Re: Úmrtí, kondolence

Musela jsem vybrečet.., pardon..

JInak....
ano, mám nedořešený problém, i po tolika letech jsem se s tím nějak nesrovnala.., lae dá se s tím žít. Jen teď je to víc emotivnější, no...

S psychologem jsem o tatínkovi ještě nepromluvila, mluví se mi o tom hodně špatně, tak jako o svém dětství s matkou....

Přítel má taky zkušenost, trošku "čerstvější" než já.., před necelými 5ti lety se mu zabil taky tatínek ( autonehoda ) ( mně se tatínek oběsil ) a jen z povinnosti mu šel na pohřeb. A ano, je to i důvod, proč to neuznává..., proč mě nechce trápit, nechce, abych brečela.....nezapaluje za něj svíčku, nechodí mu na hřbitov...ne prot, že je chlap a chalpi nebrečí, lae protože mu to nic něříká, je to pro něj takové - jak bych to řekla a formulovala - nevidí v tom smysl....jen ten pláč a trápení těch, co tam jdou....

Týden na to, aby někdo za mě zastoupil - by musel někdo být...( ještě tu nejsou prázdniny, aby zastoupil jeho syn ) a druhý "kolega" má práci úplně mimo tato 2 města....