JifPce RaR praktikant JifPce | •
|
(21.5.2009 9:39:43) Ahoj,
můj cit a zkušenost říká, že ti to nesedí z důvodů neustále potřeby dítě instruovat co má dělat. Jako kdy by jsi vycházela z jistoty že starší dítě na kole cestou má v mysly a za "úkol" porazit kočárek, přejet chodce vjet do silnice atd. a že vůbec nechce jet do cíle a ani neví kam jedete. Za zkoušku by možná stálo, se na začátku cesty s mikrocyklistou dohodnout kam jedeme, zopáknout jak se jezdí na kole a jak se chovat, třeba že musí zůstat na dohled a nechat ho bejt. Svojí mysl opustit o potřeby vymejšlení krkolomnech vět. Že z kopce to jede a do kopce musí šlapat pozná sám.
Čus JifPce
|
JabuBa | •
|
(21.5.2009 10:02:35) JifPce,naprostej souhlas.
|
|
Lenka +4 |
|
(21.5.2009 11:03:04) Naprostý souhlas. A hlavně nevím, zda bych třeba ohledně toho úklidu fakt dosáhla svého. To dítě to snad kolikrát ani nemůže pochopit, ne? Já teda nevím, jak jsou na tom Vaši dospělí chlapi, ale jak já tomu svému přímo neřeknu, prosím vynes koš, tak to prostě nepochopí. Říct, ten koš už přetéká, ho fakt nepobídne k odchodu s odpadky do popelnice. Natož použít takovou hlášku na malé dítě. Asi žiju s bandou tupců, ale nejspolehlivěji fungují krátké stručné "rozkazy". Samozřejmě je na ně nekřičím, jde o způsob jak se to řekne. Ale nějaké složité vysvětlování a okecávání... to my přijde nepřirozené. Když nechci, aby si dítě myslelo, že je káráno, tak prostě mluvím třeba jako my lidé, nbeo ten člověk atd. ale řešit tímto způsobem každodenní komunikaci, na to asi nemám.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(21.5.2009 11:11:41) Lenko, zrovna u koše a jiných domácích činností jde o to, že v rodině existuje rozdělení odpovědností - mým úkolem je zajistit, že bude večeře, a je jedno, jestli ji udělám sama, požádám muže nebo nechám děti, ať si ji udělají samy. Stejně tak je v rodině funkční, když má něksdo na starosti koš - k němu pak bude směřovat moje "koš už přetéká", aby si dotyčný uvědomil, že je s úkolem pozadu ;) Jestli on pak požádá mně, abych ho vynesla nebo to udělá sám, je už jeho starost.
V téhle debatě se trochu míchá to, že "my" používáme nějaké postupy už v rámci nějakého systému, zatímco "vy" za tím vidíte jen tu jednu oddělenou větu.
|
|
Heda | •
|
(21.5.2009 11:15:33) Jenomže při vydávání krátkých příkazů, byť laskavou formou, to pak u nás dopadá tak, že dcera(skoro 14) jen čeká, až se jí něco řekne a skoro nic neudělá sama. Teď už se to trošku lepší. Myslím, že tady se jedná spíš o prostředek metody RaR, to hlavní je nezevšeobecňovat (pořád ti musím říkat, že), zásadně hodnotit a komentovat konkrétní čin nebo situaci, nikoliv osobu, a k těm potřebným věcem dodávat vysvětlení, proč se musí dělat nebo proč se musí dělat takhle. Mně osobně pomohlo RaR změnit mě samotnou - přehodnotila jsem dost věcí na nepodstatné, dost jsem se ve vztahu k dětem uklidnila a snad je beru víc jako partnery. A pokud se mám vrátit k původnímu tématu - největší problém mi zatím dělá empatická reakce. Tak snad časem...
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 11:19:43) Hedo, to je věkem. Na mrňouse, který se často vzteká, zabírá empatická reakce tak dobře, že se to člověk rychle naučí už z pudu sebezáchovy.
|
Renata | •
|
(21.5.2009 11:25:26) Mě jde taky špatně empatická reakce a bohužel nejlíp já výrok. Prosím,navrhněte empatickou reakci u dítěte,kterému často něco nejde,např řve u málo utáhnutých bot,často ho něco bolí a loudá se když někam spěcháme předem dík
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 11:31:00) Já výrokem se má šetřit, ten je vlastně až poslední stupeň, např. já jsem už vážně naštvaná.
