| Mišule.N | 
 |
(4.11.2013 12:24:47)
Moje máma je řekněme trochu negativistický člověk. Já ji chápu, že to v životě neměla vždy jednoduché a nechci vyznít jako rozcapený fracek, který si přeje mít jenom a jenom sluníčkovou mámu. Ale její stavy, kdy byla naštvaná na celý svět a posléze i na mě byly příliš časté. Během puberty se její stavy uraženosti prodlužovali, nemluvila se mnou třeba týden. A ani se nemusela pohádat se mnou, stačilo se pohádat s jejím přítelem. Zřejmě odplata za to, že já jsem s jejím přítelem mluvila normálně nebo nevím. Vzpomínám si, že jsem večer usínala s tím, že zítra už se určitě se mnou začne bavit. Kdyby mi tenkrát dala prostě pár facek, asi by to bylo lepší, i když se nechci rouhat.
No a po letech nás osud zase spojil, bydlíme shodou náhod opět poblíž sebe. Samozřejmě se nezměnila. Rozumem už to mám ošéfované, ale přesto, když ji ve dnech uraženosti potkávám, zažívám velmi nepříjemné stavy, kdy se mi třeba rozklepou ruce a kolena a v krku mám knedlík a nejsem schopná se s ní začít bavit, abych ten nepříjemný stav nemluvnosti ukončila. Jako bych stále měla pocit viny za to, jak ona se cítí. Je mi jasné, že některé naše spory vyvolám třeba zbytečně já, ale zase nejsem doufám největší zlo světa, které může úplně za všechno a neustále jí ubližuje.
Jak se vyrovnáváte s uraženými rodiči, partnery, kamarády?
|
| Epepe | 
|
(4.11.2013 12:28:17)
Neber si to špatně, ale podle toho, jak to popisuješ, bych na tvém místě zvažovala psychoterapii.
Nikdo nemá dokonalou mámu, moje je úplně normální, až nadprůměrná, ale má taky všelijaké mouchy. Nicméně dny, kdy jsem se od ní nechala vykolejit, jsou dávno za námi.
|
|
| .ganesha. | 
|
(4.11.2013 12:28:21)
Ježiš, to je noční můra.
Mně se to sice neděje, ale ta představa mě děsí.
Neporadím, ale držím palce.
|
| Kubula K. |
|
(4.11.2013 12:38:03)
Znám až moc dobře.
Po iks letech jsem se propracovala k náhledu "je mi líto, že nejsi v pohodě, přeju ti, ať se do pohody zase dostaneš" (tj. všechno se to odehrává na "dvorečku" dotyčného, není to na mém).
Ale terapie by podle mě nebyla od věci, pokud bys to stíhala atd. Když na tom člověk pracuje sám, trvá to o dost dýl.
|
|
|
| Kudla2 | 
|
(4.11.2013 12:29:18)
Bohužel neporadím, rodiče už nemám, pěstouni ani partner takoví naštěstí nejsou a takový kamarád by přestal být kamarádem, nervy mám jenom jedny.
Matka být matkou nepřestane, možná by pomohlo uvědomit si, že uraženost je pouze JEJÍ problém (normální lidé tak konflikty neřeší).
Tvůj problém je to, jak moc si to Ty připustíš. Na tom bych zapracovala - uraženost je nezralá, dětinská reakce a Ty ji nemůžeš nijak ovlivnit. Můžeš ale udělat třeba to, že s ní v době uraženosti odmítneš komunikovat, dokud se neuklidní.
Uraženost je druh manipulace, jako na takové na to nahlížej.
|
| Peppa |
|
(4.11.2013 12:35:57)
Souhlas s Kudlou. V době její uraženosti bych s ní prostě nekomunikovala, max. stylem Ty seš zas nafučená? Tak čau, já přijdu jindy, na tohle nemám čas ani náladu.
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:07:32)
Ano, ale když s ní nebudu komunikovat, tak budu defakto nafučená jako ona nebo ne? Párkrát už jsem vyzkoušela, ale bylo mi to posléze vyčteno, že se chovám jako fracek a nemám k ní úctu. Když dělám jakoby mi to nevadilo, tak je mi zase vyčteno, že se venku s ostatními vesele bavím a směju, zatímco ona je chudák sama doma.
Z čehož mi vyplývá, že ona by si asi představovala, abych za ní neustále dolézala a škemrala o pozornost, tak jak jsem to dělala v dětství, ale na to už nějak nemám. Jak to zkrátka vyřešit, aby byly spokojené obě strany?
