| Buřt |
 |
(1.3.2019 22:48:02)
V poslednich dnech tu jedou hrozne tajimave diskuse ohledne depresi a uzkosti a jako casta pricina se jevi pretazeni, prilisne nakladani si, hodne stresu, malo odpocinku - alespon ze zdejsiho vzorku. Vy, co jste si tim prosly, co jste v zivote zmenily? Vic odpocivate?
Vazne by me zajimala prevence. Asi je to  lenos
|
| Buřt |
|
(1.3.2019 22:51:24)
...lenost. fakt :) Prevence stresu se mi moc smysluplna nezda, mozna tak pracovniho, prace se da zmenit vzdy. Ale stres typu nemocny blizky, umrti, financni nouze, tezky rozvod... s tim se asi nic delat neda. Ale ta hranice mezi podavanim vykonu, ktery mi dava zadostiucineni a pocit uspechu a mezi nezdravym pretahovanim se....hmm, nejake tipy?
|
| Viollett | 
|
(1.3.2019 23:07:20)
Práce se nedá změnit vždy. Často ano, ale často jsou lidi postaveni do situací, kdy změna práce je opravdu obtížná/takřka nemožná. Například otroci u pásu v Amazonu, v Babišových kuřatech atd. - po pár měsících otroctví si přestanou věřit, že mají šanci na práci s lidským zacházením a v pudu sebezáchovy si vsugerují, že "všude je něco", což ve finále znamená, že se o změnu k lepšímu nejsou schopni pokusit. Ne, že by nechtěli, ale novodobí otrokáři s nimi zacházejí jako s hadry a tedy se tak cítí.
Jinak co se týče zvládání věcí... podle mě jedna věc je "mít naloženo" a druhá, nikoliv zanedbatelná věc je "přístup k problémům". Při životních peripetiích lze mít přístup "co mě nezabije, to mě posílí" a nějak se s těmi situacemi porvat a nebo mít přístup "celý svět mi ubližuje". Ale asi těžko ordinovat člověku typu "celý svět mi ubližuje" jako prevenci depresí jiný přístup k životu, protože osobní nastavení se mění dost těžko...
|
| K_at |
|
(1.3.2019 23:13:09)
Viollet, jenze tady na pribezich vidis, ze naopak tyhle prusvihy postihuji hlavne ty silny, odolny, bojovnice. Vydrzi, preziji, poperou se, a potom prijde tsunami.
|
|
| Grainne | 
|
(1.3.2019 23:16:37)
Viollet, nikdy, ani ted nejsem typ "celý svět mi ubližuje" a vždycky, když reálně ubližoval, dokázala jsem se bránit.
|
|
| Koulička M | 
|
(1.3.2019 23:33:21)
Já jsem byla vždycky bojovnice, dokonce i teď působím na lidi jako silná osobnost (což mě udivuje).
U mě se zkombinovala jistá zakuklená dispozice (ne dědičná, ale podle všeho si z prenatalu a dětství nesu něco, co se přetavilo v diagnozu objevenou až loni na podzim v blázinci) a pak v dospělosti souběh několika hodně dlouhodobě zátěžových věcí. Až se ucho utrhlo a já se zhroutila. Ty věci se nedaly ovlivnit. Rozhodně jsem nebyla přepracovaná, málo spící, nemoci přecházející... Nic z toho.
|
|
| Marika Letní | 
|
(2.3.2019 11:32:36)
Violet "Při životních peripetiích lze mít přístup "co mě nezabije, to mě posílí" a nějak se s těmi situacemi porvat a nebo mít přístup "celý svět mi ubližuje". "
To je trochu něco jiného, než o čem psala Buřt. To bylo o výkonnosti a přetahování se přes závit. Protože já nemám rozhodně postoj, že mi svět ubližuje.  Ale nejsem úderník, který si nakládá a bičuje se, když nezvládá. Někdo by řekl, že jsem spíše lenoch. Já to vidím tak, že mám málo energie.
|
|
|
|
| Grainne |
|
(1.3.2019 22:58:04)
Burte, mně tedy ani odpočinek a dokonce ani naplnění dávného snu, nepomohl.