Empatická reakce: to je někdy k vzteku, když se to nedaří
|
Heda | •
|
(21.5.2009 11:36:05) Rapiti, s tím věkem máš pravdu - na osmiletého synka ta empatická reakce jde líp. Ale když mi brečí dcera, jak jsme k ní nespravedliví, tak přesně cítím tytéž pocity ze svých 14ti let, ale nedokážu za sebe vydat žádnou kloudnou odezvu :-(
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 11:40:09) Přinejmenším by měla slyšet, že její pocity přijímáte. Často je to opravdu jen o pocitu nepochopení.
|
Heda | •
|
(21.5.2009 11:43:00) Rapiti, díky. Zkusím něco vymyslet dopředu. Ono se to u nás teď opakuje častěji.
|
|
|
Renata | •
|
(21.5.2009 11:43:58) To bohužel vím,že se má já výrokem šetřit.Vím,jak vypadá empatická reakve,jen vždycky ze sebe nemůžu honem niv vymáčknout.Třeby u těch bot..Ty bys to chtěla mít ještě vím zatažené ,že?no,vím už to ale víc nejde.Jekot ale jde.....
|
|
|
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 11:32:24) A dala bych si pozor na slova: zase, často, pořád atd.
|
|
|
|
Katla |
|
(21.5.2009 11:57:05) Holky, teda já třeba ve školce nebo na hřištích či v obchodě pozoruju matky, co se fakt nevytočí, jsou konstruktivní, "empatické" a všechno ostatní - ale vnější pozorovatel má dojem, že slyší, jak jim ta zlost bublá v hrdle, jak je klid v hlase vynucený a jak hlavně to, co asi dotyčná v tu chvíli považuje za empatickou reakci vypadá pro nezúčastněného pozorovatele jako celkem laciné podbízení. Díte není vůl, dítě přece musí poznat, kdy s ním opravdu soucítíte a kdy je to jen TECHNIKA zvládání situace. Já si myslím, že všechna behavioristická doporučení mají jen velmi omezenou účinnost.
|
Heda | •
|
(21.5.2009 12:02:51) Ty jo, Hroudo, ty nám dáváš Já myslím, že člověk by se neměl snažit o empatickou reakci, pokud sám není v klidu. Tady je asi prostor pro to, dát najevo vlastní emoce (v naší hantýrce já-výrok), tím se trochu uklidnit a pak pokračovat. Je jasný, že se snáz vžiju do pocitu dítěte, pokud jsem já v pohodě.
|
Katla |
|
(21.5.2009 12:06:32) a někdy to taky dělám, ale mám u toho pocit , že to není vůči dítěti FÉR - předstírat vcítění, když me v tu chvíli dítě "S.R." . Je pravda, že čím menší moje děti byli, tím častěji ta empatie opravdu byla, ale mu staršího děcka jsou situace, kdy by empatická reakce fakt byla jen divadýlko - pro dítě i pro okolí.
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 13:04:39) K empatické reakci: Když mě dítě sere, tak mu to dám najevo (vyhnu se teda některým výrazům).
U nás poslední dobou bývá obvyklé, že syn se chce sprchovat nekonečně dlouho, necháme ho ve vaně pohrát, ale pak už řekneme dost a vodu prostě vypneme. No a on začne brečet a vztekat se. Manželova verze: Vylez z vany a přestaň se vztekat. Syn se vzteká čím dál víc. Z vany ho nakonec manžel vyndavá násilím. Syn se vzteká čím dál víc, pere se s ním, snaží se do vany vlézt zpátky. Manžel mu někdy i jednu pleskne. Nakonec ho nějak utře a oblíkne, ale stále je to za řevu a zápasení. dlouho trvá, než se syn uklidní, většinou se dožaduje maminky.
Moje verze: Já si k synovi dřepnu, abychom měli obličej ve stejné výšce, a mluvím na něj. Já vím, že si rád hraješ ve vodě, ale už musíš jít spát. On zpozorní, ale dál se dožaduje puštění vody. Já: Ty by sis chtěl ve vaně ještě hrát, viď. On fňukne: jo. Vztek pomalu přechází v pofňukávání. Já: Já vím, že máš rád vodu. Uklidňuje se, dám mu pusu. Já: Tak teď už můžeš vylézt ven z vany, já tě utřu. Syn vylézá z vany, jde se ukázat tátovi, jak je zabalený v ručníku. Má sice ještě ubrečené oči, ale je viditelně spokojený, že ho máma chápe.