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 13:10:03)
Já teda nevím, ale je přece možný nekomunikovat a nebýt nafučená, ne? A pokud si to maminka bude myslet, že jsi taky nafučená, když s ní nekomunikuješ, tak snad můžeš říct - já nejsem nafučená, jen nemám důvod s tebou mluvit.
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:14:21)
Asi ano. Asi to chce méně emocí i z mé strany. Přistupovat k tomu zkrátka víc asertivně.
|
| Peppa |
|
(4.11.2013 13:26:03)
Ano, asertivně, tak jsem to myslela, ne na oplátku taky nafučeně, zkrátka konstatuješ, že je opět nas...á, tak přece si nebudeš kazit náladu. Klidně i s úsměvem, prostě jako s malým děckem. Ta představa je strašná, ale nevím jak jinak bych to řešila. Držím palce!
|
|
|
|
| *Dorka* | 
|
(4.11.2013 13:26:29)
No, matka je ukázkový manipulátor a dělá to proto, že ví, že to na Tebe platí.
Mám s tímto chováním bohaté zkušenosti. Pomohlo až to, co Ti zde dobře radí holky. Nebudu se Tvé manipulace účastnit. Nemá to na mě žádný vliv. Když cítím, že to přichází, ukončuju rozhovor, odcházím. Od té doby, co jsem tohle opakovaně začala dělat, se situace výrazně zlepšila. Držím pěsti, je to poměrně dlouhá a náročná cesta. 
|
|
| vlad. | 
|
(4.11.2013 13:52:51)
Ona nikdy spokojená nebude. Ale je to její rozhodnutí, ne tvoje vina. Je spokojená, když manipuluje.
|
|
|
| Zuuuza | 
|
(4.11.2013 17:09:32)
Jj, přesně tak.
|
|
|
| Zuuuza |
|
(4.11.2013 17:09:03)
Souhlasím s Kudlou. Moje mamka se taky dokáže urazit. Jsem už ve stavu, kdy se nad to povznesu a neřeším, už mě to ani netrápí. Prostě počkám, až je zase v klidu. Ale chápu tě, dřív mě to taky hodně trápilo. Teď to beru tak, jak radí Kudla. Je to JEJÍ problém. Bydlíme od sebe 200 km, spíš si píšeme maily, smsky, voláme. Vídáme se tak 1x za 2 měsíce. Držím palce!
|
|
|
| Žžena |
|
(4.11.2013 12:35:53)
Mám urážecí babičku (ve společné domácnosti). Beru to tak, že ona to jinak neumí a v tomto věku ji efektivnější způsob komunikace bohužel už nikdo nenaučí. Neberu si to osobně, s tím se nedá nic dělat, nedá se to vykomunikovat, rozmluvit argumenty, prostě musíme počkat, až to vyšumí. Je to dětinské, je to manipulativní, ale ničeho tím nedosáhne.
Není to Tvoje chyba, pomoct matce nemůžeš. Jediný co můžeš, je zkusit sama sebe zbavit toho břímě imaginární viny, protože Ty za to, že ona neumí komunikovat normálně, nemůžeš. A ani kdybys jí snesla modré z nebe, tak tomu nepomůžeš 
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:11:26)
Díky Žženo. Já si to právě takhle rozumově taky vysvětluju, ale proč mám sakra pořád z toho tak špatné pocity?
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 13:14:26)
To je právě to nejtěžší V hlavně to je, jen to musí dojít ještě k srdci.
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 13:15:20)
Pardon - ne v hlavně, ale v hlavě.
|
|
|
| Barculda, A 10/08 a Z 11/10 | 
|
(4.11.2013 13:15:59)
...protože tě to v tvých -nácti letech hodně psychicky poznamenalo...těch pocitů se asi jen tak nezbavíš, pokud fakt nezačneš na věci pohlížet zcela zcela jinak....
|
|
| Žžena |
|
(4.11.2013 13:19:26)
Fusko,
dojít k tomu klidu pro mně taky nebylo snadné, jasně že tam byly konflikty a byly to těžký. Ale pak to jednou podle mne přelezlo nějakou pro mne únosnou mez, vybavuju si situaci, kde to bylo blbý, a od tý doby si to prostě už k tělu nepustím, netrápím se tím.
