Dát nebo nedat najevo dítěti ve sportu, že na to nemá?

Holky,
jak byste řešily mojí situaci: syn hraje fotbal od 6ti let. Chtěl hokej, na hokej já tenkrát neměla ani náhodou peníze. Ve fotbale je dá se říct nejhorší z nejhorších. Kluk je robustní, svalnatý...já vím, že se snaží. Prostě dělá něco, v čem nikdy nebude dobrý...
Vidím, jak ho to někdy deptá. Dnes mi dokázal, že je spolehlivý, že se mu dá věřit, celý týden mi povídal, že deváťáci pořádají Halloween, že pozvali i pár lidí z mladších tříd ( kluk je zná ze sboru). Měli to od 19.00 do 22.00. Přišlo mi to strašně špatně načasované, do poslední chvíle jsem byla rozhodnutá, že nepůjde nikam...
Pak se mi vrátilo, jak já jsem nesměla nikam, i když jsem nelhala, jak mi nikdy nevěřili (vychovali mě prarodiče), jak jsemv 15ti, 16ti utíkala, tak jsem v 18.50 rozhodla, že ho pustím. Dohodli jsme se na kompromisu, že ve 21 hod pojede domů. Ve smluvenou dobu čekal na smluveném místě...
On byl fakt šťastný, že mohl jít a já taky...že naprosto dodržel, na čem jsme se dohodli.
Zkrátka mi přijde, že ten fotbal není pro něho vůbec dobře. Vidím před zápasem, jak z toho má nervy... A hlavně vidím, že nikdy nebude dobrý fotbalista... Dávno měl postoupit do starších žáků a pořád balancuje mezi přípravkou a mladšími žáky.
Já to pořád brala, že hlavně, že se hýbe, trenéry měli vždy super, učili je sportovnímu chování, osobní higyeně apod.
Jenže kluk na to není, tudíž na to nemá. On má tak na hod oštěpem, diskem apod. Ale o tom nikdy nemluvil, že by to chtěl dělat...
Jak byste to řešily, nechaly ho dojít k té šílenosti, že je ze všech nejhorší, s tím, že vím, že to bude bolestné, ale další rozhodnutí nechat na něm. Nebo mu představit něco jiného a bojovat s tím. U té první možnosti se bojím, že už nebude chtít dělat nic...Na hokej už je velkej, bohužel.