Snapeová |
|
(27.8.2011 20:48:39) Jasně, to já beru. Nechci, aby se v 6 letech utápěl ve smutku, to ne. Jen je už dost velký, aby chápal co smrt je a že patří k životu. A k takovéhle situaci podle mě smutek patří. Proto mě překvapilo, když mu šlo jen o to, aby neprošvihl Večerníček. Je divné, když dcera pláče a je smutná a kolem synka to prošlo téměř bez povšimnutí. Zítra se setkáme s rodinou, kde bude několik hystericky plačících příbuzných, zhroucená maminka zemřelého. Nechtěla jsem, aby z toho měl šok. Manžel ani nechce, aby děti u toho zítra byli, ale tchýně a ostatní příbuzí na tom trvají.
|
Ecim |
|
(27.8.2011 21:01:32) Snapeová, nechci Ti do toho v žádném případě mluvit, ale nebylo by lepší, kdybyste si s manželem prosadili svoje rozhodnutí a děti nikam nebrali? Strejdovi už to nepomůže a pro děti by mohla být taková podívaná traumatizující.
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:10:37) Ecim, doufám, že to dopadne tak, jak chceme my. Ráno jdu s dětmi ke svým rodičům a k babičce jde manžel sám. Odpoledne i má volat, jestli máme nebo nemáme přijít. Takže to bdue muset prosadit sám a doufám, že prosadí.
|
Ecim |
|
(27.8.2011 21:14:33) Snapeová, držím, ať to dopadne podle Vašich představ. U nás v rodině (ale naštěstí i široké) panoval názor, že malé děti na pohřeb nepatří. Sice mě kdysi mrzelo, že nás na žádný pohřeb nevzali, protože jsem na to byla zvědavá, ale dnes je chápu. My jsme děti (2 a 4) jsme na pohřeb také nebrali, měli by z toho houby a navíc byl hrozný mráz.
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:16:58) Na pohřeb je 100% brát nebudu. A když tady čtu názory ostatních, tak udělám všechno, abych je od toho zítra uchránila. Děkuju
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:20:29) Máš pravdu. Já jsem takový trdlo a co se tchýně týče, tak tuplovaný, ale tady jde o děti, to si prosadím. Díky
|
Ecim |
|
(27.8.2011 22:24:58)
|
|
|
|
mil007 |
|
(27.8.2011 21:21:33) Já jsem své dítě na pohřby brala úplně normálně.Absolvoval 3,svého otce ve 2 letech,prababičku ve 3 a pratetu ve 13.Připadá mi normální,že se dítě zůčastní pohřbu,že se mu normálně řekne o tom ,že někdo zemřel,že jsme smutní,pláčeme a dítě může taky plakat.Co je na tom?
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:28:43) Ale to není o tom, že by nemohl plakat. Dcera je oproti němu velmi emotivní a poplakat si potřebuje a je to v pořádku. Já jsem spíš řešila, že neplakal a nesmutnil vůbec. Ale na pohřeb je brát nebudu. To je situace, která je dost stresující pro nás dospělé natož pro děti. Vzala bych dceru, kdyby si to sama přála.
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:44:41) Já budu upřímná ... nemá cenu, abych něco dlouze vysvětlovala. Prostě manželova rodina je divná a já jsem v ní jako někdo, kdo je dobrej k tomu se postarat, zařídit, uklidit a jako někdo na jehož názor se nekouká. Tak už to neřeším a snažím se to aspoň trochu v rámci možnosti korigovat svým dětem.
|
|
Ecim |
|
(27.8.2011 22:14:07) A hlavně by u něčeho takového PROBOHA neměly být děti.
|
Pavla S. + 3berušky a chlap |
|
(29.8.2011 17:20:25) Otázka stejné váhy, jako "Proč by u toho děti být neměly?"
Není jedno jediné správné řešení. Každé dítě je jiné a v různém věku i vzhledem k výchově může mít jeho vztah ke smrti různou úroveň. To, které nikdy nevidělo člověka velmi nemocného, těžko snese mrtvé tělo v rakvi. To, které rodiče - v nejlepší víře - brání před smrtí byť domácího mazlíčka a se smrtí se ani z vyprávění nikdy nesetkalo, není zralé na pohřeb. A nikdy nic nelze stoprocentně předvídat. Jsem aktivně u pohřebních obřadů a zhruba takto s příbuznými a přáteli zesnulých řeším, jestli a za jakých podmínek vzít dítě na pohřeb.