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:23:41)
No já mám taky právě pocit, že ta hranice už byla dosažena. Musím na sobě více zapracovat.
|
|
| Barculda, A 10/08 a Z 11/10 |
|
(4.11.2013 13:24:44)
to jsi silná Žžena spoustu z nás tohle nedokáže....ale pokusit se o to opravdu můžem, a hlavně kvůli dětem! už vlastně musíme... všechny. Já si taky kolikrát řeknu, že si to brát nebudu...stejně nemůžu spát, jsem protivná na okolí, trápí mne to....prostě z hlavy to jen tak nedostaneš....
|
|
|
|
| Kubula K. |
|
(4.11.2013 13:16:06)
Proc by nutne musely byt spokojene obe strany? Mozna tady je jadro pudla - ty se citis odpovedna za to ze mama bude spokojena. Mozna by pro zacatek stacilo abys byla spokojena ty, tj. aby sis tim nenechala ublizovat a nenechala se manipulovat. To jak s tim nalozi mama je jeji dvorecek. :) Aa vem v uvahu ze jsou typy lidi ktery jsou spokojeny jen kdyz si stezujou nebo kdyz muzou vycitat atdd. Pokud je to ten pripad tak mama vlastne spokojena je, i kdyz sama by to tak nenazvala.. problem je ze ty spokojena nejsi vubec. Fakt se neboj zacit pracovat na tom abys ochranila sebe, to je tvuj rekla bych prvoradej ukol.
|
|
|
| Barculda, A 10/08 a Z 11/10 |
|
(4.11.2013 13:13:16)
Hele, hlavně si dej pozor abys jednou taky nejednala obdobně... já se totiž čas od času přistihnu, že to taky tak dělám-moje mamka to dělala pdodobně, jen tedy nevydržela se mnou nemluvit víc než jeden den, ta tvoje, to už je teda něco... chápu tvé pocity viny, já tady dolejzala, radši bych přesně jak ty popisuješ dostala pár facek, nebo aby na mne zařvala a finito, život plyne dál, tohle týrání psychický stojí fakt za prd... Já už si to snažím taky tak nebrat, manžel mne v tomhle hodně podporuje, ale bohužel se občas přistihnu při něčem podobném a bojim bojim, že s věkem mých ratolestí se to bude prohlubovat....musim si dávat sakra pozor, abych je netejrala, jako ona mne....držim pěsti, drž se. Hoď to vždy za hlavu a snaž se to přejít s veselým úsměvem. Taky bych to řešila tak, ať se vzteká, ty buď nad věcí!!!
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:17:11)
Díky Barculdo. Přiznám se, že v počátcích partnerského vztahu jsem taky měla tendence k podobnému chování. Můj partner a nynější manžel mě naštěstí rychle vyvedl z omylu. K dětem se právě snažím přistupovat "sluníčkově". I když mě tíží zrovna něco nepříjemného, snažím se to na sobě nedat znát, protože už sama vím, jak se malé děti dokáží obviňovat z toho, když je jejich maminka v nepohodě.
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 13:19:30)
Nejsem si jistá, zda je správný skrývat před dětmi své pocity - myslíš, že to nepoznají? Nemusíš být neustále sluníčková.
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 13:25:35)
Máš pravdu, jsou dny, kdy jsem prostě naštvaná a neschovám to. Ale dětem se v tom případě snažím vysvětlit proč jsem naštvaná.
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 13:42:54)
Já své pocity neschovávám, ani před dětmi - když jsem naštvaná, tak jim to řeknu a řeknu proč, děti nejsou blbci, i samy mají kolikrát den blbec, takže vědí, že je nesmysl být pořád sluníčková. A navíc mi přijde, že když nic neskrývám a jde to ven, že se s tím snadněji a rychleji poperu. Svou vlastní rodinu ne, ale okolí už dokážu ignorovat bez toho, aby mě něco zasáhlo. Naučila jsem se to, je nutný se odosobnit a přestat si myslet, že to, co okolí dělá a co ti vadí, dělá proto, aby tě naštvalo.
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 14:03:53)
Ale tak to si zase nemyslím, že bych byla tak důležitá, aby okolí činilo vše jen kvůli mé osobě. Ať už v tom pozitivním, tak i negativním smyslu (třeba aby MĚ naštvalo). Ale jak píšeš, takhle to funguje jen u cizích lidí. Tady jde o vlastní rodinu, tam souvislosti mezi jejím chování a mou osobou bohužel stále hledám.
Jinak asi jsem to napsala špatně. Já skutečně nemám stále na tváři sterilní úsměv. Před dětmi emoce prožívám. Ale snažím se, aby chápaly souvislosti. Já mluvila o neustále strženém výrazu věčně pesimistické matky, nevím jak to popsat, kdo nezažil, nepochopí.