Za mně prevence neexistuje. Přijde to, tak se s tím musíš poprat.
|
|
| vertigo | 
|
(1.3.2019 23:13:21)
Já jsem to se svou úzkostnou poruchou měla spíš obráceně. Projevila se mi v době, kdy jsem měla relativně volněji, protože mi končila mateřská a dcera chodila na dopoledne do školky. Měla jsem konečně čas pro sebe a stejně jsem se sesypala. TeĎ mám objektivně stresu víc, chodím na plný úvazek do práce, 3 děti, domácnost, kroužky, pes... A s AD je mi dobře, nemám pocit nějaké uštvanosti. Důležitý je, že mě moje práce fakt baví, takže i když je jí dost, tak nemám pocit, že bych nezvládala. Tak a teĎ to musím jít zaklepat, aby se to nějak nepo....o 
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(1.3.2019 23:13:46)
pro mne to není jen o odpočívání, ale o tom, jak celkově zacházím se svou energií.
takže například:
- nemám na sebe přehnané nároky
- plánuju si čas a práci tak, abych měla dostatek pauz - myslím hlavně v kontextu týdne a měsíce
- omezila jsem aktivity, kde je hodně lidí a musím tam mít velký "sociální výdej"
- snažím se chodit co nejvíc ven (třeba se psem)
- když cítím, že "to na mě jde", zvolním
- udržuju dobré vztahy, investuju do nich - mám pak záchrannou síť, když ji potřebuju
- a teda omlouvám se, že sem furt hážu odkazy na svý články, ale spoustu věcí kolem téhle problematiky jsem už sepsala a proč to sem vypisovat, takže tohle všechno mi taky pomáhá:
http://blog.rachelbicova.cz/9-veci-ktere-delam-mir-dusi/
|
| 1kulička | 
|
(3.3.2019 9:33:23)
Ráchel - výstižné, mám to stejně, to je taktika, která mi funguje a musela jsem se jí naučit. Před zhroucením jsem na sobě nepoznala únavu, nevěděla, kdy je toho moc a nechápala jsem, komu a jak si říct o pomoc - považovala jsem za samozřejmé, že všechno musím zvládnout sama. Ovšem největší rána pro mne byla, že manžel měl nejspíš stejný názor a radost z toho, jak to ta jeho žena skvěle zvládá sama.
|
| K_at |
|
(3.3.2019 9:46:53)
Kulicko,to je presny popis toho,co vidim kolem.
|
|
|
|
| Termix | 
|
(1.3.2019 23:44:02)
Já mám nějakou formu celoživotní deprese kvůli zneužití a mnohaletému sexuálnímu, fyzickému a psychickému zneužívání v dětství. Ve skutečnosti nesvádím případné neúspěchy na to, ale ovlivňuje mě to denně. Pořád musím dokazovat, že nejsem zlodějka, že nejsem špinavá, přitom na čele to napsané nemám a žiju stovky kilometrů od původního bydliště. Nikdy jsem AD nebrala, pro mě by to nebylo. A funguju v podstatě tak, že jakoby z reality utíkám. Často plánuju výlety, aktivity, cestování, k tomu pracuju opravdu hodně, no není to v pořádku, ale já opravdu v podstatě neznám, jaké to je mít třeba odpoledne volno. Zvolnit nemůžu, životní program velí, ukaž, že nejsi stejně lenivá jako moje původní rodina.
|
| Pam-pela | 
|
(1.3.2019 23:54:15)
Termix, posttraumatický syndrom?
To ale jde řešit...někdy poměrně snadno, když člověk najde vhodného člověka. Sledovala jsem to a myslela jsem, že ti terapie pomohly...
Tak jen písnu, že to řešit jde...jde "vymazat" pocitové vzpomínky (tedy trauma) tak, že zůstane jen holý děj, aniž by se člověk dotýkal a připomínal se mu, jakkoliv.
Pokud v člověku přetrvává to, že má na sobě nějaké kainovo znamení, pak bych ještě šla dál , jde to "vyrušit".
Člověk se dost osvobodí.
A něco jde člověku samotnému, něco chce nadhled druhého, protože se člověk točí ve své zažité vzpomínkové mapě a nedokáže to vidět jinak. Mně nedávno pomohla kamarádka, která ze dokázala vytáhnout to, že jsem se cítila jako - přívažek  , během několika minut byl ten pocit pryč...ale sama bych to nedokázala. Tohle přesvědčení mi poslední dobou hodně ovlivňovalo život, vyplulo to na povrch. Najednou jsem zas našla svou sebehodnotu a cenu. Vlastně by člověk řekl, že taková kravina...pro mě ale zcela zásadní věc.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 0:05:54)
Pampelo, ono jde ale o to, jak hluboké a dlouhodobé to trauma bylo. To, co prožila Termix, se s největší pravděpodobností zapsalo přímo do struktury její osobnosti a to se jen tak smáznout opravdu nedá, to je prostě jinej level.
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 0:16:29)
Ráchel, je to samozřejmě možné, ale kdybych nevěděla, nezažila, že určité věci jsou možné minimálně výrazně vylepšit nebo úplně odstranit, nikdy bych se neodvážila to sem napsat.
Mám i určité zkušenosti s podobnými příběhy, ale ty psát sem nemohu...
