Re: Vzkaz pro Elsu: Konečně se prober nebo prasknu vzteky

Dělala jsem si kurz na chůvu v dětské skupině a následně jsem chtěla asistenta pedagoga. Jenže jsme do toho hlídali synovce (dělali jsme to rádi, protože jsme chtěli pomoci bráchovi, u kterého se z přetížení v práci manifestovala epilepsie (tonicko-kolonické záchvaty), to byl prý důvod proč ho po mnoha letech opustila přítelkyně (i když ty vztahy snaší rodinou byly špatné a patologické z její strany snad už od začátku. Víc o tom psát nechci. Odstěhovala se do města vzáleného asi 50 km) Denně sem ovšem synovce vozila do školy.
Někdy ho ráno přivezla k nám a mi ho brali do školky a zase ze školky vyzvedávali a čekali jsme než si ho zase v podvečer vyzvedne. Nebo u nás některé i dny spával a to my zase spávali u bráchy (ona by mu ho kvůli epilepsii nedovolila tam nechat). starala jsem se o věci kolem likvidace firmy. Pomáhala i s běžnými věcmi v domácnosti. Někdy to byla práce i na 10-12 hodin denně a já chodila spát unavenější než z práce. Synovec byl u nás vždy rád, vymýšleli jsme nejrůznější hry, situace, hráli s kočkami. Večer koukali na filmy. Právě proto píšu, že je škoda, že k nám synovec nyní nechce jít. My ho samozřejmě násilím nenutíme. Dříve jsme si normálně i volali, nyní hovory típá a utíká když se na mobilu objeví jméno někoho z nás. Bojím se aby se nezopakovala chyba ve stylu od nemocného rychle utíkej.
Nyní budu pečující, zdravko za mě bude platit stát a roky se budou počítat do důchodu. Pokud to bude možné určitě bych si ale ráda nějaký přívydělek i z domova zrealilizovala