|
Renata | •
|
(21.5.2009 13:29:07) Jo,jo mě při rozhodování o koupi knihy právě dostalo na zadní straně,ze cílem by neměla být poslušnost,ale to ,jak se děti chovají,když tam nejsme.
|
|
|
|
|
babiki |
|
(21.5.2009 12:03:46) Hroudo, s tim ja opravdu souhlasim! Me to jako dite desilo, otec se v klidu snazil vysvetlovat, ale neslo mu to k ocim a k oblicej, vyrazu, je to desive! Pripominalo mi to loutky ktere maji namalovany treba usmev ale krici neco skaredeho, jako dite jsem nenavidela loutkove divadlo...jak rikam, pro me je to "neprirozene"
|
Katla |
|
(21.5.2009 12:12:28) mě Třeba jako děcku nevadilo, kdy mě někdo přímo a důrazně vynadal, v 95% případech jsme přesně věděla za co a pak se to prostě přehnalo a byly zase pohodička. Domnívám se, že komunikace by měla být hlavně upřímná, spontánní, otevřená a vždy vždy vždy směřující k usmíření. Nějaké sterilní techniky zvládání komunikace - mě to připadá, jako když manželé v krizi chodí do poradny a učí se komunikovat - možná se rozvod nekoná, možná se hádky přestanou vyskytovat, možná jde běžný provoz domácnosti lépe, ale vrátí to vztahu vřelost, intimitu, bezprostřednost? Neřekla bych, že používat podobné výchovné techniky je paušálně špatné, ale jsem přesvědčená, že svoje rizika a nevýhody to teda má.
|
rybushka |
|
(21.5.2009 12:17:32) Hroudo, ale ty tohle pořád považuješ z uměle vymyšlenou pitomost ;)
některý ty věty, co tu padly, vytržený z kontextu, možná fakt zněj blbě.... ale v reálu je to fakt jednoduchý a myslím si, že naprosto přesně to shrnula Renata.....
je to jen o uvědomění si některejch věcí a sem tam si vzpomenout, jak některý hlášky působily na tebe, když jsi byla malá
já třeba vím, že matčin příkaz (kterej mimochdem má tendence dávat mi doteď) - obleč se, je tu zima - vede k jedinému, a to, že radši zmrnu, než bych si na sebe vzala i jen jednu ponožku
dřív mě to štvalo, te´d už vím, proč a nejen že se to snažím nedělat, ale načetla jsem návod, jak to zkusit jinak
Dneska jsem to sledovala na pískovišti - já na své dítě volám "opatrně", zatímco dvě přítomné babičky neustále hulákaly - "dávej pozor" "drž se" " kam zase koukáš?" a to i v situacích, kdy dítě nic nedělalo, jen si stouplo, že poleze na klouzačku
|
Katla |
|
(21.5.2009 12:22:38) sama jsem přečetla hafo knih o výchově, hlavně v době, kdy jsme na to měla dost času, protože jsem ještě nemusela vychovávat. Celkově si myslím, že jsou postavené na pár banálních věcech, na které by člověk přišel i sám, kdyby se zastavil a zamyslel. R a R si určitě přečtu, zatím jsme v tom jen listovala u známé. jenže dost maminek kolem mne to má pomalu jako bibli výchovy, ve školce na to visí na nástěnce reklamy, dále reklamy na kurz v manželi Kopřivovými v Chorvatsku, a dále rozhovor s manželi Kopřivovými - už z toho mám kapku kopřivku.
|
rybushka |
|
(21.5.2009 12:25:59) hroudo, tak to pak chápu - když se to vnucuje a valí ze všech stran, tak se člověk šprajcne ;)
já jsem takovouhle masivní propagandu nepotkala, knihu jsem zakoupila jen na dvě doporučení a nadchla mě no, taky jsem nečetla zatím nic jinýho, neb jsem se až doteĎ řídila svým rozumem - kupodivu, spoustu věcí z autoritativní výchovy opravdu nepoužívám, takže nájezd na tohl mi nepřijde zase tak složitej
ale to určitě souvisí s mojí povahou - mám doma kočku a psa bych nechtěla. Vydávání povelů je mi trošku proti srsti
|
Katla |
|
(21.5.2009 12:30:56) to zase nemám, že když se něco vnucuje, tak se šprajcnu z principu. Ale fakt pozoruju ty matky ve školce, v šatně ráno obzláště, to je často úplná soutěž, a právě to působí občas tak vynuceně, že si říkám, že do toho teda nejdu. Navíc ještě obecná skepse vůči tomu, že lze ve výchově dětí vymyslet něco průlomového. Navíc další skepse, ohledně toho, co je cílem výchovy - ukáznění? konformismus? bezproblémovost? A skepse, co je úkolem rodičů - někdo to třeba řekne, že je dobré, se chovat vůči dítěti trochu nebo aspoń občas autoritativně, aby si dítě mohlo vyzkoušet sebevymezení vůči autoritě, odpor vůči autoritě, prý v pubertě hlavně. Tak nevim.
