Re: Pocit viny u dětí

Nemám vůbec ráda to pojmosloví "zlobení". Bohužel proniklo i k nám, protože já sice "být hodný" a "zlobit" nepoužívám, ale školka, škola, příbuzenstvo atd. ano. No budiž, tak si to pro sebe překládám jako "nechová se správně". No a to je co? Nechová se podle našich představ? Nebo podle pravidel? A my se podle nich chováme? Vždycky? A dále - proč se tak nechová? Děti často "zlobí", protože se necítí dobře. Nemají optimální podmínky (fyzické, psychické, sociální,...). Ale to by bylo na knihu, spousty knih (a mnoho jich už bylo napsáno, i přečteno, i pochopeno, a i tam praxe vázne, je to nadlidský úkol :)

Ale k tvému konkrétnímu příkladu. Já bych to, že dítě neodpoví na otázku, nebo záměrně odpoví nesmyslně, asi nenazývala nesprávným chováním, a už vůbec ne u dítěte s PAS. Nejdřív bych se zajímala, proč to dělá (nudí se, je to moc lehká nebo moc těžká otázka, nerozumí jí,...). Preferuje svůj zájem před výukou? To je u PAS celkem pochopitelné, a je na učitelce speciální školy, která by měla umět s těmito dětmi pracovat, aby zájmy a povinnosti propojila, využila onen zájem k motivaci, nebo vymezila domu pro jedno, aby zbyl čas i pro to druhé. Tím, že to nazve zlobením, které nesouvisí (!) s autismem, a postěžuje si rodiči, fakt nic nevyřeší (a rodič taky ne - když u toho v tu chvíli není).

Zkusila jsi mu někdy neříkat, aby si vzal boty? On asi ví, že si má vzít boty, když jde ven. Nebo myslíš, že by šel bos, kdybys mu to neřekla? Říkáme toho dětem až moc, a stěžujeme si, že nedělají věci sami od sebe. Ony ale pak už nemají příležitost. Jednou se zamyslí, místo aby si oblékly, ponožku, a pak už je popoháníme až do konce. Já jsem se taky mrkla na nějaké video od Katky Králové (jak psala zu), moc jsem si od toho neslibovala, protože teoreticky už toho vím až až, vázne praxe. Ale vždy je se čemu učit . Bylo to o pěti principech "nevýchovy", jeden z nich "výstup, ne postup". Měli jsme skoro každé ráno problém s vypravením se do školy, neskutečné loudání, a potom fofr, sem tam i křik, no nepříjemné to bylo pro všechny (mám kromě prvňáka ještě školkačku a batole, a škola u nás začíná v 7:30). Tak jsem to zkusila, zafungovalo geniálně . Takže syn má ráno hodinu na to, aby se vypravil. Má 4 základní úkoly: vstát, nasnídat se, provést hygienu a obléknout. Vesměs má na to čtyři čtvrthodiny, ale je na něm, když si to rozloží jinak, pokud to stihne. Já od něj očekávám, že bude v sedm připraven k odchodu. Světe div se, on stojí v sedm u branky a čeká na mě s batoletem . Jen to chce mu věřit, a skutečně nekontrolovat, nepopohánět, nesekýrovat, nechat to na něm. Teoreticky se může válet v posteli do 3/4 na sedm, a pak to fofrem stihne (třeba bez snídaně, ale to je jeho volba).

Že nefungují tresty, je dobře . Mnohem lepší a pro všechny důstojnější je pozitivní motivace, jak píše jentak.

Co se týče toho pocitu viny. Děti jsou takové emocionální hromosvody. Určitě jsi někdy slyšela o tom, že třeba v rodinách, kde se rodiče hádají a rozvádějí, vidí dítě vinu u sebe. Menší děti ještě nerozlišují sebe od okolního světa, jsou s ním spojeny, prostoupeny. U dětí s PAS to může být ještě mnohem silnější, i když je to určitě individuální, jiné se zase mohou od emocí druhých zcela izolovat. Myslíš, že tu vinu skutečně cítí, nebo to jen říká (jako by ptá se, říká to jako požadavek, abys mu to vyvrátila)? U nás je to přesně opačné - všechno je vina těch druhých. A když už (syn) neví, jak by to kauzálně propojil, vyhrkne "je to tvoje chyba, protože ty jsi mě porodila" . Mě zajímá spíš AS, tak nevím, jestli to platí pro PAS obecně, nicméně mohlo by - ty děti mají mylné, ehm... jak se tomu říká... no takové ty sebeobrazy. A nemají škálu, mají jen extrémy. A to se třeba dva protichůdné mylné sebeobrazy mohou projevovat tím stejným způsobem. Třeba neschopnost prohrát (záchvat vzteku) může být projevem sebeobrazu "jsem dokonalý" (bolestivě ho narušuje) stejně jako sebeobrazu "jsem k ničemu" (potvrzuje bolestný pocit, a tím je také bolestivý). Možná jsem odbočila víc, než jsem chtěla, omlouvám se.

K čistým duším, no. Dospívám teď k obtížnému zjištění, že děti nejsou čisté duše . Nejsou výsledkem kombinace genů a výchovy, je toho víc. Určitá evoluční nastavení. Určitá rodová historie. Nedědí se jen barva očí, ale také zkušenosti lidstva jako celku. Musím se smířit s tím, že agrese je přirozená a je třeba ji nějak usměrnit, že vymýtit nebo předejít jí tak docela nelze (i když kladu si otázku - moji potomci jsou agresivní především vůči sobě navzájem - jestli by třeba nebyli agresivní vůbec, kdyby byli jedináčci...).