Samozřejmě to je individuální. Ale já bych se s tím nesmířila a šla dál , jen někdy to chce změnit techniky, přístup.
A ten můj malý příběh jsem vložila jako malinkou ilustraci, taky se za tím skrývá trauma...i když samozřejmě jiné, objektivně vzato asi menší, ale tady jde stejně o subjektivní pojetí, to je neměřitelné.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 0:17:35)
já také věřím tomu, že jde spoustu věcí posunout. ale zároveň některé ne, resp. je to v rovině zázraku. a skvělé je to, že se s tím Termix naučila nějak zacházet, ušla velký kus cesty.
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 0:20:41)
Ráchel, to určitě ano, o tom žádná 
|
|
|
|
|
| Termix |
|
(2.3.2019 7:36:21)
Měla jsem individuální terapii až 2krát týdně po dobu více než čtyř let. Terapii jsme skončili, ale můžu kdykoliv volat, psát. Snažím se neobtěžovat. Nemyslím si, že bych depresivně na okolí působila, to je uvnitř. Racionálně vím a chápu všechno, ale pořád si musím opakovat " není to moje vina, není to moje vina... Je to složité. Takže abych na deprese neměla čas, dělám fakt hodně věcí. Vždycky si najdu téma a tomu se více věnuju. Pořád musím něco dělat hlavou. Protože jinak přemýšlím nad tím, že by světu bylo líp beze mě, že bych konečně nebyla na obtíž...
|
| K_at |
|
(2.3.2019 8:55:15)
Termixi,zlaticko, slunicko,ale tohle je mozna cesta do pekel, jen druhou stranou. Pokzd mas astma,ktery mit nemas,tak mozna ze to "prevalcovani" praci neni uplne to spravny. Asi je to desne tezky,ale neni teda potreba hledat jeste jiny zpusoby pomoci? Myslim metody, lidi? Jsi uzasna,mas fantasticky deti,delas dobrou praci pro hodne lidi. Vim,ze ti to je k prdu,to chapu.Jen mozna ze jeste proste je nejaka moznost s tim hnout.
|
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 9:59:17)
Termixi, mě ani nenapadlo, že bys okolí obtěžovala, to vůbec ne, jen si tak nějak samozřejmě pamatuju tvůj příběh a překvapilo mě, že....já nevím, jak správně formulovat to, co chci říct...
Prostě - asi bych "očekávala", že to v sobě budeš mít víc v pohodě, že tyhle věci, o kterých píšeš, tam nebudou tak výrazné.
Přemýšlím, zda to mám napsat...ale třeba pro vysvětlení...psychologie mě vždycky zajímala, mám základy ze školy, scházela jsem se s profesorem psychologie soukromě...a v tu dobu, je to snad tak 20 let zpět, jsem chtěla jít psychologii i studovat. Jenže už tehdy jsem věděla, že mě klasická psychologie a psychoterapie neuspokojuje a že má poměrně krátký dosah...
Tím jsem chtěla říct, abys neházela flintu do žita, ještě to může jít dál a opravdu se od těch věcí můžeš oprostit, ne zapomenout, ale neprožívat to, co stále ještě uvnitř na tebe působí...vnímám podvědomí jako nahraný disk...se všemi přidruženými emocemi, pocity, nahrává se tam všechno...a ta silná emoční pohnutí, která jsou spojena i s tělesnými příznaky, se tam přímo vypálí...a ovlivňují běžný život.
Ale dá se tahle stopa (emoční stopa) jakoby "vygumovat", že zbude jen samotný zážitek...ale v takové formě, že nás už vůbec ovlivňovat nemusí, a pokud si na něj vzpomeneme, emočně na nás nepůsobí a nevrací nás do určitých situací.
Ty zkušenosti mám, že to jde, je to teda samozřejmě individuální a asi to musí přijít ve vhodné době...ale prostě - jde to. Ta naděje tam je a východisko...a možná i pro to se "vyplatí" žít  .
Věřím v běh Života a možná tohle "dořešení" přijde právě ve vhodné chvíli.
Ale prostě píšu to proto, abych ti řekla, že ta situace není bezvýchodná...a určitě bych "otravovala" druhé ...však jsme tu jeden pro druhého a všichni máme stejnou hodnotu.
Jsi určitě hodně odvážná, že jsi se odhodlala odkrývat všechny ty bolesti a tak dlouho a tak často...ale může být ještě "líp"...určitě jo.
Omlouvám se za elaborát a navíc veřejný, ale prostě jsem měla nutkání to napsat, že ten vývoj může jít ještě dál dopředu...však to štěstí se skrývá uvnitř nás... i ta vnitřní radost...klid...a chu´t žít.
Podle mne člověk před životem neuteče...a ani případná smrt to úplně neřeší (ale to je už moje taková vnitřní filozofie ).
