(15.2.2023 20:58:37) Ano. Stejně jako MM bych se postarala o to, aby to pozůstalí měli co nejsnazší. Kdežto zatím na ně až tak moc nemyslím, a žiju hodně "na sebe".
(15.2.2023 21:12:47) Nevím. Jistotu tohoto druhu si asi nechci představovat. Každopádně ten citát není podle mě o tom, že člověku zbývá konkrétní čas. Je naopak o tom, že nikdy nevíme, kolik nám zbývá, proto bychom měli každý den využít na maximum.
(15.2.2023 21:20:20) Citát jako takový mi přijde mimo. Využívat každý den na maximum je dle mého nesmysl. Asi jako během maratonu finišovat na každé stovce metrů. Mohu každý den přiměřeně vnímat = nedělat, jako by ani nebyl, když je "jen" všední. To ano. Ale vědomí brzkého konce je opravdu diametrálně odlišná situace, než dny, které jsou zdánlivě neomezené...
(15.2.2023 21:34:50) Není mimo. Já si ho často vybavím. Někdy mám pocit,že jsem promarnila den, spala jsem moc dlouho, pak řešila kraviny, trápila se kvůli blbosti, hodiny se zabejvala tím, čím jsem se zabývat nechtěla, neudělala jsem to,co jsem udělat chtěla...
(15.2.2023 21:39:18) No a kdy jindy je čas se pořádně vyspat, řešit i méně významné věci... než třeba zrovna dneska. Nemyslím, že by člověk každý den měl dělat jen top věci. Je to logický nesmysl.
(15.2.2023 22:06:48) Tady nejde o "promarněný" nebo "dělat top věci" Spíš jde o to,aby si člověk užíval každého dne,radoval se z něj.Aby neřešil blbosti. Protože prostě nevíš, kolik takových dní bude ještě před tebou.
(15.2.2023 22:24:03) Babi, tuhle větu mi kdysi řekla moje psychoterapeutka. Strašně moc mi pomohlo uvědomit si, můžu být zároveň smutná i veselá. A že smutek je fajn, že na něj "mám nárok ".
(15.2.2023 21:53:43) Babi, tak já jsem možná nepoužila úplně vhodně to slovo "maximum", protože jsem se chtěla nějak stručně vyjádřit. On i ten citát je zkratka, těžko ho brát doslova. Nemyslím si, že je každý den nutné dělat jenom "top věci". Jistěže je třeba i odpočinek, nabírání nových sil, třídění myšlenek atd. atp., to všechno má své místo v životě. Ale podstata je podle mě v tom, jak píše Federika, že by člověk neměl strávit zbytečně mnoho svých dnů blouděním ve slepých uličkách, marným utrácením drahocenného času, odkládáním důležitých věcí, nevšímavostí vůči věcem důležitým apod..
(15.2.2023 21:45:12) Já to spíš vnímám tak, že máš žít tak, aby, kdyby byl poslední, po tobě nezůstaly nedořešené a neuzavřené věci, hlavně vztahové. Vím, jak bylo nepříjemné chodit spát s negativními pocity z MM, třeba pohádaná. Je dobré spory dořešit. Kromě toho vnímat život, nehnat se na plné pecky rozmazanou krajinou, ale prožít to běžné uvědoměle a užít si to.
(15.2.2023 21:53:39) Ať všechny hospody dnes doženou plán, Ať svět z posledního pije a tančí, Já nebudu pít, nechám naplno znít V hlavě všechno, co mám.
(15.2.2023 21:14:13) Ale ten citát je myšlenej jinak. Máš si užívat každého dne, nesmutnit, nebrblat,něco zažít, usmívat se, dobře jíst, dobře pít, mít rád...
(15.2.2023 21:30:34) Otázka je, v jaké tělesné kondici bych ten poslední půlrok žila. Pokud bych byla smrtelně nemocná a trpěla bolestmi, tak bych žila asi jinak, než kdybych byla zdravá. Ale kdybych byla zdravá, proč bych měla jen půl roku života?