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 14:09:43)
Ano, došlo k mýlce. Skutečně jsem se domnívala, že jsi před svými dětmi neustále sluníčková - uvedla jsi to na pravou míru, v podstatě to děláme stejně - taky svůj stav zdůvodním.
No a co se týká toho, že jsem uvedla - u své rodiny - tím myslím tu svou současnou, tam mám šanci něco změnit apod., u rodičů už nikoliv, takže se o to nebudu snažit a vezmu ten stav takový, jaký je - není to boj, uraženost nebo pocit křivdy. Vezmu jejich stav na vědomí a víc s tím nemohu dělat a ani se mě to nedotýká.
Vím, jaký to je a vím taky, jak je těžký se sama přenastavit a nesklouznout zase zpátky.
|
|
| Mišule.N |
|
(4.11.2013 14:12:06)
Už možná vím, jak to popsat - zkrátka, když se něco stane, rozčílím se, ale nemá cenu se kvůli tomu užírat, jede se dál, netřeba se kvůli tomu pohřebně tvářit ještě týden. V životě je takových situací spousty a člověk by se zbláznil, kdyby měl všechno tak proživat. Takové poselství se snažím předat dětem. Jen přiznávám, že občas si lžu do vlastní kapsy a to hlavně v případě, že se takovou dobu užírám trucováním své mámy.
|
| jentak | •
|
(4.11.2013 14:17:39)
Až pochopíš a rozklíčuješ, proč Tě to tak žere a že s tím stejně nemůžeš nic dělat, zbavíš se toho. Možná by pomohla nějaká psychoporadna, když se s tím sama nezvládáš vyrovnat. Je škoda si takhle ničit život.
|
| Markéta | •
|
(6.11.2013 13:42:04)
Fusko, to mi tak přijde, že buďto ona od tebe nebo ty sama od sebe podvědomě očekáváš, že s ní budeš držet solidaritu. Matka není šťastná, tak bys neměla být taky. I když s jejím stavem nálady nemáš nic společného, neurazila se na tebe.
Jsou takové typy, co nepřejou druhému štěstí. I když by to zapřely. Snaží se tě stáhnout k tomu, abys měla taky špatnou náladu. Tedy pochopila jsem, že se specializuje vysloveně na tebe, jako kdyby tě trestala za to, že se jí nedaří.
To je hodně husté, naštvaný člověk vypadá jinak. Jiné by taky bylo, kdyby se jí dělo něco zlého - třeba žila s tyranským partnerem, tak by byla chronicky depresívní.
Tohle bohužel vysloveně vypadá, že tě trestá za to, že se ti líp daří, nebo že máš lepší náladu. Jako kdyby ti jí nepřála. A ty se cítíš vinná, protože k ní máš vztah a v podstatě chceš, aby tě takhle podvědomě netrestala.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Pam-pela | 
|
(4.11.2013 14:59:24)
A jsou to opravdu pocity viny?
Nebo je to spíš to, že jsi citlivá k okolí, dokážeš přejímat pocity a emoce druhých a holt máma je máma, a tam ta linka mezi váma je hodně silná?
Já vnímám atmosféru okolí hned...a pokud se jedná o negativmí emoce, negativní náladu druhých, navíc mně hodně blízkých, snáším to dost špatně.
V takové atmosféře jsem žila jako dítě a nechtěla bych si to už nikdy zopakovat. Pak jsem se tomu vyhýba a teď se tomu aspoň trochu snažím čelit...a nepřipouštět si to k tělu.
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2013 16:58:56)
Já myslím, že je to dost jasný.
Je to vnímání nepohody a zároveň podsouvání sama sobě (za zdatné asistence matky), že ona je příčinou té nepohody.
Pravdu měla ta, co tu říkala, že je dobré to rozklíčovat, aby ses toho mohla zbavit a rozetnout to klasické schéma "trucuju, a tudíž ten druhý musí přilézt, aby mi pošimral ego, a když nepřileze, tak v manipulaci a vydíráníčku trošku přitvrdíme"..
Což je hnusné, ale má to jeden háček. Je na to nutný spoluhráč, a toho zatím děláš (ale myslím, že už je na hodně dobré cestě, že si ten mechanismus uvědomuješ).
V podstatě je potřeba, aby Ty ses "znecitlivěla" vůči matčinu vydírání a uvědomila si (ale zvnitřněle, ne že si řekneš, že "bys měla") že to je jen její věc, nástroj jejího nátlaku, který je ve tvé moci znefunkčnit.