Přeju ti, aby ti postupně bylo ještě líp a líp.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 11:00:40)
Pampelo, s tím krátkým dosahem psychoterapie nemáš pravdu. Je mnoho lidí, pro které to byla a je záchrana, a další spousta lidí, který výrazně zlepšila kvalitu života.
A jak už jsem psala, je rozdíl mezi tím, co nazýváš emoční stopou, a tím, kdy je v raném dětství zasažena struktura osobnosti. To, co v takové situaci zvládla Termix, je obrovský úspěch. Určitě se vždy dá jít ještě o kousíček dál, ale ne vždy je na to dech, energie, správná doba...
Pro mne osobně je tedy životně důležité, že vím, že na to nejsem sama, jsem věřící. A také věřím, že člověk nemá jen stránku tělesnou a duševní, ale také duchovní a i tam jsou různé možnosti pomoci (které musí jít ale ruku v ruce s pomocí duševní a fyzickou). Ale to se jaksi nedá "naordinovat".
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 14:18:53)
Ráchel, já to chápu, máš oporu, věřící člověk (čemukoliv věřící, a to doopravdy vevnitř věřící) má velkou oporu.
Já se ale nechci dohadovat, víš...to, co jsem psala, jsem psala o sobě, že pro mě to bylo zjištění, že klasická terapie a klasická psychologie má krátký dosah...
Moje dcerka taky chodila ke klasické psycholožce, potřebovala cizí nezávislou osobu, takže to není, že bych to zatracovala.
Pro mě, pro mě to má krátký dosah a že tudy jít nechci, že mě to neláká.
A co jsem si všimla, pokud člověk fakt chce, tedy "tluče a volá", a to s otevřeným , je mu většinou otevřeno. V pravý čas na správném místě.
Vlastně jsem to celé psala Termixovi, aby nepropadala pocitu, že tohle je konečná, ne, může to jít dál...
Osobnost formují takové věci, je těžké hnout s osobnostními získanými rysy, ale já prostě vím, že to jde...jinak (opakuju znova), bych se to tu neodvážila ani psát.
Ty máš jinou víru, než mám já, já prostě vevnitř věřím na kontinuitu života, že není jen jeden tak nějak vystřižený v téhle době na tomhle místě...a potom, proto si myslím, že když ne vše, mnoho věcí má příčinu a následek...a taky že určité věci si prostě "vybíráme" k tomu, abychom je prožili. Opakuju, že je to moje filozofie, nevnucuju to nikomu. A tak nic vlastně nemůže být bezvýchodné...
Jde vlastně o to nastolit znovu rovnováhu.
Chtěla jsem vlastně Termix povzbudit, nic jiného, omlouvám se, pokud to vyznělo jinak.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 19:19:57)
no, fakt nic ve zlým, ale tvoje povzbuzování na mě často (nejen v téhle diskusi) působí spíš jako "až dojdeš osvícení, jako já, tak teprve pochopíš" a že jako to, co dotyčný dělá, je prostě málo.
a tedy mojí víře toho až tak tolik nevíš 
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 21:58:41)
Ráchel, to je zas ale tvůj úhel pohledu, hodnotíš to, co píšu, svou optikou.
A o tvé víře nic podrobnějšího vědět nemusím, celkem mě to ani nezajímá.
Neznám nikoho, kdo by došel opravdového osvícení, znám lidi, kteří to o sobě říkají a neumím posoudit, jestli osvícení fakt jsou.... Možná ten jeden, ten druhý má spíš načteno .
Ale co já vím, jak pravé osvícení vypadá .
Je fakt, že jsem kdysi chtěla jít cestou k dokonalosti, už mě to přešlo, protože jsem se nějakým způsobem snažila přehlížet svoje stíny, určité věci ve mně, co se mi nelíbily, potlačit a tak...a vyústilo to ve velmi nepříjemné věci a situace...proto bych to rozhodně nenabízela druhým a nelákala je tímhle směrem.
Navíc pokud z lidí nevnímám (samozřejmě se mohu mýlit) to, že pro ně existuje další pokračování cestičky k ještě větší spokojenosti a radosti, raději mlčím, než abych na ně jakkoliv reagovala (a někdy se mi ani nechce), falešné chlácholení nemám ráda ani pro sebe.
Osobně mám ale ráda, když mi druhý ukáže něco jiného, než co znám...buď mě to zaujme, nebo ne...někdy čekám na vhodný čas, abych se po něčem poohlédla.
A asi nemá cenu, abychom v tomhle tématu na sebe nějak dál reagovaly, protože to každá máme jinak...a ty mě a to, co tu píšu, hodnotíš svoji optikou a svýma zkušenostma.
