Epepe |
|
(21.10.2015 22:20:37) Jiná diskuze mě přivedla k zamyšlení: Vy, kdo jste s tím měly problémy, ovlivnilo to vaše děti nějak? Já mám dva kousky, u jednoho vůbec, u druhého pozoruju nějaké změny, takže statistika se udělat nedá. Ae je pravda, že u dvojky to bylo horší.
|
Tante Bante |
|
(21.10.2015 22:26:21) JAk nepřijetí po porodu? JAko žes je nechtěla? Mně se stalo poprvé, protože mi ho v podstatě ani neukázali, narodil se dopoledne a poprvé jsem ho viděla večer, že jsem si myslela, že to není on, že mi ho vyměnili, pamatovala jsem si "jiné mimino". Oni mě samozřejmě odbyli, syn vyměněný nebyl, ale pro mě to bylo nějakou dobu dost psycho. Byla jsem prostě přesvědčená, že to není on a že si musím vzít cizího a starat se o něj stejně jako o vlastního, aby i ten můj se měl dobře. Nic moc pocit. Ovlivnilo to prvních jedenáct let, z toho čtyři silně. Že není vyměněný mi došlo někdy před koncem šestinedělí.
|
Monika |
|
(21.10.2015 22:33:49) Ty,jo, to je drsný. Neviděla jsi ani, jak mu píšou jméno na tělo atd., aby sis to mohla racionalizovat, že to je O.K. (je asi jasný, že ty tvoje pocity byly nějaká forma poporodní deprese nebo psychózy)? Já jsem měla naopak trochu opačné pocity těsně před porodem (byla jsem přijatá do nemocnice na vyvolání druhý den, nakonec se tam porod rozběhl večer sám), kdy jsem si najednou byla jistá, že ať porodím cokoliv (vzpomněla jsem si na ten film Otesánek se Žilkovou), tak to nikomu nedám a budu se o to starat (do té doby jsem byla přesvědčená, že nějak hodně postižené dítě bych byla schopna v porodnici nechat nebo později dát do ústavu atd., přišlo mi to tak nějak rozumné) ... No, dítě bylo zcela O.K. a moje pocity taky, přestože mi ho po porodu nechali jen chvíli a pak ho dovezli až po několika hodinách ...
|
Lída+2 |
|
(22.10.2015 7:06:47) Moniko, ani na jedno dítě mi v porodnici jméno napsali.......takže se to asi nedělá všude stejně......vůbec ho nijak nepopisovali......
|
|
Tante Bante |
|
(22.10.2015 14:35:27) To nebyla psychóza, ale normální trauma a postraumatická stresová porucha. Podepisovat dítě jsem neviděla, křísili ho.
|
|
|
vlad. |
|
(21.10.2015 22:44:09) Tante, to je drsný. A vysvětluješ si nějak těch 11 let, když tvoje psyché nakonec ke konci šestinedělí dítě akceptovalo jako vlastní? Tvůj následnýpocit viny? úplně nechápu
|
Tante Bante |
|
(22.10.2015 14:33:30) Prostě ta raná vazba neproběhla dobře a táhlo se to dlouho, za jedenáct let byl rozvod a po něm to bylo definitivně pryč. Ale v podstatě dobré to bylo od doby, kdy se narodilo druhé dítě. Jasně, že v tom hrála roli vina, ale nejen to, i další věci, tohle je vždycky složité. Naštěstí to dobře dopadlo.
|
|
|
Persepolis |
|
(21.10.2015 22:45:15) "JAk nepřijetí po porodu? JAko žes je nechtěla?"
Ne, takhle to určitě myšleno není, matka to dítě chce, ale když se narodí, tak v rámci nějaké hormonální bouře si k tomu dítěti nevytvoří takový ten pravý mateřský cit, prostě psychika si s ní pohraje. myslím si, že o něčem takovém psala Buchli, která to měla u svého posledního. Většinou se to srovná.
|
Tante Bante |
|
(22.10.2015 14:36:48) Ale jo, já celkem vím, co je raná vazba, ale nevím, co myslela umami?
|
|
|
|
Evžíček |
|
(21.10.2015 22:28:20) Co to znamená nepřijetí? Já mám 3 děti sekcí a nikdy jsem neměla pocit šílené lásky a štěstí, hned jak se narodily- první dítě jsem pořádně vnímala až 5 dní po porodu( měla jsem velké problémy- zdravotní) u ostatních jsem se probrala z narkóze- zeptala se co to je a jestli ok- a spokojeně spala dál... Děti i já jsme spokojeni. A máme se rádi.
|
Alraune |
|
(21.10.2015 22:36:06) Taky jsem neprožila žádnoou extra euforii, jen pocit povinnosti. Prostě jsem si na dítěm musela zvyknout. Já si takhle zvykám na všechno, na chlapa, práci,psa, karty... no, i na dítě :)
|
|
Žžena |
|
(21.10.2015 22:43:03) Nepociťovala jsem šílenou lásku a euforii, nemám na to asi náturu a nemyslím si, že je to nutný, spíš jsem cítila zcela "samozřejmý" samičí instinkt, přirozené automatické spojení.
|
daba+holčička |
|
(22.10.2015 0:52:44) tak já jsem taky silně pragmatický typ, ale po porodu jsem byla úplně v rauši a několik dní jsem byla jakoby v bublině, jako bysme byly jen já a ona a zbytek za mléčným sklem
|
Žžena |
|
(22.10.2015 7:50:11) To není o pragmatičnosti, jen prostě láska nemusí být pro každýho zrovna povodňovou vlnou, ale může být třeba klidným jezerem. Není tím o nic méně "správná". A nepřijetí není nutně "chyba v lásce", jako že se nedostaví ta povodňová vlna, spíš třeba nějaký přetržený instinkt, který nedostal šanci se plně projevit a rozvinout.
|
Žžena |
|
(22.10.2015 8:05:17) Tu instinktivní část nám dost narušovala porodnice, přirozené napojení se snažila regulovat svým "mít miminko v posteli je nehygienické kvůli očistkám, kojí se po třech hodinách, ať se nerozmazlí, před a po kojení zvážit a zapsat, čárka za čůrání, puntík za kakání, nejlíp se zahřeje v inkubátoru, nic nezvládnete, dokud vás to nenaučíme".
|
|
|
|
|
|
|