Naše tehdy dvě děti byly na pohřbu obou mých prarodičů, viděly je v rakvi. Jsme věřící, takže věděly, že to, co leží v rakvi zašedlé a nastrojené, už není jejich dědeček/babička, ale "jen" tělo, které jim bylo Bohem propůjčeno k životu a které je třeba teď důstojně pohřbít (jejich řečí). Brečely jako každé jiné děcko, ale u rakve ne.
|
Ecim |
|
(29.8.2011 18:27:28) Ještě jsem zapomněla zmínit další aspekt, připomněl mi ho příspěvek Fokys. Ono také záleží na tom, kdo zemřel. Pro dítě je přijatelnější atmosféra na pohřbu starého nemocného člověka než na pohřbu člověka mladého. Znám rodinu, která si přála pohřeb své dospívající dcery jen v nejužším rodinném kruhu, další příbuzné a známé tam nechtěli. Nebo mi kdysi vyprávěl kamarád, že smrt a pohřeb spolužačky, se kterou neměl žádnou užší vazbu, pro něj byl mnohem více traumatizujícím zážitkem než smrt a pohřeb milovaného, ale starého a vážně nemocného dědy. A pohled na rodiče té dívky ho sebral natolik, že i po mnoha měsících stěží zadržoval pláč.
|
|
|
|
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:42:48) Tak to se mě neptej. Dnes mi prostě tchýně oznámila, že se domluvila s babiččiým ex zetěm, že ji to řeknou až zítra až u toho bude celá rodina. Já do toho nezasahovala, protože si myslím, že by do toho když už měl co říct můj muž.
|
|
|
Ecim |
|
(27.8.2011 22:27:54) "Já bych děti za každou cenu před vším nechránila."
Zefýr, před smutkem nad ztrátou blízké osoby děti ochránit nemůžeme, ani kdybychom se stavěli na hlavu. Ale před podívanými typu rodinné shromáždění a sdělení maminky nebožtíka, co se stalo, před tím ano.
|
Ecim |
|
(30.8.2011 22:45:40) Zefýr, tady opět hraje roli několk faktorů, které jsem už zmiňovala, zejména věk a povaha dítěte a věk a okolnosti úmrtí nebožtíka. Je fakt rozdíl vzít větší a rozumné dítě na pohřeb staré babičky, která byla vážně nemocná, nebo na pohřeb mladého a tragicky zahynuvšího příbuzného.
|
kudlanka nábožná |
|
(31.8.2011 20:45:40) Ohledně braní dětí na pohřeb. Je to 2,5 roku, co jsem se svoje děti nevzala na pohřeb jejich táty, mého manžela(bylo jim tehdy téměř 6 a 9 let). Nemělo to smysl je ještě víc traumatizovat. Sama se sebou jsem měla co dělat. O smrti věděli, všechno jsem jim řekla a vysvětlila, často si s nimi povídala..přesto to v sobě museli zpracovat tak nějak sami po svém.
Kdyby zemřel někdo z prarodičů, tak asi - bych je na pohřeb vzala, nevím.
A pro fokys: to, že vnučka se neptá, neznamená, že už to vstřebala. Třeba ano, ale třeba ne. Můj mladší syn se na tátu zeptal až 2,5 měsíce po tom, co se to stalo. Až pak z něj začaly padat různé otázky a věty týkající se táty. Najednou se potřeboval ve spoustě věcí ujistit, upřesnit. Takže kdoví, co se odehrává v její hlavičce.
Přeji hodně síly.
|
|
|
|
|
|
Žžena |
|
(27.8.2011 22:10:25) Snapeová, k tomu smutnění...neznepokojovala bych se tím, že syn nesmutní. Není to nutné. Taky nevím, jaký měl k tomu strýci vztah, jak často se vídali. Každopádně z vlastní zkušenosti a co koukám kolem, tak dítě celkem často nebrečí, když ta osoba, co zemřela, není tolik blízká.
|
|
|
Snapeová |
|
(27.8.2011 21:40:17) Ano, bojím právě té hysterie. Babička trpí i po 8 letech tím, že ji zemžel děda. Strašně se trápila, když začal mít strejda zdravotní problémy. Nikdy si nepřipustila, že si za ně mohl sám. Posledních asi 10 měsíců žil strejda s ní. Když mu bylo líp, tak se o ni staral. Když mu bylo hůř, starala se ona o něho. Ona je po mrtvici. Jednu dobu jsem k nim chdila každý den, abych jim uařila, uklidila, postarala se o prádlo nebo babiččinu hygienu a abych děti nenechávala doma samotné, tak jsem je brávala sebou. Ale to se moc nedalo zvládnout.
|
|
|