví jen o 3ce, i díky němu jsem to zvládla tak, jak jsem to zvládla, ale nebylo to formou, že bych mu hodiny vykládala, jak blbě mi je - bylo, on to věděl a choval se ke mně super. Nepovažovala jsem za potřebné o tom ještě mluvit.

Beru to tak, že i blbý věci k životu patří a je potřeba se s nimi vypořádat a vyrovnat. Je jasný, že když ti (já nevím) umírá máma nebo čekáš na výsledky vyšetření (s potenciálně fatálním výsledkem), tak to není nic pěkného... Ale těžko čekat, že se s tím v životě nesetkáš, že se ti všechno vyhne. Osobně považuju za fajn, že to mám tak průměrně 1x za 10 let (ťukám si na to), to se dá snést. (Za trauma opravdu nepovažuji věci jako smrt člena rodiny v seniorním věku ani (možná překvapivě) nevěru-rozchod (v 1. mém vztahu) - to jsou pro mě byť blbé či smutné, ale přirozené součásti života.)