Já mám prostě zase jiný, no...
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 22:17:16)
napsala jsem, jak to na mne PŮSOBÍ.
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 22:22:22)
No však, působí...tak tak, jak to na tebe působí, jsem to já ale vůbec nemyslela , pak vzniká nedorozumění, no.
|
|
|
|
|
|
|
| Termix |
|
(2.3.2019 11:23:15)
Mně ta terapie určitě hodně pomohla, o tom žádná. Tady jsem samozřejmě zdaleka nepopsala všechno, čím jsem v dětství prošla, jsou to krátké útržky. Ve skutečnosti už nemám ani problém s dořešením věcí, co dělal otec, od toho už ten odstup mám. Přišlo něco, s čím jsem nikdy nepočítala. Uvědomila jsem si, že mi v životě děsně chybí jakási jistota, kterou lidem dávají mámy. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě ona mě neochránila, věděla a přesto mě nechala, aby si se mnou dělal, co chtěl. Takže jsem neměla žádnou hodnotu, žádnou důležitost pro někoho, hlavně ne pro toho nejdůležitějšího. Teď asi zním jako rozmazlená ženská, co nikdy nebude spokojená. Tohle jsou vnitřní věci. To není o tom, že spousta lidí má špatný vztah s mámou v dospělosti. Já vlastně přemýšlím nad tím, jaké to vůbec je mít mámu. Prostě vím, že musím pořád něco dělat, abych neměla moc času přemýšlet.
|
| . . |
|
(2.3.2019 11:29:57)
Termix, v žádném případě nepůsobíš jako rozmazlená ženská. Působíš jako obdivuhodná žena 
|
|
| Termix |
|
(2.3.2019 11:39:30)
My toho řešily strašně hodně, tomuhle jsem se vyhýbala a terapii jsem ukončila předčasně. Není cesta zpátky ve smyslu, že můžu zpátky do terapie. To už nejde. Musela bych k "cizímu" terapeutovi nebo terapeutce a na to už nemám sílu.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 11:47:59)
Termixi, dala jsi čtyři roky intenzivní terapie (psychoanalýzy?), to je záhul sám o sobě. Vytěžila jsi z toho, cos mohla.
Je také možné, že časem budeš chtít zkusit jinou terapii, ne všechny směry mají takový vyčerpávající styl (a neznamená to, že nějak méně fungují). Ale prostě všechno má svůj čas. Pokud je ti lépe, když se věnuješ nějaké činnosti, tak se jí prostě věnuj. Pokud je ti lépe mezi lidmi, buď mezi lidmi, pokud když jsi sama, buď sama. Prostě dělej to, co se ti osvědčuje, a nedělej to, co ti nefunguje.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 11:43:56)
to není o rozmazlenosti. prostě ti chybí ta základní vnitřní životní jistota a s tím se nežije snadno. 
|
|
| Marika Letní |
|
(2.3.2019 11:47:02)
Termix "Takže jsem neměla žádnou hodnotu, žádnou důležitost pro někoho, hlavně ne pro toho nejdůležitějšího. Teď asi zním jako rozmazlená ženská, co nikdy nebude spokojená."
Vůbec ne. Maminka je klíčová osoba a to, že tě neochránila je hrozné. Není divu, že se cítíš takhle. Ale zachránila ses, nezničilo tě to. Ty sama, ty jsi ta hodnotná osoba. Já to vidím obráceně, že ty jsi hodnotná a cenná osoba a ta, která hodnotu nemá je ona.
Teď médii proběhl případ otčímem týraného a ubitého tříletého dítěte, které jeho matka neochránila. Ten chlapeček nebyl nehodnotný, měl jen smůlu na bezcenné lidi kolem sebe. 
|
| K_at |
|
(2.3.2019 13:39:45)
Marko, a to je dobrej priklad. Protize to je stejny. Termix i chlapecek. Jen ona prezila. Klucik ne. Osobne obdivuju dotycne policisty, te takovy z*m*dy nestrili na potkani. Pardon. Jiny vyraz neni dostacujici. Zabila bych je.
|
|
|
| Monty | 
|
(2.3.2019 11:50:14)
Termix,
sice je to jiná situace a i jinej level, ale já třeba do rané adolescence přemýšlela nad tím, co je na mně blbě, když se na mě vysral vlastní otec. Když jsem se dopracovala k názoru, že jsem neudělala blbě nic, že je můj otec prostě debil, už nebyl důvod se tím zaměstnávat. Ovšem chápu, že v tvém případě to tak snadné nebude.
|
|
| Okolík | 
|
(2.3.2019 13:25:38)
Termixi, ty opravdu NEJSI rozmazlená ženská. To, že ti matka neposkytla základní bezpečí je její chyba, ne tvoje. Ona, matka, je bezcenná. Je to moc těžké "ztratit" matku tímto způsobem.