(15.2.2023 21:37:11) Člověk může být smrtelně nemocný (diagnóza, se kterou ještě nikdo před ním nepřežil déle, než pár měsíců až let), a přitom netrpět trvale bolestmi, aspoň ne první měsíce.
(16.2.2023 18:17:51) Otázka je, jestli někdo s rakovinou slinivky má chuť užívat si, i když ještě nemá nesnesitelné bolesti. Já bych na to asi náladu neměla.
(16.2.2023 19:32:09) Zrovna to bohužel prožívám s jednou kamarádkou - od této diagnózy je to už 18 měsíců, i její ošetřující lékař se divil, že jí léčba zabírá tak dobře a už je daleko za datem, který jí původně "vyměřili" a ona to prožívá tak, že se naopak setkává s kamarády a rodinou co to jde, jezdí na výlety a dělá, co jí momentální zdravotní stav dovoluje. Jsem ráda, že zatím jí toho její tělo dovoluje dost a přála bych si, aby se jí dařilo co nejlépe to půjde.
(16.2.2023 22:14:27) Girili, to je skvele, diky za nadeji, snad bude ma kamaradka podobny pripad. Muj tata byl taky "rekordman", pri urceni diagnozy lekar rekl, ze max 18 mesicu a pak zil vice nez osm let hezkeho zivota bez bolesti, jeste si uzil i vnoucata a nakonec zemrel na neco jineho.
(17.2.2023 0:56:17) Jedem vzdaleny znamy tak zije vic nez 6 let, prognoza nejista, mel umrit do mesice (nekdy v roce 2016/17). Nekolikrat operovany s ruznymi komplikacemi, resuscitovali ho, mezitim nekolik infakrtu, do toho cestuje a studuje podle moznosti, na zivote ho drzi to, ze chce dodelat doktorat (teoreticka fyzika). Nevypada na prvni pohled nijak zvlast nemocne, takze v kombinaci cestovani+ seznam uzivanych opiatu delsi nez zivoztopis+ medicinske znalosti na urovni cca sestyho semestru mediciny vzniklo par pomerne kurioznich historek, italskyho lekarnika nekde na sicilsky vesnici malem jeblo, kdyz tam nakracel a plynulou latinou s papirem v nemcine a anglictine shanel leky, vic prej zirali jen japonsti lekari na pohotovosti Prej jestli se k tomu dostane, napise roman u zazitcich pri cestovani s paliativni diagnozou napric svetem.
(17.2.2023 8:19:11) Když jsem se začala léčit, už jsem měla dva nádory. Kamarádka v té době jela třetí (a neúspěšné) kolo chemoterapií. Maminka jiné kamarádky půl roku předtím umřela. Obě začaly s menším nádorem než já a umřely pátý rok léčby. Ani doktorka mi nechtěla dovolit vyndat intravenozní port ještě tři roky po skončení léčby. Žít s tím vědomím, že zřejmě umřu do čtyřiceti, jsem se naučila. Do práce jsem chodila normálně, jen jsem si zkrátila úvazek. MM byl doma jen o víkendech. Je to 17 let od diagnózy.
(17.2.2023 12:43:39) Apo-leno, omlouvám se za osobní otázku - máš pocit, že jsi na počátku té cesty po diagnóze změnila náhled na život, změnila svoje osobní nastavení, uvažovala jinak?
(17.2.2023 13:08:07) Marťasíno, určitě. Víc jsem si uvědomovala to dobré a že spousta věcí, co mě dřív rozčilovala, jsou blbosti. Ten nadhled mi vydržel ještě asi rok po léčení.
(16.2.2023 9:00:27) Dari, myslim, ze Tobe by spoustu casu zabralo uzavrit klientske veci, predat je do jinych kancelari, odvedenou praci jeste vyfakturovat atd.
