Diskuze : Zdraví : Rehabilitace

Mám nárok 4x ročně na rehabilitace, využila jsem 2x. Radši si to platím, vyjde to levněji a má to větší efekt. Docházela jsem na rehabilitace 2-3x týdně. Většinou jsem měla jen jednu proceduru, takže se to vleklo asi 6 týdnů. Takže jsem jezdila 15 km daleko kvůli 20-30 min. procedur. Nechápu, proč jsem nemohla jít v jeden den na parafín i na masáž či cvičení. A ještě jsem musela platit předražené parkovné na nemocničním parkovišti (40 kč), nebo jet zaparkovat 2 km daleko k obchodňáku. Jednou jsem v neznalosti zaparkovala vedle cesty k parkovišti a platila jsem 200 Kč pokutu, protože jsem parkovala na nezpevněné ploše. Vyhodnotila jsem to tak, že mám z pojištění zaplacené procedury, které mi nijak zvlášť nepomáhají, jako bonus k tomu mám ztrátu času (min. 90 min. na jednu akci) a finanční náklady na cesty a parkovné. Kdybych chodila do práce, bylo by nereálné tam docházet. Takže jsem si radši platila co 14 dní fyzioterapeutku, 90 min. za 1000,- a efekt mnohem vyšší. Až se rozhodnu, že chci ten invalidní důchod, budu ten opruz muset několikrát přečkat, takže to zatím odkládám.

asi u toho doktora, ten by měl mít zkušenost, odkud se mu třeba lidi vrací a doporučit pracoviště. Pak už je to o lhůtách a jako vždy a všude, hlavně o lidech.
Za rok a půl jsem měla tři operace ruky, pokaždé s následnou rhb, vždy z pojištění, pokaždé jiný přístup, jiné metody, žádné výsledky. První bylo jako konzulace v délce 45 min, všechny další na půl h. 20min, co píšeš ty, je málo a je to divné.
Našla jsem si paní na soukromou konzultaci za pět set, to bylo poměrně tvrdé cvičení, ale přerušila to další operace a po ní jsem šla k téhle stejné paní na rhb přímo v nemocnici, což hned den po zákroku zajistil doktor, tj z pojištění. Po dvou měsících mi další rehabky nedali, že mám cvičit doma a čekat návrat k normálu tak za rok. Rok je pryč a ruka bolí tak pětkrát týdně, hybnost omezená asi navždy. Jít jinam nemá smysl, tady ho mají za nejlepšího doktora, který ty ostatní zaučuje, zkusila jsem sportovního ortopeda, nechtěl se do ničeho pouštět, že je to optimální stav a doporučil leda se znova obrátit k tomu prvnímu.
S Riškovou DMO jsme prošli fůrou rehabek, nejlepší byly ty ve stacionáři, kde mají skvělé vybavení, pro něj vybrali balanční cvičení, viset a houpat se v síti, různé balony a balanční desky, to bylo ale spíš o tom, že ho to bavilo, efekt jsem neviděla. Jiné cvičení měl protahovací, ne cviky, ale paní mu svýma rukama natahovala nohy (nebo jak to popsat), což mu dalo zabrat, mi se to líbilo, že jako se konečně něco děje, ale to absolvoval jen párkrát, bo pro autism nedá na sebe sáhnout To jen příklad, obě to myslely dobře, asi i dělaly dobře. Nutno říci, že teda u dětí je tahle péče mnohem mnohem lepší.

Aha, já na těch strojích normálně cvičila, paní mi to ukázala a pak kontrolovala, jestli to dělám dobře. Nezažila jsem, že bych někam strčila nohu, zapnul se čudlík a ono to něco dělalo. Chodila jsem i na elektroléčbu, tam jsem neviděla žádnou změnu, ale bylo to příjemné a zadarmo. Rok 2010.

To mi připomíná, že v Berouně je celá RHb nemocnice - něco se tam platí, ale zase je to dost intenzivní péče ...

Rachomejtle, já jsem zažila tu druhou variantu, kterou popisuješ, ale následně i tu první v rámci pojištění.