Tvůj příběh je jeden z nejsilnějších, které jsem na rodině četla. Moc a moc ti držím palce.
Chtěla jsem ti ještě napsat něco k astmatu, ale nenašla jsem už příspěvek, kde jsi o tom psala. Roky mi na plicním léčili "divné astma", psychického a alergického původu. Až mi jiná lékařka-orl zjistila, že mám reflux, který způsobuje podobné kašlací a dýchací potíže. Po nasazení léků na žaludek potíže téměř vymizely....
|
| Termix |
|
(2.3.2019 15:44:50)
To si jdu ten reflux teda vygooglovat. Já jsem přesvědčená, že astma není správná diagnóza, ale je pravda, že po 8 týdnech úporného kašle, na který jsem teda atb nedostala, protože na ně to prostě nebylo, mi fakt pomohly kortikoidy, co jsem dostala na plicní klinice. A když jsem u nich hodinu inhalovala a ještě mi během pár minut dali čtyři dávky ventolinu, no já ani netušila, že se dá takto dobře dýchat. Jdu tam znovu příští týden. Ale já právě měla v minulém roce hodně zvláštních potíží, musela jsem i na kolonoskopii a gastro vyšetření, nikde nic nezjistili.
|
| K_at |
|
(2.3.2019 15:49:00)
Termixi, smarja, ja myslela, ze to dneska uz kontroluji? Jo, reflux to dela. Kontrolovali ti chlamydie, cerny kasel? Delali ti nejaky poradny imuno rozbor?
|
| Termix |
|
(2.3.2019 15:57:54)
NA černý kašel mě poslali z plicního před více než měsícem, jenže jsem neměla čas jít na odběry, šla jsem tedy až minulý týden. I na rtg plic. No všechno ok, kromě vysokého crp, ale mně paradoxně teď nic není . Jestli jsem měla černý kašel, tak už je rozhodně po něm. No googlovala jsem to a délka a intenzita by odpovídala . Ale já zcela jistě měla jen nějakou přiblblou dlouhou virózu. Nic, jdu pracovat, koupila jsem si knížku doporučovanou ve vedlejší diskusi, tak ať můžu zalézt do křesla i s ní večer.
|
| Alraune | 
|
(2.3.2019 17:29:32)
Letos byly blbý virozy s dlouhým kašlem, kašlu pořád a virozu už tak měsíc nemám.
|
|
|
|
| Okolík |
|
(2.3.2019 20:54:14)
Termixi, u mě nesedělo hlavně to, že pres neutuchajici šílený suchý kašel trvající měsíce, jsem měla ok spirometrii. Kortikoidy mi také pomáhaly, ventolin taky.... Až ta orl mě poslala jinam a po zátěžovém testu na astma a gastroskopii se ukázalo, že kašel je z refluxu.
|
| Termix |
|
(2.3.2019 21:40:29)
No to je docela vtipné, protože mně spirometrii vůbec nemohli naměřit, já se prostě šíleně dusila. Ale ta hodinová inhalace na místě, ventolin a následně ty kortikoidy mi strašně pomohly. A měla jsi nějaké příznaky toho refluxu? Děláš s tím něco?
|
| Okolík |
|
(2.3.2019 22:32:42)
Jediný příznak byl u mě ten kašel. A ORL lékařka, kde jsem byla kvůli bolavému uchu mi řekla, že už je to vidět i v krku, na hlasivkách. A poslala mě na tu gastroskopii. Beru léky na snížení kyselosti - omeprazol. Většinou jsem bez problémů. Zajímavý bylo, že ty kortikoidy mi pomáhaly taky.... Ale nakrátko.
|
|
|
|
| perko |
|
(2.3.2019 22:04:32)
Okolíku, taky mi zjistili reflux. Jinak před rokem neustálé noční kašle, dusila jsem se. Zajímavé, že mi trochu zabíral Berodual. Obvodní dr. řekla, že je to alergie. Na alergu všemožná vyšetření, spirometrie v pořádku. Tam první podezření na reflux. Na ORL to potvrdili. A dál jsem se nedostala :)
|
| Marika Letní |
|
(2.3.2019 22:11:01)
perko "Zajímavé, že mi trochu zabíral Berodual."
Ať už byla příčina jakákoli, tak se ti lépe dýchylo proto, že rozšířil dýchací cesty?
|
| perko |
|
(2.3.2019 22:23:18)
Na alergu dr. řekla, že asi pomohl ten "studený vzduch".