zazila jsem dva pripady advokatu, kteri nahle odesli, po jednom zustala kancelar plna starych spisu, on prubezne nic nearchvivoval a stare spisy nelikvidoval, pribuzni pak resili, pak spravne provest likvidaci....druhy advokat odesel od rozdelanych veci, narizenych hlavnich liceni, kolegove to horko tezko prebirali
osobne bych taky v poslednim pulroce resila prakticke veci, ucty, nemovitosti, kolik se kde za co plati, vyrobit cedulky na vsechny klice (babi, diky), nechtela bych nechat zmatek dedicum....videla jsem toho ve svem okoli dost a tezko se to pak vsechno dohani
(16.2.2023 9:23:25) sedmi, já chápu jak jsi to myslela, samozřejmě nevím, jestli tebou zmíněný advokát věděl předem, že ho čeká brzký konec, ovšem jaks to napsala, prostě na mne z toho dýchlo "on si klidně umře a nechá tu rozdělanou práci" jinak je jasné, že pokud člověk ví, že se konec blíží, má potřebu dokončit co se dá...
(16.2.2023 9:43:35) sedmi, pak platí, co jsem psala... je přece normální (obzvlášť u advokátů), že není práce nikdy dokončená, že je rozjeto x projektů zároveň... jak to měl ošetřit? pochybuju, že odcházíš z práce denně s čistým stolem...
(16.2.2023 11:58:51) Já jsem bordelář a chaotik, ale v práci se snažím to udržovat tak, aby, kdybych si zlomila nohu, se v tom někdo vyznal a nemusela jsem emigrovat studem z toho, co tam někdo přebral za binec. A aby to měl co nejsnazší. To nedělám s myšlenkou na smrt, ale i pracovní neschopnost by vedla k tomu, že by se někdo musel "prohrábnout" mým pracovištěm.
(16.2.2023 10:07:27) no nikdo neodchazi denne od cisteho stolu, ale pokud advokat konci, i kdyz jde do duchodu nebo na materskou nebo se stehuje do Australie, tak musi ty spisy bud ukoncit (praci udelal, uz se nekonaji zadna soudni jednani, rozhodnuti jsou v pravni moci) nebo predat jinemu advokatovi, ktereho urci klient
(16.2.2023 10:19:45) jo, zastrelil, nastesti pracovali v kancelari dalsi advokati, sice neznali jeho agendu, ale byli schopni ji nejak prebrat, obvolat soudy, at se zrusi nejblizsi jednani, nez se z toho vzpamatuji atd.
nevim, jestli mel poradek ve spisech, mel pry strasne moc klientu
(16.2.2023 9:26:19) Pozůstalým to určitě práci usnadní, ale být takto zodpovědný v krátkém zbývajícím čase, není to až nějaké sebemrskačství ? Důležitý věci, závěť,seznam účtů, hesla, to asi ano, ale na označování klíčů a řešení kominíků bych se asi s klidem vyprdla. O spisech nemluvě l, ty ať klidně vzplanou jasným plamenem :)
(16.2.2023 9:27:49) Myslím, že bych spíš chtěla budoucím pozůstalým ještě předat to, co mi přijde podstatné, asi bych sepisovala nějaké deníky a rodinné historie a dopisy, spisy a klíče věk čert.
(16.2.2023 11:51:52) Já bych asi nic nesepisovala, já bych se setkávala. Na nějaké velké zážitky bych se vyprdla, snažila bych se dát svým blízkým ten zbytek času a vzít si nějaký jejich. To je pro mě důležité. A vím, jak mě mrzelo, že jsem navštěvovala babičku míň než jsem mohla, to už pak dohnat nešlo. Poučena jsem tu druhou navštěvovala co nejvíc a jsem ráda. Ona ta vnoučata, dokud to samy nezažijí, si neuvědomují, že je to bude mrzet už furt. Tak bych se snažila, aby tento pocit neměli mí blízcí ve vztahu ke mně.
