Re: Zvládáte život s důchodci?

Janinko,

přestaň je brát jako tobě rovnoprávné osoby.

Ber to tak, že to, co chtějí a jak to vymáhají je dětinské. Doslova. Chovají se jako děti. Takže se k nim jako k dětem chovej.

Je to těžké a trvá to dlouho, ale když budeš chtít, naučíš se to.

Dítě taky chce něco, co je blbost. A chce to hned. A považuje za samozřejmé, že to dostane. A že to dostane od tebe. A přece tomu nepodlehneš, máš hranic a za ty nejdeš.

Takže je začni brát jako děti, tedy že budeš odmítat a oni se budou vztekat (plakat, vydírat) ale ty neustoupíš. Když se ti podaří získat ten nadhled, nejen že budeš mít víc času, ale i to, co pro ně dělat budeš, pro tebe bude lehčí, protože se nebudeš děsit toho, co ti řeknou a co zas budou chtít, sotva doděláš jednu věc.

Znám to. Ne z hlediska požadavků na pomoc, ale kontaktů. Rodiče jdou hrozně dolů psychicky, rozhovory s nimi jsou zdlouhavé, pořád melou to samé a mají strašně omezený rozhled. Bylo pro mě těžké si připustit, že lidi, kteří mi byli partnery a rozuměli mi a vážila jsem si jich pro jejich názory, jdou takhle dolů. Ale je to tak.

Takže teď, když s nimi mám mluvit, se na to vždy dopředu psychicky připravím. Vím, že budou omílat furt to samé dokola, hlavně politiku, jejich názory budou děsné. Ale jim to udělá radost, že s nimi 2 hodiny posedím. A já s nimi posedím ne proto, že bych je chtěla poslouchat, ale protože vím, že jim to tu radost udělá.

Prostě jako s dítětem. Když mi dítě vykládá o nějaké počítačové hře, taky mě to v podstatě nezajímá, ale poslouchám, protože vím, že dítě si potřebuje popovídat. A stejně tak to beru s těmi rodiči.

Ale je to těžší, protože u dítěte vím, že se bude "zlepšovat", zatímco rodiče už půjdou jen dolů.