Ale dá to hodně práce, protože je k tomu nutné se oprostit od něčeho, co člověku vtloukali výchovou a pak to zdatně vtloukal už on sám sobě - že jsme odpovědní za pocity svých spolubližních, a že když jsou oni naštvaní, tak MY bychom na sobě měli něco změnit.
Což je kravina.
Jak jsi říkala, že nechceš "vracet trucování trucováním", tak to bych tak vůbec nevnímala, protože od TEbe by to bylo "dokud jsi uražená, tak s tebou nemohu komunikovat, protože to nedovedu. Jakmile uražená být přestaneš, tak nemám problém zase začít."
Představ si matku jako malé vztekající se dítě - když s ním nehodláš během záchvatu nic řešit, protože ve vzteku není schopné artikulovaně mluvit a ani mu nerozumíš, ale až se uklidní, tak se s ním normálně bavíš dál, tak mu přece nic "nevracíš", jen ho stavíš před fakt -že v tomto stavu nejsi schopna s ním komunikovat.
|
| Tragika | 
|
(4.11.2013 17:14:06)
U nás v rodině, když se někdo urazil, tak to bylo napořád.
V životě jsem ale neměla urážlivého partnera. Tož si to mohu trochu kompenzovat.
|
|
|
|
| T | •
|
(4.11.2013 19:05:35)
Ignorovat. Rict na rovinu, ze vidis, ze ma blbou naladu a jit pryc. Je to hnusne, ale pokud te stahuje dolu, tak je proste lepsi nenechat se deptat. Kazdy sveho stesti strujcem, i kdyz je to hnusne.
|
|
| T | •
|
(4.11.2013 19:05:44)
Ignorovat. Rict na rovinu, ze vidis, ze ma blbou naladu a jit pryc. Je to hnusne, ale pokud te stahuje dolu, tak je proste lepsi nenechat se deptat. Kazdy sveho stesti strujcem, i kdyz je to hnusne.
|
|
| Mediana | 
|
(4.11.2013 21:06:50)
Já ti moc neporadím, já se rozvedla. :) (Ovšem s matkou se těžko rozvedeš.) Od ranního probuzení hledět na něčí mlčící ksicht, aniž by mi byl ochoten sdělit, co se děje, to prostě nešlo. Po chvíli už jsem měla pocit, že snad i špatně sedím, když kolem mě chtěl projít. Tyhle situace prostě v lidech vyvolávají pocit viny. Nepřišla jsem nikdy na to, proč vlastně. Moc by mě zajímala nějaká podrobná anatomie toho mechanismu. Bohužel je velmi pravděpodobné, že se toho neúčastní jen ten, kdo manipuluje, ale i ten, na koho to je namířeno. (Ač teda nenávidím, když se oběti dává za vinu, že si za to může sama.) Nějaká predispozice tam ale musí být. Naprosto nejfunkčnější se mi jeví, co píše Kubula. Nicméně dostat se autenticky do stavu, kdy ti je manipulace druhého putna, to se tomu, komu to putna není, nejspíš trvale nepovede.
Naposledy jsem přišla na to, že za tím může být nástup jakési paniky při setkání s takovou manipulací mlčením. Prostě panika: pomoc, nemá mě rád, jsem špatná, málo chytrá, málo hezká, pomooc. Ta panika tě oslabí a člověk to pak řeší obrácením agrese vůči sobě. Pocitem viny. Zpětně se mi jako nejlepší řešení jeví zůstat silná a nezpanikařit. Představit si, co bys dělala, kdyby ti totéž provedlo dítě. To taky nemůžeš zpanikařit a utéct, zmizet do sebe, atd. Musíš zůstat, být ta silnější a vydržet, že tě někdo chvíli odmítá a zkoušet to průběžně, jestli se to nezlepšilo. Takže odpověď je vlastně jako u všech problémů: nejvíc pomáhá nějaká ta hluboce uložená jistota, že moje existence zde na světě je v naprostým pořádku.
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2013 21:54:17)
"Odpověď je vlastně jako u všech problémů: nejvíc pomáhá nějaká ta hluboce uložená
jistota, že moje existence zde na světě je v naprostým pořádku."
To je velice přesný, fór je v tom, jak se k té jistotě dostat 
|
| Mediana |
|
(4.11.2013 22:31:05)
Bať. Bať. 
|
|
|
| CPO |
|
(6.11.2013 11:25:47)
"nejvíc pomáhá nějaká ta hluboce uložená jistota, že moje existence zde na světě je v naprostým pořádku."
Úžasně vyjádřeno!!! 
|
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)