(16.2.2023 11:54:40) magrato, taky lituju, ze jsem jeste naposledy nenavstivila babicku, i kdyz ona byla relativne zdrava, jen ji bylo 88 a zila v domove duchodcu....my jsme byli par kilometru od ni, ale jeli jsme na vylet a volali jsme ji, ze nestihame, ze za ni pojedeme priste....a pak prisla zima, my tam uz nejeli a ona umrela
(16.2.2023 12:11:57) Náš taťka nám celé rodině dal nesmírný dárek. Už cítil, že umře, zorganizoval a korigoval totiž naše dělení obrazů po dědečkovi. My jsme věděli, že to dělá s myšlenkou na to, že tu dlouho nebude. Ale on nedal znát, jak je mu zle, vydržel do sestřiných padesátin, kde se sešla celá rodina, všichni si s ním aspoň chvilku popovídali. Jindy chodil spát nejpozději ve 22 hod., ten den vydržel do 1 ráno, odešel spát, až to skoro končilo. A za 3 hodiny ho odvezli do nemocnice, kde po 14 dnech v umělém spánku zemřel. Všichni jsme si ho užili v poslední den vědomého života
(16.2.2023 9:28:16) Burt, to by klienti fakt meli radost, kdyby jim advokat pul roku pred smrti spalil vsechny spisy...to by bylo zrale i na nahradu skody vuci klientum, kterou by platili jeho dedici
(16.2.2023 9:47:00) Sedmi, jasně, spisy bych nepálila, ale obávám sem že jejich obsah by se mi stal lhostejným :) Na druhou stranu, pozůstalí s tímto přece nemají co dělat ne ? To není jejich odpovědnost.
(16.2.2023 10:04:38) Burt, ale pokud to advokat zanedbal a vznikla skoda, tak advokat bude mit povinnost platit a za nej budou platit jeho dedici ze zdedeneho majetku
(16.2.2023 10:20:30) Burte, vidím to podobně. Pokud bych měla půl roku života, práce by byla to první, na co bych se vykašlala. Do práce jsem chodila pouze a jedině proto, že, jak vždy říká moje dcera, je to poslední zoufalý pokus, jak přijít k penězům. Jinak mi to bylo zcela lhostejné. Asi bych taky rámcově sepsala důležité věci, jako hesla k účtům apod. Ale vzhledem k tomu, že vlastním akorát byt a bytové zařízení, což zdědí ze zákona moje dvě děti, tak bych nic moc pořádat nemusela. A ani, pokud by byl můj celoživotní sen vidět na vlastní oči Macchu Picchu, tak bych tam jela. Zážitky jsou totiž to jediné, na čem podle mě v životě člověka záleží.
(16.2.2023 11:51:46) Stará huso, řekla bych, že spíš záleží na vztazích než na zážitcích. Jasně, že dopřát si zážitek, po kterém toužím, je smysluplné, ale vztahy ještě víc. Když si fiktivně představím, že bych musela volit, zda navštívit dcery nebo moje vysněné Japonsko, protože obojí by stihnout nešlo, vyhrály by bez zaváhání dcery.
(16.2.2023 12:30:37) Sovice, tak jasně, že dobré vztahy s blízkými jsou nejdůležitější, ale zážitky jsou prostě fajn. A za zážitek můžu považovat i příjemné setkání s blízkým člověkem.
(16.2.2023 9:12:13) Rose, nepřijde mi to jako hodnocení, ale konstatování. Pokud člověk (a nemusí to být zrovna advokát) má věci neurovnané, ať pracovní či "domácnostně-rodinné", vyzná se v nich jen on, tak to pro "přebírající", ať kolegy nebo pozůstalé, je prostě daleko těžší, než když se v tom dá nějak vyznat. Osobně jsem velmi vděčná MM, že odešel od věcí "srovnaných".
(15.2.2023 21:58:35) Já to chápu tak, že si život (radost ze života) nemáme odkládat na později, až dostuduju, vyrostou děti, omluví se ten druhý...
Neumím si moc představit, že když někdo ví, že asi umře, že by chování nezměnil. Já přestala být nesmrtelná, když byly synovi tři. Uspořádala jsem papíry, sepsala manželovi, kam a kdy chodí syn k doktorům (měl spoustu problémů) a donutila ho, aby se naučil s ním cvičit rehabilitační cviky. Taky jsem ho manipulovala k tomu, aby si spolu vytvořili vztah. Syn měl do té doby radši dědu. A já plánovala rozvod. Taky jsem se naučila oceňovat drobné radosti života.
