Re: Syndrom prázdného hnízda

Ostružino,
já si myslím, že by to chtělo nějakého koníčka - něco, co tě bude naplňovat. Já mám čtvero koníčků a občas fakt nestíhám ) Ale užívám si to, že se můžu rozhodnout čistě podle sebe, že už nemusím řešit "kam s nimi" (dětmi), že nemusím řešit, že když přijdu pozdě domů, tak "nebudou mít co jíst" atd...

Mám teda manžela, takže nejsem "sama", s manželem se snažím uudržovat naše společné zájmy (kromě mých osobních koníčků).

Pro mě je nejtěžší udržet tu míru mezi nezájmem a otravováním. Děti momentálně nemají čas / rozpoložení na udržování kontaktů, takže kontakty udržuju já - ale samozřejmě nejde jim dejchat za krk celou dobu... takže dělám takové věci, jako že když jedeme přes jejich město (oni bydlí v horách), tak zavoláme, jestli nechtějí s námi na oběd nebo večeři, snažím se cca jednou za týden napsat - ale snažím se, aby to nebylo "ty na mě nemyslíš, ty mě nekontaktuješ, ty blablabla" - ale pošlu třeba fotku našich koček, nebo se zeptám, jeslti u nich byla taky taková bouřka, nebo že jsem v obchodě potkala jejich kamaráda ze školy... případně se ptám, jestli se chtějí zúčastnit našich víkendových akcí (chodíme po horách, létáme horkovzdušným balónem, jezdíme na kajaky, na lyže atd. - nezvu je na důchodcovská posezení a podobné věci).
Single dítě má větší tendenci přijet domů (ne za námi, ale má tu ty kamarády ) nebo jít s námi někam (je víc outdoorové), dítě s vážným vztahem má holt jiné starosti, tam to musím trošku popichovat já (a právě tam hledám tu míru, abych se mu "necpala" do vztahu a života obecně).
Udržování těch dveří otevřených bez toho, že by se jim člověk s*al do života je takové kouzelnické číslo, a musí se hledat rovnováha... (a síla některé věci nekomentovat, neradit, neprudit )