Re: Úzkost u starých

begonie, ale ono to spolu hodně souvisí... "za nás" nebyla informovanost a tak když měl někdo pochybnosti o tom, co cítí sám k sobě, byl raději zticha, protože kdo by chtěl být označen za blázna a potížistu... a spousta dětí vlastně ani netušila, že jejich pocity jsou nebo naopak nejsou normální... kdybych vyrůstala dneska, asi bych měla větší odvahu mluvit o svém vnitřním světě, takhle jsem se naučila, že navenek je třeba se chovat NORMÁLNĚ... a když se "prokecnu" o něčem "divném", otočit to do humoru... až jako dospělá jsem zjistila, že některé mé myšlenky nebyly "normální", stejně tak jako že i jiní lidé si procházeli podobnými stavy... že třeba i takové stavy, které jsem zažívala, mají své názvy (třeba derealizace a depersonalizace), že moje "temná období" jsou zřejmě v reálu lehčí či těžší stavy deprese... ovšem navzdory všemu, co jsem se dozvěděla v dospělosti, stejně jsem (zatím?) nedokázala nikdy překonat to naučené z dětství - všechno nějak poslepovat a zvládnout sama, nic nedat najevo... no a tak jsem dál ta milá, sebevědomá paní, možná trochu víc ironická se zálibou v černém humoru... protože za nás nic takového nebylo, my jsme byli, prosím pěkně, vždycky naprosto normální, spořádaní, děkujeme za optání
no a druhá věc je, že mládí má vždycky potřebu něčím trochu šokovat, často chce být něčím výjimečné, mít něco wow, něco, co nikdo nemá, něco, co dráždí tu stárnoucí usedlost... no a za nás stačily dlouhé/krátké vlasy, barevné vlasy, kristusky na nohách, žebradlo, hipísácká sukně, džíny, roztrhané džíny, pruhované kalhoty, triko s obrázkem nebo dokonce nápisem... prostě stačilo málo dneska se musí hodně snažit, aby něčím šokovali, aby se někdo na ulici za nimi otočil... všechno už tu bylo, nic není divné, nic není nezvyklé
a také když budeš dost dlouho číst domácího lékaře, rozpoznáš na sobě za chvíli příznaky nemocí od chřipky až po horečku omladnic nechala bych děti, ať si tápou v hledání sama sebe, ono se to během puberty vytříbí a oni nakonec dospějou k nějaké té podobě toho, co sami potřebujou... jako určitě bych dítko nepodporovala v přesvědčení, že se cítí být koťátkem, ale na druhou stranu bych nijak netlačila na "jednou jsi kluk, tak se chovej jako kluk"