(15.2.2023 22:01:26) Nemám tenhle citát vůbec ráda, nelíbí se mi žádný z jeho možných vysvětlení... Mám k času trochu nevyvážený postoj, považuju ho za neměřitelnou veličinu (hodiny stejně jen kecaj ) Neumím žít s pocitem odtikávajících vteřin... Je mi bližší žít naopak tak, jako bych měla všechen čas světa... V mém slovníku téměř není "promarněný čas" (když nepočítám čas strávený koukáním na všechny díly Matrixu - to BYL promarněný čas)
(15.2.2023 22:15:37) Dvě věci: žít tak, aby se člověk nemusel stydět (z hlediska vyššího principu mravního, slovy klasika), to ano.
Ale co se týká konkrétní náplně dne stačí nelitovat toho, že jsem místo povalování měl jít radši na procházku. A je to ok, dle mého. Tedy nejde ani tak o to, aby člověk nějak "objektivně naplněně" žil, ale co si o tom myslí. Nemá smysl se zbytečně trápit blbostma - např. litováním ztraceného času. Nebude ho proto víc. Jak píše Rose - dokud žiju, je ho neomezeně. Až nebudu, nebude žádný. Uvažovat v intencích "tento den může být poslední" je zbytečný stres.
Začínám být háklivá na hlášku "užívej si". Jak se to konkrétně dělá? Pro mě je to téměř imaginární pojem, který asi nedovedu úplně splnit. Snažím se si danou akci užít v tom smyslu, že ji prožiju, ale někdy nemůžu úplně ovlivnit, že se něco pokazí (počasí, nálada, jídlo...). Větší smysl by mi dávalo doporučení a přání "ať ti to (dovolená, výlet,zážitek) udělá radost", ale "užívej si" je pro mě takové direktivní, jakože "jen se hezky snaž, ať je to dobrý".
(16.2.2023 16:24:50) Komu se nezdá výraz "užívej si" měl by si ho zkrátit na "užívej". Užívej dne. Prožívej. Prožívej vědomě. Naplno. Vším, všemi smysly. Ne akci. Každý den. Nejen zahradní slavnost. I přípravu brambor na sadbu.
(15.2.2023 22:33:53) Rodinová, no, ale to se dle mě dá i přehodit - prostě nelitovat předchozího dne, ať jsem ho prožila jakkoli. To byla ta věta "k tomu stačí nelitovat".
(15.2.2023 22:27:28) "Uvažovat v intencích "tento den může být poslední" je zbytečný stres."
Tak nic se nesmí přehánět. Nechat se neurotizovat myšlenkou, jestli náhodou dnešní den nebyl poslední, určitě zdravé není. Ale uvědomit si, že čas nenávratně ubíhá, a je na mě, jak ho naplním, to myslím zdravé je.
(15.2.2023 22:27:43) Já mám pocit, že toho "posledního dne" si jsou vědomi spíš lidé, kteří nějaký ten čas "získali" nebo jak to říct. Třeba z MM mám pocit, že si uvědomil, že dřív mrhal časem, který jsme mohli mít spolu a který promrhal. Pro mě je to chvílemi únavné, z lázní mi denně telefonuje několik hodin, asi má pocit, že tam ztrácí čas, co by mohl trávit se mnou.
(15.2.2023 22:22:05) Snažím se žít hezky pořád. Snažím se být slušná a pomáhat, když můžu. Nikdy nejdeme spát naštvaní na sebe a nikdy neodjíždíme nikam naštvaní na sebe. Snažím se každý den jít spát s čistým štítem. Před osmnácti lety zemřel manželovi tehdy třicetiletý bratranec. Vždycky jsme říkali, uvidíme se až ... no a najednou pitomá nehoda a už to nikdy nepůjde. Od té doby fakt nemám ráda říkat věty typu ... musíme se někdy vidět. Vždycky mám raději..... uvidíme se třeba za dva týdny, ale zkrátka neodkládat to.
(15.2.2023 22:32:28) Termixi, tomu, kdo měl poslední den, je to už jedno, ale ti, kteří zůstanou, by se mohli trápit jeho posledním dnem. Tím, že se odkládalo setkání, že se nedořešila hádka... A když mám někoho ráda, nechci mu dát takový svůj poslední den.
