Vyhovíme tomu, kdo nejvíce křičí?

Čtu si téma o pomoci nabídnuté rodičům, která se obrátila proti nabízejícím, a přemýšlím: je to, že někd jedná jako uražený, vyčítá apod., dostatečné kritérium pro to, aby se člověk začal kát a ustupovat, i když mu není známo, co to vlastně provedl?

Je dotčenost/slzy/výčitky protistrany dostatečným kritériem "se nad sebou zamyslet"?


Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem jsem spíš toho názoru, že ne. Pokud někdo má opravdu problém s něčím, co dělám, tak si myslím, že normální je přijít a říct "mám problém s tím, co děláš, chci navrhnout jinej postup". S tím, že bude brát ohled i na mojee, nejen na svoje stanovisko, pokud se nás to nějak týká obou. Fňukání a naříkání do komunikace dospělých lidí nepatří, to dělaj malý děti (a možná i ti, kdo jsou/se cítí bezmocní). A vydírání už vůbec ne.

Bohužel na spoustu lidí to "platí" a vyděrači/urážeči toho - možná i podvědomě - využívaj. Nelíbí se mi to, protože si myslím, že to je k vydíranýmu těžce nefér a je to zneužití jeho náklonnosti/příbuzenské blízkosti k tomu vyděrači.

Abych se přiznala, otvírá se mi z toho kudla v kapse, ze snahy donutit někoho, aby udělal, co chci, tímto způsobem (přičemž mi je úplně egál, co na to on).

Myslíte, že jsou vůbc nějaký momenty, kdy je pláč/výčitky legitimní?