Jinak bych si měla zajít k obvodní pro léky na žaludek, ale je možné, že mi je prý nebude chtít napsat a budu muset na gastro a reflux potvrdit hadicí do žaludku. Na což momentálně "nemám" :)
|
| Termix |
|
(2.3.2019 22:52:18)
Já právě na gastro byla těsně před Vánocemi, stejně tak i na kolonoskopii, mám ale jiné potíže. Na tom gastro zjistili akorát brániční kýlu, ale nijak dramatickou. To by ten reflux asi taky zjistili, ne? Tak v tom případě mám astma . A na další gastro vyšetření už nikdy v životě nejdu. A to mi dali koňskou porci oblbovací látky.
|
| breburda71 | 
|
(3.3.2019 18:54:45)
Termixi, já mám podobně záhadné astma, od 40 let, do té doby nic..Málo reaguju na léčbu ( mám diagnostikované těžké astma), alergická nejsem na nic, zhorší se to ale vždy na jaře
( víc se práší) a především stresem..První dva roky, než mi nasadila doktorka silnější léky, mě do schodů předbíhali devadesátiletí a nebyla jsem schopná ani pořádně spát ( nemožné se položit)..Teď už je to lepší, bohužel mám z kortikoidů ( inhalačních) šedý zákal, takže mě čeká ještě i operace..Reflux nemám, na gastru jsem byla, dřív mě hodně pálila žáha, tak jsem měla podezření, ale způsoboval to Ventolin, který roztahoval i jícen..Když jsem zkombinovala silnější léky a zároveň akupunkturu, začala jsem být schopná normálně fungovat, ale astma mám pořád..
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 14:30:52)
Termixi, tu zradu od matky zažívá docela dost lidí v různých podobách, tohle je jedna z těch nejstrašnějších. Asi jste probraly její pohnutky, strachy, atd...to, co ji k tomu vedlo.
Pokud se to děje v době do nějakých 6ti let, vlastně dítě vůbec nemá pocit takového bazálního bezpečí.
Já vlastně žila podobně...zmizely mi dvě základní jistoty v raném dětství, postupně odstřihli i tu třetí...a vlastně proto jsem chtěla v dospělosti tomu všemu přijít na kloub, jak to je, získat jistotu, pocit bezpečí.
Člověk jakoby nikde nenacházel ten pocit jistoty, schoulení se naprosto bez zábran a v jistotě, že jsem chráněná...možná se tomu dá říct spočinutí.
Jak to bylo jsem rozumově zjistila poměrně záhy, rozebrala jsem to do prvočinitelů, ale nepomohlo to...leda k pochopení, ale celkem nic víc.
Tady totiž není zraněný ten dospělý člověk, kterými teď jsme, ale malé dítě...v tom věku dítěte, ve kterém bylo, se tohle jakoby "zapouzdřilo" a uložilo uvnitř, a je potřeba jakoby "vyléčit" a přesvědčit a uklidnit nebo pustit ven do bezpečí to malé děcko...to je to, co teď volá a vylézá na povrch...ta dospělá žena teoreticky a rozumově přece už všechno ví a kolikrát se na sebe zlobí, že by měla, neměla...ale to je blbost, to NEJDE! Rozum proti podvědomí a emoci v té chvíli nemá žádnou obranu...není schopný kontrolovat, pokud se ta emoce rozjede.
Nemá cenu se na sebe zlobit, to jako bychom tomu malinkému dítěti přikládali ještě polínka a zatápěli mu ještě víc...
když je mi nejhůře, prosím o vedení...vnitřní nebo Boží nebo...prostě a pak se snažím to jakoby pustit z ruky a jen aktivně čekám, odkud přijde rada, pomoc, funguje to...
Přijde správná doba a správné místo, správný člověk.
Nedávno tu sem někdo dával kontakt na pražského psychologa s dredama? Vypadalo to docela dobře...
samozřejmě mnoho dlouhých terapií by nikdo nezaplatil, ale někdy ty jakobyalternativy jdou velkou zkratkou přímo k podstatě věci.
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 14:38:35)
...jo a ujišťování zvenčí, jak jsem skvělá, úžasná a co všechno zvládnu, s čím vším si vím rady, nepomáhalo vůbec...snad spíš naopak...
Spíš mě to hodilo do kolečka dalšího dokazování, co zvládnu...jak jsem "dobrá". Ne snad dokazování druhým, spíš sobě, řekla bych. A stejně jsem si byla sama sebou nejistá.
K ničemu, nepotřebná a nedávno jsem přišla na další termín - "přívažek - jsem jen přívažek, sama o sobě neznamenám pro milované lidi nic", až jsem se tomu musela pak smát...jak absurdní to přesvědčení bylo, ale ovlivňovalo mě strašně silně dlouhých snad skoro 50 let.