(15.2.2023 22:42:00) Já to taky chápu hlavně vztahově. Už jsem víckrát slyšela lidi litovat, že si něco nestihli vysvětlit, udobřit se, rozloučit se nebo si prostě nechat vyprávět. A taky, že člověk nemá odkládat něco, po čem fakt touží, protože to nemusí stihnout nebo už to prostě fyzicky nezvládne.
(15.2.2023 22:28:40) Podle mě se v "zadání" ty dvě otázky k sobě nehodí. Ten citát znamená prostě cosi jako "Carpe diem" Nenese v sově problém, jak žít, když budu vědět,že mi už moc času nezbývá.
(15.2.2023 22:50:39) 1) strašně moc doufám,že nic takového nebudu nikdy vědět,ani o sobě ani o ostatních 2) myslím,že citát lze vykládat velmi různorodě, ale musím říct,že já opatrný konzervativec s nim moc nesouznim, je mi bližší myslet spíš na to,že času zbývá ještě víc, a je třeba brát v úvahu i budoucnost. I kdybych měla zítra umřít já,ještě pořád tu po mě někdo zbude ...
(15.2.2023 23:08:59) Ten citát se mi nelíbí. Připadá mi, jako by člověka ponoukal k tomu, aby si horečně užíval a nemyslel na budoucnost. Jako by ten, který si své dny takto neužívá, jen marnil svůj čas.
(16.2.2023 8:45:57) Huso, to ale vůbec není o horečném užívání. To je prostě o naplnění života, i ve smyslu vykonané práce třeba, vztahu k druhým, k sobě samému... Aby člověk šel po té správné cestě (což samozřejmě pro každého může být něco jiného) a nenechal si svůj drahocenný čas vzít ani vlastní hloupostí, leností, nevědomostí atd., ani druhými lidmi a vnějšími okolnostmi pokud možno.
(15.2.2023 23:11:26) Přestala bych chodit do práce.
Četla jsem nějakou povídku, člověk si nechal věštit, všechno mu vycházelo přesně podle věštby, věděl i datum smrti, před tím datem spálil všechny mosty, utratil všechny peníze, ale nezemřel. Nepamatuju si název, ani autora.
(16.2.2023 8:16:18) Já jsem začala žít "jinak" asi v padesáti. Přestala jsem odkládat věci " na potom", co jsem chtěla někdy udělat, jsem udělala hned. Začala jsem víc utrácet a užívat si. Zrekapitulovala jsem si a přehodnotila si vztahy s lidma. Některý věci jsem si ujasnila. Můžu říct, že kdybych měla zítra umřít, řekla bych si "jo, dobrý to bylo..."
Vlastně si poslední dobou čím dál víc uvědomuju blízkost konce, spousta lidí, které znám už tady nejsou nebo se blíží do věku, kdy se pravděpodobnost odchodu zvyšuje. Ne , není mi osmdesát, ale vím, že těch půlroků už tolik být nemusí a taky že nebude.
Kdybych měla jistý jen ten půlrok, žila bych úplně jinak. Přestala bych chodit do práce, udělala si seznam přání, půlrok si rozplánovala a užila bych si ho na max. Asi jako, když jsem byla u moře na jeden den. Bylo to strašně intenzivní a člověk si užil každou minutu, které normálně vůbec nevěnuje pozornost.
(16.2.2023 8:25:47) Od te dobby, co mi umrela kamaradka, to tak trochu mam.. Ze si uvedumuji nasi konecnost. Samozrejme ne vzdycky, take se necham prevalcovat vsednimi starostmi,ale vcelku se snazim zit uvvedomeji - vazim si i malickosti, ktere mi muzou udelat radost, vazim si kazde hezke chvile a uzivam si to vedome. Manzel me kamaradky mi rekl, ze ten cas pred jeji smrti byl vlastne nejkrasnejsi. protoze si to vsechno takto vedome prozivali..toz tak. Nekdy mi prijde, ze si lide hezkych veci nevazi a porad si na neco stezuji. Bohuzel i moje mama. Skoda, ten zivot si otravuji. Je to vec pohledu.
