Re: Už v tom zase lítám.

otázka je, co považujete za "návyková". Pokud mám úzkostnou poruchu, něco mi chybí v chemii mozku, je potom návykové, že v padesáti ochutnám normální život, tak jak ho žijí ostatní od mala, kteří mají tu možnost bez doplňkové chemie, a je tedy návykový normální život bez úzkostí či depresí? Asi ano. Pořád mi to zavání takovým nějakým " moc si nenavykejte na běžný provoz, když vysadíte chemii, bude zas váš mozek v prdeli a váš život v prdeli ( pracuji v stavební chlapské firmě 20 let, takže bych to po vzoru našich mužů napsala barvitěji, že :)
Proč mi to někdo přeje ? Nerozumím tomu. Lidé , kteří nemají deficit chemie v mozku, mají štěstí, neobětovali xx let hledání nějakýho aspoň trochu lepšího života, mi omlátí o hubu tu medikaci, že je návyková. Se to mluví, když dostali dar jen tak. Svým příbuzným s cukrovkou by návykovou chemii asi nevyčítali. nebo třeba astma. Kolik lidí má dnes spreje, které jim ulehčí život s dušností ( to znám taky až z pozdního věku, do té doby to bylo "neumíš dejchat, tvoje nešikovnost " ) Fakt nerozumím tomuto, možná jen, že žijeme ve společnosti tvrdé kapitalistické soutěže a slabší jedinci by měli podle mnohýcg odpadnout a odstranit se už nějak dávno, však nějaká nemoc či choroba je důvodem k vypadnutí ze systému. Chápu, že ve středověku to jistě tak bylo. Dnes, kdy lidé umetají cestičky i mladým dospělým jako malým dětem, žádné povinnosti, odpovědnost, ať si užívá života jen z těch hezkých stránek, má na výběr... mi tohle odsuzování těch, kteří mají hadicap připadá kruté. Asi je to nevědomost. A pořád situace "moje dítě není astmatik, úzkostné, ADHD... tak proč věnovat pozornost astmatikům, úzkostným, ADHD.. pořád setrváváme na pozicích Věnujme se jen tomu, co mám já doma.