|
rybushka |
|
(21.5.2009 12:37:31) Hroudo, ale je autorita a autorita - je rozdíl, jestli tě dítě považuje za autoritu proto, že si tě váží a nebo proto, že na něj ječíš a neustále ho usazuješ do patřičnýh mezí
a tahle výchova fakt není ničím nová ;)
já to dělám proto, že chci být se svou dcerou kamaráda, chci, aby se mi svěřovala, když bude mít problém a hlavně - aby si uměla na věci udělat vlastní názor, a né aby poslouchala a dělala všechno, co jí kdo řekne
prostě nechci, aby dopadla jako já ......
|
Petra Neomi | •
|
(21.5.2009 17:19:17) Ječením si ještě nikdo autoritu nevydobil, alespoň ne dlouhodobě. Spíš jde o to, že i tohle je jen pomůcka, je to cesta, ne cíl. Mmch, sdělení "v předsín leží tvé boty" je na úrovni konstatování. Jak z toho má dítě vydedukovat, co je žádoucí s nimi dělat? Celé to sdělení pro něj má informační hodnotu, jen kdyby je hledalo :)
|
rybushka |
|
(21.5.2009 17:43:06) Petro, to dítě to nemá vydedukovat - ta věta se používá samostatně, až když se opakuje
jinak se k tomu dodávají další větičky - nejdřív konstatuješ, pak se zeptáš na řešení, když neví, tak ho navrhneš, případně dáš na výběr....
ono je to tady celý takový vytržený z kontextu ;)
|
Heda | •
|
(21.5.2009 18:14:35) Díky,rybushko. Ano, k pořádné diskusi by bylo třeba, abychom s tím byli všichni seznámeni. Nicméně, musím říct, že mi diskuse dává víc, než kurz s dr.Nováčkovou a Nevolovou, protože tam na diskusi ani na přehrávání bohužel nebyl moc čas. Byla to spíš přednáška. Je to s Kopřivovými jiné?
|
Renata | •
|
(21.5.2009 18:51:55) My jsme s Kopřivovými vždy na začátku další lekce probírali příklady a konkrétní situace,kde se to to jsme se minule naučili používali,potom jsme i pracovali s materiály a konkrétní situace.Pro mě super
|
|
Renata | •
|
(21.5.2009 18:52:19) My jsme s Kopřivovými vždy na začátku další lekce probírali příklady a konkrétní situace,kde se to to jsme se minule naučili používali,potom jsme i pracovali s materiály a konkrétní situace.Pro mě super
|
|
|
|
|
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 12:50:07) Myslím, že cílem této výchovy je především zodpovědnost. Tedy dělat věci proto, že jsou potřeba, ne proto, že to někdo řekl. Naopak nedělat některé věci proto, že bych mohla někomu ublížit nebo způsobit škodu, nikoli proto, aby mě nikdo nepřistihl.