(16.2.2023 8:28:44) Koníčku, pěkně napsáno. A myslím, že ten citát, ačkoliv je samozřejmě obrazný a nelze brát doslovně, přesně na tyto věci upozorňuje. Že ačkoliv se nám dlouho zdá, že čas je nekonečný, jednoho dne se nám obrys konce vyloupne celkem zřetelně před očima (už jen díky věku, nemusí jít o nic mimořádného) a zpátky cesta nevede. Tak abychom nemuseli litovat, že jsme spoustě minut (hodin, dnů, roků) nevěnovali pozornost, kterou jsme věnovat mohli.
A ještě bych dodala, že už minimálně dva tisíce let na tohle existuje taková vychytávka - když člověk každou neděli zajde do kostela, všechno tohle si tam může průběžně uvědomovat a pracovat na tom bez potřeby dalších citátů
(16.2.2023 8:37:28) ropucho, já nějak nevěřím na "otevřené oči" - podle mne buď takový přístup k životu máš nebo ne... nějaký stimul zvenčí může způsobit dočasnou změnu, ale stejně se člověk nakonec vrátí do své rutiny... snad možná jen nějaký hodně silný osobní může způsobit změnu trvalou...
(16.2.2023 8:50:36) Babi, myslím to tak, že v křesťanství už to všechno je obsažené a není třeba formulovat další vlastní citáty typu "žij každý den, jako by byl tvůj poslední" (a podobné, kterých jsou milióny). Pro mě to je objevování již objeveného, tak jsem to jen chtěla podotknout.
(16.2.2023 8:57:18) Ropucho, jo aha, no tak ono obecně o všech základních věcech života a smrti již bylo někde něco napsáno (tedy vše "je objeveno"), já jen, že jsi psala "vychytávka"
(16.2.2023 9:28:26) Taky ten citát nemám ráda. Víc jsem s ním souzněla jako mladá holka, kdy jsem v tom viděla tu výzvu k zábavě a užívání si života, aby to teda stálo za to. Jako dospělá se cítím víc omezená v tom, co chci - nemůžu teď hned jet do Paříže, ale ještě x hodin budu sedět v práci, pak pojedu leda tak domů a tam budu uklízet. A těším se, že tam bude můj muž a moje dcera a že budeme spolu v další, zcela obyčejný všední den.
A kdybych měla posledního půl roku a věděla to, zcela jistě by to vliv mělo. Vykašlala bych se na práci, byla se svou rodinou, zkusila ještě stihnout něco z toho, co mě láká a opravdu bych se snažila dořešit své věci, nakolik by to bylo možné.
(16.2.2023 11:31:48) Noo, to je otázka. Není to úplně dlouho, co mi zemřela kamarádka, skoro příbuzná, máma tří dětí. Věděli jsme, že to není na dlouho, přesto (a přes úspěšnou léčbu) zemřela nečekaně. Což byl na jednu stranu velký dar, protože my jsme byli ušetřeni dlouhého umírání, na straně druhé spoustu věcí neměla uzavřených, a s následky např. nenalezené/neexistující poslední vůle (o které pořád mluvila) se potýkáme dodnes. Já se od té doby snažím neodkládat radosti (jako že až za rok .... pojedem na vysněnou dovolenou) a přijmout co, někdo výš trefně popsal jako že nejsem nesmrtelná (takže snažím se, aby za mnou nebyly nevyřešené věci .... ).
(16.2.2023 11:48:07) Jako normální křesťan a člověk.
Dělal bych stejné věci, akorát bych připravil různé účty na předání. A asi bych se trochu víc snažil o přípravu na setkání s Bohem - ve smyslu probrat s ním věci, které jsou v mém životě sporné, byly nedobré apod. Mám od něj "paušální" odpuštění ve smyslu, že jsem díky Ježíši Kristu přijatý jako Boží syn, ale asi by mi na tom záleželo ještě víc. A víc bych se věnoval ženě a dětem.
Jinak bych moc neměnil.
Vím jak se soused, kazatel, připravoval na smrt, snažil se své manželce maximálně zjednodušit život. Už vypadal hrozně, ale ještě prodával jejich auto, protože ona neměla řidičák.
