Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(17.4.2014 21:29:39) Dali mi neuvěřitelnou spoustu lásky, času, péče. Byla jsem u nich od 6. týdne, kdy mamka musela nastoupit zpět do práce (pod pohrůžkou ztráty zaměstnání) do 6 let, kdy jsem šla do školy. Původně jsem měla jít do jeslí - bylo to tak naplánováno před mým narozením - a babičky se mne sželelo. Mamka z práce přišla odpoledne k babičce, chvíli si se mnou pohrála a pak odešla k tátovi a bráchům domů. V pátek mne vyzvedla a vzala mne domů. Nikdy jsem nechodila ani do MŠ. Když jsem pak chodila do základky, tak děda denně ráno přijel k nám domů, aby mne mamka nemusela budt brzy ráno (do práce odcházela v 5:15) a děda počkal do 7, kdy mne vzbudil, učesal, dal snídani a dovedl mne do školy. Pak odjel k sobě domů, kde babička vařila oběd, nabalila ho dědovi, děda mne vyzvadl někdy ve 12 ze školy, dovedl domů, dal oběd a odvedl na kroužek.... Když už jsem chodila do školy sama, nechodil uřž ráno, ale oběd nosil celé mé dětství. Nikdy jsem nechodila do školní jídelny a naši v práci na obědy....
Nejstarší vzpomínka? Asi tak 2,5 roku, klečím na židli u "mycáku" (u babičky v kuchyni, stůl, s obrovským šupletem, kde byly 2 lavory na mytí nádobí), babička na vále dělá koblihy - ty pravý, co se vyválelo těsto, sklenkou naznačila kolečka, na každé kolečko dala lžička marmelády, pak se na to položil druhý plát těsta a sklenkou vykrojily podle kopečků marmelády koblihy. A já mám v rukách kousek kynutého těsta a z toho dělám "ptáčky pro tatínka". Tatínek nesnášek koblihy s marmeládou, z marmošky ho pálila žáha, tak se mu extra smažily takové válečky těsta, co se na nich udělal uzel a jeden konec nastřihl jako zobáček. Něco takovéhoto, ale babička to dělala z koblihového těsta a smažila:
Navíc babička si u každé práce zpívala, takže díky ní znám spousty a spousty písniček, hlavně lidových. Pak taky vykládala krásné pohádky a básničky, leccos si od ní pamatuji dodnes.
O dědečka mám dvě věci: vžycky mi říkal, že jak je člověk kulturní se pozná na jeho písmu a na čistých botách. Jistě, že jsem to nebrala hned, jako dítě jsem byla vemi vzpurná a jako puberťák asi na zabití.... A pak šel život dál a já se přistihla, že neumím vyjít z domu v botech. které nejsou naleštěné. Bot mám pár párů (asi 6 párů), ale snažím se o kvalitní kožené boty, o které se velmi pečlivě starám. Písmo jsem měla hrozné celou základní školu. Když jsem v 15 šla na gympl, řekla jsem si, že jsem přece kulturní člověk a to musí být na mém písmě vidět. Začala jsem psát pěčlivě, hůlkovým písmem a to mi zůstalo dodnes. Pravda - když jsem někdy v 22 nebo 23 učila prvňáky, musela jsem se naučit znovu psát perfektní "písankové" psací písmo a umím ho dodnes, ale když píši běžně, píši hůlkovým písmem, které mám "díky dědečkovi".
Ano, babička a dědeček mi toho dali mnoho. To, co tu píšu se týká prarodičů z maminčiny strany.
Babičku z tatínkovy strany jsem vůbec nepoznala. Zemřela dost mladá - ve 48 letech. Ale i od ní mám velký dar - dala mi jméno. A podle mého tatínka i hodně povahy a vzhledu. Dědečka z tatínkovy strany jsem viděla každé léto 14 dní. Velice jsem ho milovala, pokaždý jsem dostala dárek (prý dodatečný k narozeninám a předběžný k vánocům), takže jsem od něho dostala třeba zlaté pecičky naušnice, které od 10 let nosím dosud, dostala jsem kytaru, kterou dodnes miluji a zdědila jsem obrovský smysl pro humor. Učil mně bulharské písničky, pamatuji si, že jsme seděli na dvoře na schodech, okolo něho asi 10 vnoučat (vžda jsme se u něho na prázdniny sjížděli) a on nám povídal a zpíval. I tam jsem dostala obrovskou spoustu lásky a péče.
Kéž bych jednou svým vnoučatům byla takovou babičkou, jako se jich dostalo mně....
|
Jarmilka. |
|
(17.4.2014 21:41:45) Závidím. Moje první vzpomínka se taky váže na babičku, myla mi v umyvadle prdel a já brečela, že to je horký
|
|
|