|
|
Eecta |
|
(21.5.2009 14:01:42) mě docela udivuje, jak ty diskutérky, které o RaR nic nevědí, jsou přesvědčeny, že na ně a jejich děti by to nefungovalo a my to vlastně děláme úplně špatně a jen proto, že je to móda. Při tom z nás čiší, jak je to umělé a nejde nám to od srdce. že ty děti radši s láskou neseřvem, však to děcka pochopí
|
babiki |
|
(21.5.2009 15:48:09) Eecto myslim ze trosku precitlivele reagujes :-} Ja jsem knihu cetla, stejne jako desitky jinych o vychove, jsme totiz strasny knihomol :-} Ja nerikam ze vse co delate je umele, a je fajn, ze to u Vas doma funguje! Akorat to proste neni pro me a mou rodinu, tot vse. U nas fakt neni problem kdyz reknu "je zima, bez si prosim dat ponozky" mozna kdybych mela deti ktere by na toto reagovaly neprivetive, zmenila bych taktiku, ale proste nemam duvod...krome toho muj otec takto mluvil a me to lezlo silene na nervy. Pamatuju si, ze treba rekl "V chodbe sviti zarovka" a vyznamne se podival. No a ja si v duchu rekla "No a co jako ty blbce tak se vymackni.." kazdy jsme jiny, proste :-} vsem pokusum o dobrou vychovu zdar, dim ja :-}}
|
|
babiki |
|
(21.5.2009 15:52:00) Taky si myslim ze je nefer predjimat, ze maminky ktere nepouzivaji tuto metodu na sve deti jen krici ...je prece tolik ruznych vychovnych postupu, me nedela zas tak velky problem byt empatickou..vzdy si snazim vzpoemnout jak jsem se jako dite v podobnych situacich citila ja, vidis kazdy ma sve "metody"
|
Heda | •
|
(21.5.2009 16:17:06) Babiki, tvoje zážitky jsou nepříjemné, možná to bylo tím tónem, pohledem ... Většinou, když řeknu "Maxi, tvoje boty jsou uprostřed předsíně", snažím se to říct úplně neutrálně a jdu si po svých. A boty zmizí. Anebo taky ne. Takže když je překračuji znovu, tak to zopakuji a případně dodám "vadí mi, že je musím překračovat" a zase si jdu po svých. A snažím se o vlídný, nebo neutrální tón. To o tom křičení (jestli to bylo na mě), to jsem se neobratně vyjádřila - měla jsem na mysli, že kdybych já byla spontánní, jak obhajuje Hrouda, křičela bych. Teď nejsem spontánní, nekřičím a to mě těší. RaR nejvíc vychovává mě
|
babiki |
|
(21.5.2009 16:21:04) No vidis, to je super ze Vam to funguje :-} asi se u toho tvaris jako clovek na rozdil od meho otce hehehe, anebo to treba na urcite pubertaky fungovat nebude, me to nejvic zralo v puberte..
|
Heda | •
|
(21.5.2009 16:22:31) No, na puberťáky jsem sama zvědavá!
|
Evelyn1968,2děti |
|
(21.5.2009 22:43:56) Já myslím, že puberťák by byl aspoň schopen z těch holých vět něco vydedukovat, když mu skoro denně říkám, ať nezapomene vynést odpadky, tak sdělení-koš je plný, může teoreticky, s velkou dávkou přemýšlivosti pochopit, jako že ho má vynést. Ale když se dvouleťák válí po zemi, protože mu při přecházení upadla na silnici tyčka od lízátka, kterou nutně potřebuje, a není naděje, že bych kličkovala mezi autama a hledala ji, chtěla bych vidět větu, která by ho z toho chodníku zvedla. Ale třeba něco takovýho existuje.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(21.5.2009 23:34:53) Evelyn, překvapivě dobře funguje "Ty bys chtěl tu tyčku" ... "Je ti líto, že ti upadla" ... "Kdybych tak měla s sebou velikánskou lupu, hned bychom ji našli." ...
|
Evelyn1968,2děti |
|
(21.5.2009 23:50:49) Hmmmm, kdyby to dítě vnímalo, nebylo vzteky modrý, a nemuseli nás obcházet lidi na chodníku uprostřed města, tak možná, naštěstí už je z něj ten puberťák, a domluvíme se normálně
|
Rapiti |
|
(21.5.2009 23:55:12) No, Evelyn, taky jsem tomu nechtěla zpočátku věřit, ale když jsem takovouto empatickou reakci použila včas, tak mi dítě vzteky modrat nezačalo, protože už nemělo proč se vztekat. Problém je v nepochopení toho, že dítě je dost chytré, aby vědělo, že některé věci jsou nesplnitelné nebo neřešitelné. Vzteká se proto, že ho nikdo nechápe, případně jeho pocity bagatelizuje. Někteří rodiče za takové pocity i trestají.
|
Evelyn1968,2děti |
|
(22.5.2009 0:32:32) Já tomu věřím, s dcerou se dalo mluvit poměrně brzy, mluvila jsem teda po svém, ne podle knížky, syn byl pořád v běhu, a občas se válel po zemi. Nějakou reakci, kromě odchycení těsně před silnicí, vytažení z bazénku, nebo skok při pádu ze schodů po hlavě, například, bych u něj ani nestihla. Nebo spíš on by nestíhal vnímat, nestíhal se ani najíst
|
Stáňa a dva kluci |
|
(22.5.2009 13:32:53) je fakt dost podstatnej základ ve vztazích obecně. Mně jí manžel neumí moc dát najevo a neskutečně mě s tím štve. Hodně často kolem sebe vidím antiempatické reakce rodičů směrem k dětem, jsem vcelku alergická na to, když se dítě nějak zraní, bouchne, z pohledu rodiče je to prkotina a pronese něco v duchu "ale to nic není, se zas tak moc nestalo, nebul, jé koukej, támhle je mašinka.." a diví se, že dost často dítě řve víc a víc a fňuká ještě celou cestu domů.