(16.2.2023 12:00:15) Pokud by mi to zdravotní stav dovolil, jela bych do Jižní Ameriky, abych na vlastní oči viděla vodopády Iguacu. Denně bych objímala své nejbližší, stejně jako to dělám denně teď. Vše ostatní by tedy bylo stejné.
Pozůstalost by se řešila po mé smrti - rozdělením mezi manžela a kluky (rovným dílem), lyže a kola by dali mojí sestře. Můj popel by zakopali pod strom na místo, odkud je vidět na Brdy. V práci bych neřešila absolutně nic, prostě bych oděšla a už nepřišla. Kdyby mi zajelo auto, bylo by vše jinak během minuty,... takhle bych mohla všem říct AHOJ.
(16.2.2023 17:08:36) Omlouvám se že jsem tu nebyla, z práce se nepřipojím.
Jen pro vysvětlení, z blízkého okolí mi vcelku nedávno bohužel odešli už tři známí do pěti měsíců po diagnóze, u dalšího se to brzy čeká. Ve filmech člověk většinou vidí, že smrtelně nemocný si na poslední chvíli užívá to co zatím nestihl dokud může. Naživo se všichni stáhli, uzavřeli, dva z nich odmítali jakékoliv návštěvy. As jsem včera opravdu otázku trochu špatně formulovala, ale tak na mě z toho všeho sedl nějaký smutek :-/ .
(16.2.2023 20:44:22) "Ve filmech člověk většinou vidí, že smrtelně nemocný si na poslední chvíli užívá to co zatím nestihl dokud může. Naživo se všichni stáhli, uzavřeli, dva z nich odmítali jakékoliv návštěvy."
Qéčko, já si myslím, že nikdo absolutně netuší, co by doopravdy dělal, kdyby se v takové situaci ocitl. Tady (nebo kdekoliv jinde) je možné vést hypotetické řeči, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak by mu bylo, jak by zareagoval, co by se mu honilo v hlavě... Proto odmítám spekulovat a rouhat se vymýšlením nějakých scénářů. Nevím, co bych dělala, nikdo to neví. Filmy chtějí získat diváky srdceryvnými emocemi, to holt je byznys, ale jak sama vidíš, realita je něco jiného. Kéž by nikdo takové situace řešit nemusel.
(17.2.2023 0:36:15) Vicemene tak ziju, az na par detailu. Akorat bych okamzite prestal pracovat, nicmene stejne mam v planu v lete konecne jit na castecnej uvazek (jako vetsina kolegu), tak to uz jsem v podstate na polovicni ceste A zintenzivnil bych kontakt s mladsimi detmi, nejspis bych se po par letech ozval segre, mozna matce, ale to podle momentalni situace. Rozhodne bych se do niceho nenutil jen kvuli spolecenskym konvencim a setkavat se s lidmi, se kterymi se setkavat nehodlam jen proto, ze bych pred smrti mel, koneckoncu to nedelam ani ted, natoz v poslednich tydnech/mesicich zivota. Jinak bych travil cas s prateli a vubec tak, jak chci. Kazdopadne nehodlam umirat zdlouhave a v bolestech, bud bych to vcas ukoncil sam nebo se postaral, aby to nekdo udelal za me (a tak, jak chci).
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
Prej jestli se k tomu dostane, napise roman u zazitcich pri cestovani s paliativni diagnozou napric svetem.
A zintenzivnil bych kontakt s mladsimi detmi, nejspis bych se po par letech ozval segre, mozna matce, ale to podle momentalni situace. Rozhodne bych se do niceho nenutil jen kvuli spolecenskym konvencim a setkavat se s lidmi, se kterymi se setkavat nehodlam jen proto, ze bych pred smrti mel, koneckoncu to nedelam ani ted, natoz v poslednich tydnech/mesicich zivota. Jinak bych travil cas s prateli a vubec tak, jak chci. Kazdopadne nehodlam umirat zdlouhave a v bolestech, bud bych to vcas ukoncil sam nebo se postaral, aby to nekdo udelal za me (a tak, jak chci).
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)