Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

"...v přístupu, že samé jedničky a červený diplom jsou takový bazální základ, který pak automaticky následují úspěchy v práci i ve všech ostatních sférách života. Že vynikat ve všem, co člověk dělá ,je v podstatě povinnost. Ovšem nejspíš jsem též pochytala odněkud "špatné geny" a zklamala jsem. Ne že by mě kvůli tomu rodina vyložen šikanovala, ale rozladění a zklamání mé "neúspěchy" provázelo od prvních dvojek na ZŠ."


Ropucho, to mi přijde fakt smutný... Jinak tedy jako zklamání jsem své první dvojky na zš chápala taky, máma mi tehdy řekla: "Tak vida, už se ti to horší, viď." Cítila jsem to jako katastrofu, a hned příští rok zabrala jako blázen, spočítala celého Bělouna, vytáhla to na samé jedničky, udělala přijímačky v první desítce zájemců

Další katastrofa nastala, když jsem na sš zjistila, že tam už samé jedničky nejsem schopná mít. Na tebe tlačili rodiče, já jsem si svoje "vězení z ambic" vytvořila zcela sama. Nikdy nepochopím, proč jsem na sebe kladla tyhle požadavky, možná jsem nějak vzdáleně příbuzná se Sedmi.

Blanče, nepříjemné může být, když je takový rodič a automaticky očekává, že stejné budou jeho děti. A ony nejsou a cítí, že rodič je zklamán.

Já měla takového tatínka, narodil se za války, vyrůstal jako polosirotek, že by se s ním někdo učil nebo ho postrkoval k přijímačkám, je úplně legrační představa. Navíc měla rodina kádrový škraloup. Jako premiant profrčel gymnázium i VŠ, sice nesměl studovat obor, jaký chtěl, ale přece jen i soudruzi potřebovali, aby někdo vystudoval ty nejtěžší školy, které nemůže studovat každý.
Já tedy vyrůstala v přístupu, že samé jedničky a červený diplom jsou takový bazální základ, který pak automaticky následují úspěchy v práci i ve všech ostatních sférách života. Že vynikat ve všem, co člověk dělá ,je v podstatě povinnost. Ovšem nejspíš jsem též pochytala odněkud "špatné geny" a zklamala jsem. Ne že by mě kvůli tomu rodina vyložen šikanovala, ale rozladění a zklamání mé "neúspěchy" provázelo od prvních dvojek na ZŠ.

Kdyby to šlo, dám ti na tvůj příspěvek .

Souhlasím s každým slovem.

blanče, mně přišlo děsivé jak to sedmi podala, jako že prostě neskončit jako ředitel znamená, že nebyl dost pilný
ale možná je to jen můj náhled flákače, co se tak děsí toho, že by na něj někdo měl nesplnitelné nároky, že raději nemá na sebe nároky žádné a možná je to i tím, že jsem od malinka braná jako nepovedený kousek, jako nedostatečná oproti dokonalé starší sestře, že vlastně každý sebemenší úspěch byl překvapením (i pro mne)... takže se buď bagatelizoval (no jestli jsi byla nejlepší, tak to asi nebyla ta kritéria moc náročná) nebo se spekulovalo, jakým zázrakem se mohlo stát, že i já dosáhla nějakého úspěchu

Sedmi, tak já z rodiny neznám ani přehnanou pilnost a ctižádostivost, ani přehnané lemplovstvi. U nás bylo víceméně uklizeno, ale že by se zrovna dalo z podlahy jíst, to taky ne, studovali jsme střední i vysokou v termínu, ale zároveň jsme to i trochu flákali. Já jsem třeba měla metodu, že jsem se na začátku školního roku nechala vyzkoušet že všech předmětů a pak jsem dlouho měla klid, než vyzkoušeli zbytek z 40 spolužáků. Na písemky jsem se učila, ale tehdy byly všechny dopředu ohlášené, žádné průběžné testy. Problém byla jedině chemie, tam nás baba zkoušela i v lavici a furt. Stejně si z ní vůbec nic nepamatuju. Na VŠ jsme měli povinné přednášky a cvika, tam jsem teda poctivě chodila, ale učila jsem se jen ve zkouškovém a pak na státnice. Naši ještě chtěli, ať si udělám doktorát, dokud byl můj BM na vojně, že na to budu mít čas, to jsem si vzala na učení 14 dní dovolené v práci a šprtala jsem se 14 hodin denně. Jsem absolutně bez ctižádosti, takže v práci jsem nikdy nedělala žádnou vedoucí, žádnou kariéru, bylo mi to zcela cizí. Chtěla jsem pracovat maximálně 8 hodin denně, i to mi přišlo až nad hlavu. Naši tedy vedoucí místa zastávali, ve středním managmentu. Jediný, kdo se v práci celkem vyšvihl, byl BM, ale ani ten nedosáhl nějakých vyslovených špiček. Moje děti se na ZŠ celkem flákaly, měly i trojky, dcera měla milion zájmů mimo školu, ta jí v tom překážela. Ale vystudovala bez potíží SŠ i VŠ, vůbec jsem jim nemusela s ničím pomáhat, v podstatě jsem se o jejich studium vůbec nezajímala. Práci mají oba dva dobrou, syn postupuje i v kariéře, ale taky nic zasadnez špičkového.