Někdy intuitivně taky použiju zlehčení tak nějak tímhle způsobem, ale z 90% používám empatickou reakci a hysterákům se úspěšně vyhýbáme.
|
Amélije |
|
(22.5.2009 22:18:26) Stáňo, a myslíš že se empatie dá naučit? Když ji v sobě nemáš? Empatická reakce se do jisté míry naučit dá, ale pokud není upřímná tak zas tak moc nezabírá a mě teda i strašně vysiluje, když se k ní donutím. Sama od sebe mi prostě nenaskočí, což mě dost mrzí, ale nevím co s tím.
|
|
Stáňa a dva kluci |
|
(22.5.2009 22:45:17) Jano, myslím si, že vždycky existuje nějaká cesta. Mě empatii asi hodně naučily vlastní nepříjemné zkušenosti, taky jsem jí dříve asi moc neovládala, neměla to z výchovy vůbec zažité. Naučila jsem se nejdřív uznávat své vlastní pocity, víc rozumět sobě a pak už nemáš takový problém vcítit se do druhých. Když soucítíš sama se sebou, dokážeš to i s druhými.
Důležitý je přijít na to, proč ti empatie nejde "přes pusu", co ti vlastně brání ji používat. Třeba jestli někdo z rodiny tvé pocity potlačoval, neuznával, nemohla ses projevit a tak. Já osobně mám největší problém se vztekem. U nás v rodině byl úplně neprůchozí a mám tam největší tendenci ho zastavovat.
|
Amélije |
|
(22.5.2009 23:07:29) Stáňo, no asi máš pravdu, z rodiny moc empatických reakcí nikdy nepřišlo, projevy emocí se zakazovaly a já teď dělám to samé, ikdyž to dělat nechci, ale je to pro mě nejjednodušší a naskakuje to automaticky jak to děláš s projevy emocí, např. s hlasitým pláčem, štkaním ... kolikrát bych i empatickou reakci projevila, ale ta hlasitost jejich projevů mě naprosto odradí, mám chuť říct - můžeš brečet, obejmu tě, ale tak aby mi nepraskly bubínky a pak v situacích, kdy si z mého pohledu může dítě za problém samo, třeba nedbá mého varování a dopadnou na něj přirozené důsledky, mám pocit jen - já ti to říkala, dobře ti tak, soucit bohužel žádnej naštěstí manžel je v tomhle lepší a empatii používá snáz také, co mě překvapilo, že empatická reakce platí jen na staršího syna, platila na něj odmalička na mladšího naopak minimálně, naopak u něj funguje prakticky jen odvedení pozornosti, které vůbec nikdy nefungovalo na staršího
|
Eva. |
|
(24.5.2009 21:51:03) Ahoj holky, mám na vás víc věcí, tak čtěte prosím 1) Zrovna empatii študuju v knihe Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a snažím se to pořád uplatňovat. Docela to zabírá, testovala jsem to na holčičce, která má 100x denně hysterické záchvaty a fakt dobrý . 2) Ale chci se s váma poradit. Taky se tam píše o tom, jak předejít fyzickému napadání mezi sourozenci. Má se říct: Bít se nebudete, vyjádři svou zlost slovy nebo jinak (obrázkem, boucháním do polštářku apod.) Problém je v tom,že náš chlapeček (3roky) tyto projevy odmítá a chce bouchat jen do brášky(4 měsíce). Dneska to malej 3x tak zchytal, že se mi to přestává už líbit. Jak ho naučit krotit svou agresi? Vezu např. staršího na babyskatu a on cestou začne mlátit malého po nožičkách. Jak tomu předejít? Kolikrát téměř nezvládnu miminko ubránit!!! 3) A ještě jedna poznámka na závěr - k té empatii atd. - když se mi dítě vzteká a já mu řeknu: "Asi tě to rozzlobilo, viď? Nejradši bys brášku neměl...."a tak různě... tak se na mě okolí (jakékoli) dívá jako na úplného idiota. Vnímáte to taky tak? 4) Ještě prosím něco. Malej mi včera cestou do obchodu upadl a odřel si koleno. Plakal mi celou cestu na nákup, v obchodě a ještě cestou zpět. Utěšovala jsem ho, měla svatou trpělivost, odváděla pozornost...a nic. Myslím, že ho to nebolelo, spíš chtěl pochovat. Jenže těžko ho můžu nést v náruči a tlačit kočárek s bráškou. Chvílemi jsem ho chovala, aby věděl, že mi na něm záleží, opravdu měl asi bolístku na dušičce a ne na kolínku... ale celkově jsem se cítila bezradná a nevěděla jsem, jak si/mu pomoci. Děkuji za reakce. Přeji všem lidem, kteří "nedrezúrujou" děti, moc hezký večer.