A předtím ta jiná přesvědčení (to už si nevzpomínám)...a nedostatek bezpečí, zázemí, jistoty...a já teda navíc měla věčný strach, že přijdu znova o to, co jsem vybudovala, spíš tedy o vztahy a domov, než o majetek jako takový...
A i vím události, se kterými se tato přesvědčení vázala, ale už je mám v hlavě jen jako neutrální film.
A ještě pořád nemám úplný vnitřní klid a tak..ještě mám co dělat v tomhle žití...
Ale konečně nechávám události tak nějak víc plynout, míň uplatňuju svou vůli...a ono se to nějak děje.
život jakoby ze mne orval iluze a tak...a nakonec ty největší jistoty nalézám v sobě...a v té vnitřní Víře...protože ty opory zvnějšku nebyly stabilní...byly to iluze. pro mě strašně těžký, těžký, těžký. Ale myslím, že jsme k tomu prostě dospět měla. Ne že by strach úplně zmizel, ale ve srovnání s tím, co bylo...
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 14:49:12)
...a ještě dopíšu, že vlastně všichni to máme o sebehodnotě.
Malinké dítě v běžném stavu vůbec nepochybuje, že by nemělo hodnotu...a spousta dospělých lidí, kteří měli krásné láskyplné dětství by asi úplně nerozumělo.
Ale v tomhle případě, kterým prožívala ty, by bylo spíš zázrak, kdybys to měla jinak a přirozeně si vážila sama sebe...to malé dítě to totiž vnímá úplně jinak...a chybí mu jakýkoliv kritický filtr...a ta nejen bezpodmínečná láska, ale i jakákoliv ochrana proti bolesti.
Proto je to tak hluboké...
Jednou jsem viděla film, jak k malé holčičce chodila velká krásná žena a pomáhala jí...byla s ní v těžkých chvílích, držela jí za ruku, uklidňovala, sedala jí na postel, hýčkala v náručí...pak zjistila, že je to vlastně ona sama v dospělosti
|
| Termix |
|
(2.3.2019 21:46:09)
Nevíš, jak s jmenoval ten film?
|
| Pam-pela |
|
(2.3.2019 22:07:01)
Termixi, to právě nevím, myslela jsem, jestli někdo nezareaguje a neřekne, je to hodně dávmo, co jsem ho viděla..
Ale tuhle sem někdo dávala toho dredovatého chlapa, toho psychologa ...četla jsem si jeho stránky a pak jsem si sama se sebou hrála vlastně na tenhle film , vstupovala jsem jako v pohádce do situací, brala se jako malé dítě za ruku, stála jsem vedle sebe, za sebou, svou ruku jsem cítila na rameni...takovou záštitu. Te´d to zní asi divně a schizofrenicky ...nevím, zda je to srozumitelné.
Pak jsem ty "uzdravené" situace pocitově "kontrolovala" a najednou byly jiné, usmívala jsem se u nich...překryla jsem jednu situaci druhou a dala jí jiný náboj s dobrým koncem...a pořád to trvá...
Nevím, zda to funguje na každého...lepší je asi, když nás tou situací někdo vede, zvlášť u těch strašně těžkých, to člověk určitě sám nezvládne...ale u těch jednodušších to bylo uspokojující. Připomnělo mi to právě ten film.
Ráda bych se na něj znova podívala.
|
|
|
|
|
|
| sourir |
|
(2.3.2019 18:23:07)
Nezazila jsem v detstvi to, co ty, ale ten pocit, ze nemam matku a nebyla vlastne pritomna cele detstvi, i kdyz tam realne byla, znam moc dobre. Teprve na prahu 40 se tak nejak dostavam sama k sobe a zacinam veci videt jinak. Ze je spatne spousta veci jsem vedela uz davno, ale clovek to nedokaze pojmenovat, je to bolestive a zastrene. V jednom okamziku jsem mela v praci takovy flashback do sveho detstvi, ze jsem se vnitrne uplne zhroutila a odesla jsem skoro ze dne na den. Az to me dokopalo jit k odbornikovi. Mela jsem to udelat davno. Chapu i tve pocity rozmazlenosti, mam to stejne. Zaroven uz vim, ze ja se nemusim prizpusobovat neprijemnym lidem a situacim, protoze vnitrne me to sezere. I po roce mam pocit, ze jsem stale spis na zacatku, byt zmeny jsou patrne a mam z nich radost. Pomohlo mi i cviceni, jen takove obycejne veci, ze se clovek nauci spravne stat, dychat a zapojovat svaly, o kterych daavno nevi. Je to hrozne dulezite. Preji ti silu, je to nekoncici boj. Ale uz vidim, ze da zit i spokojene.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(2.3.2019 10:53:48)
Termixi, je dobře, žes našla strategie, jak na to
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)