Děti v hnízdě, co už zkouší samy létat

K založení tématu mě inspirovala nedávná diskuse o syndromu prázdného hnízda. To ještě nemám, děti ještě hnízdí s námi, ale už vylétávají
Synovi už je 19, odmaturoval, je přijatý na VŠ a od maturity v květnu stále někde "trajdá" s kamarády a jejich skupinami - jachta, sjíždění řeky, cestování na kole a vlakem po Evropě, mezitím trochu pracuje. Vše si vlastně financuje sám, podstrkávám mu teda nějaké peníze cca na jídlo (co vlastně ušetříme, když není doma ), ale nežádá o to.
Do dcery (16) asi i pod bratrovým vlivem taky vlétla touha někam co nejvíc cestovat, ideálně do zahraničí, byť třeba blízkého - je ochotná jezdit i s námi, ale chce víc Shání si kamarádky (ale někteří rodiče nesouhlasí, jiní to odmítají financovat, dcera má nasysleno peněz dost), ale už taky vyrazila sama vlakem do Krakova (na otočku) nebo po ČR autem, které řídila 19 letá kamarádka s čerstvým ŘP. Já jsem samozřejmě ráda, že "děti" nesedí doma u počítače, jsou aktivní a mají kamarády. Ale musím se vyrovnávat se svými obavami, "co se jim v tom světě může stát". U syna už samozřejmě nic neomezuju, jen to musím vydržet (a občas vydám nějaké varování, které shovívavě vyslechne) a být ráda, že se dle slibu jednou za den ozve, že žije. Ale bála jsem se docela té jachty a bojím se autonehod, zejména, když jezdí na kole a taky, když řídí auto (v rámci brigády ho hned první den šoupli do velké dodávky, ať jede kamsi přes Prahu a po dálnici ...). Teď jezdí vlakem, tak to zvládám líp Je mi jasné, že srazit auto ho může v Praze cestou do školy a že prostě musím doufat (a třeba se modlit, kdybych to uměla) a brát to tak, jak to je. Ale skoro si říkám, že bych to zvládala líp, kdyby u nás nebydlel a neměla bych až takový přehled Jak se vyrovnáváte (vyrovnávali jste se) s vylétávajícími dětmi, čeho se nejvíc bojíte a jak ne/omezujete (ne/omezovali jste) nezletilé děti toužící po dobrodružství? Máte nějaké zajímavé zážitky?