|
Amélije |
|
(24.5.2009 23:12:15) Evo, nejsem teda zrovna praktik, spíš teoretik, ale podle toho co píšeš a co jsem načetla, to už není problém, který by se dal řešit empatií nebo jinou metodou dodatečně. Podle mě by to spíš chtělo abyste to probrali jako "řešení problému" někdy v klidu, bez návaznosti na konkrétní příhodu. Prostě co většího trápí? Co by si přál? Co by mu pomohlo, aby to nedělal? Je to žárlení, na malého si ještě nezvykl a sám to nedokáže jinak dát najevo. Mohlo by pomoct vyčlenit si pravidelný čas, kdy budeš jen s ním bez malého. Mně v tomhle taky pomohlo, když starší viděl nebo slyšel, že i menšího kárám, za nějaké byť neúmyslné bouchnutí, že prostě bít nemá nikdo nikoho. Hlavně se vyvarovat toho "ty nemůžeš, ty jsi velkej, on může, on je malej" atd Taky pomáhalo, že starší směl vše co dělá malý, mohl si prostě zahrát na mimino a já mu vyhověla, na to je dobrý si udělat čas, když máš klid, pak to třeba nebude vyžadovat jako to nošení z obchodu a tak, podle mě si jen prověřoval, že má stejná práva , stejně mu vyhovíte, stejně ho máte rádi jako malýho. Prostě jsem většího občas vzala jako miminko, pohoupala pššš-pššš, případně na něj i zašišlala nebo dala sunar do flašky, když o něj stál. Když si ověřil, že to všechno může mít, přestal o to stát. Nevím teda, jestli se to slučuje s teorií R+R, ale u nás to, myslím, pomohlo.
|
|
Gréta |
|
(25.5.2009 9:36:01) Ahoj, zdá se mi, že na to jdeš dobře, ale zarazilo mě, jakou empatickou reakci používáš: "Nejradši bys brášku neměl..." Co tak: "Nejradši bys teď měl maminku jen pro sebe" nebo "Nejradši bys teď dělal to a to." Aby se v něm nebudoval ten pocit odporu k bráškovi. Jinak si myslím, že pokud dítě bouchá druhé - mimiko - čili není to konflikt, je to agrese, není to na empatickou reakci. Ale na jasné, důrazné pravidlo "Toto dělat nebudeme, budeme se k sobě chovat hezky."
|
Eva. |
|
(25.5.2009 21:25:47) Děkuji za povzbuzení. Jen zareaguji na to, proč říkám"Nejradši bys brášku neměl" - vyčetla jsem to v knize Sourozenci bez rivality, teda doufám,že jsem to nějak nepopletla :)))) Holky, dneska jsem měla úžasný úspěch! Musím se vám pochlubit, protože kdo ví, jak to bude zase zítra, že? Starší zase začal malého bít, tak jsem zavelela: BÍT SE NEBUDEME! Pak jsem hned přidala empatii: ASI TĚ MRZÍ, ŽE TADY LEŽÍ NA POSTELI A HRAJU SI S NÍM, VIĎ? A fantazii: NEJLEPŠÍ BY BYLO, KDYBY NĚKAM ODLETĚL, ŽE? HODNĚ VYSOKO, AŽ NĚKAM KE SLUNÍČKU! Lidi zlatý, malej místo aby ho bil, začal rozvíjet tuto lákavou představu brášky v nedohlednu a vymyslel, že nasedne do vrtulníku a poletí za ním.....Tak prostě budu používat tyto fantazie a takové ty praktiky jako vybít se na polštářku necháme, až bude větší. Taky jsem udělala dnes mazlící den a v každé volné chvilce jsme se se starším mazlili. Zítra máme hrací den a budeme si "pořád" hrát. Už se moc těší. Ach, ty děti...Čím jsem mírnější, tím je hodnější... Všem přeji pěkný večer.
|
|
|
adelaide k. |
|
(25.5.2009 15:57:25) Evo, ono je to těžký když jsou dva a oba tě zrovna nutně potřebujou. Mě v těhle situacích pomáhá svtáhnout staršího do toho řešení. Např. když spěcháme, starší nutně chce jít za ruku (protože nestačí), ale já potřebuju oběma držet kočár... Pokusím se jí vysvětlit že ji chápu, neignoruju její potřeby a nechám ji něco navrhnout - "M. ruku ti opravdu dát nemůžu, musím držet kočár. Vím že se vím že se potřebuješ držet když spěcháme, máš nějaký nápad jak bychom to mohli udělat?" - nebo zkusím něco vymyslet sama. Většinou se chytí.
U empatické reakce si "na veřejnosti" taky občas připadám jako debil, ale co už, záleží na dítěti, ne na paní od vedle
|
|
|
marketa | •
|
(1.6.2009 22:07:57) vis, ty si asi budes rikat, ale ja si myslim, ze pri placi nebo vzteku se odvadet pozornost nema ani se nema utesovat. na dite mluvit vubec nebo minimalne. uz jsem to tu jednou resila. necham malou brecet / kricet tak dlouho a tak hlasite, jak potrebuje. zakazana je agrese (=tlouct lidi, zvirata a rozbijeni nebo hazeni vecmi. slovni nadavky.) neutesuju, dokud o to sama nestoji, nejdriv potvrdim, ze jsem slysela jeji prani (ano, ty nechces jit do postele) a reseni ve fantazii nabizim az kdyz se prvotni vztek zklidni. u place, at uz si za bolistku sama muze nebo ne (to mi pripada fakt nepodstatne ve chvili, kdy ji neco boli) ji nabidnu pomoc (napr pochovat), ale cekam, az sama prijde a slovni empatickou reakci pouziju az kdyz skoro nebreci.
jsem rada, se moje dite smeje, kdyz je vesele a krici, kdyz se zlobi a jsem rada, kdyz breci (!), kdyz ho neco boli (i na dusi). jsem presvedcena, ze kazdy potlaceny usmev, zakazany krik a neprolite slzy se podepisou na dusi a nici ji. vseobecne je smich prijatelnejsi nez plac nebo krik, takze lidi pouzivaji to prisernou strategii s odvadenim pozornosti, na kterou jsem cim dal vi alergicka. ale proc se by proboha dite melo smat, kdyz mu neni do smichu? co je na placi tak spatneho, ze se ho vetsina lidi snazi zastavit ...?
|
Amélije |
|
(1.6.2009 23:21:34) marketo, tvá reakce je asi na mě, že? já s tebou souhlasím, i to tak dělám, empatii, utěšování nevnucuju, pokud není zájem souhlasím i s tím, že odvedení pozornosti není moc správné, ale na mladšího nic jiného nefunguje, reaguje tak i sám, pokud se do toho nemíchám, pláče nebo se vzteká na plné obrátky, najednou ho něco zaujme a obrat o 180°, úsměv, vše v pořádku, chlácholení moc nepomáhá, jen foukání bolístek (což je podle mě taky částečně odvedení pozornosti - soustředí se co to dělám) takže pokud se v emoci zasekne a nemůže přestat (třeba i z únavy) to že mu odvedu pozornost k něčemu co ho zaujme mi dá aspoň prostor připravit ho třeba na spánek nebo na to co potřebuje v klidu na stašího to nefungovalo nikdy, já to na něj ani nezkouším, ale prarodiče se tím snaží řešit cokoli "hele, viděls tu kočičku?" - a to tam třeba ani žádná nebyla add negativní emoce - nemyslím si že jsou špatné a teoreticky vím, že jsou potřeba a beru jako svoji chybu (ne dítěte), že to takhle neberu i v reálu, prostě jak pláč tak vztek mi vadí, asi se na to nedokážu podívat neutrálně a zvnějšku a negativní emoci přejímám a proto se ji snažím u dítěte zastavit, zatím to prostě jinak neumím to samé s tím pocitem - můžeš si za to sám - já vím, že to není objektivně důležité, ale nedokážu si poručit to tak nevnímat v tu danou chvíli .... asi nejsem dostatečně morálně a emočně vyspělá, nebo co uvědomuju si že nejvíc práce mám se svými postoji, jen nevím jak na ně, takhle teoreticky mi to jde, ale v praxi vítězí momentální emoce a zažité stereotypy
verčo, ahoj, já myslím, že se přidat určitě můžeš
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|