| Žžena |
 |
(10.11.2009 16:34:50)
V dětství jsem na hudební nástroj chodila, k smrti mne to s.alo.
Ze strany mé mámy to bylo tehdy částečně určitě i saturování vlastních nesplněných tužeb (musela se kdysi vzdát milovaného piááána...).
Z mé strany byl problém v tom, že kromě vrzání etud můj nástroj (violoncello) k ničemu jinému použitelný nebyl (mne zajímal folk), resp. na ZUŠ se nic jiného nedělá a neučí. Takže to bylo takové čistě moje soukromé moření - hlavně cvičení jsem sabotovala.
Škola pořádala pravidelné vánoční aj. koncerty, tak tam člověk něco odfidlal, babičky zaslzely a bylo.
Ke konci jsem chodila už i hrát s kvartetem, to bylo asi celkem fajn.
Jak já jsem byla šťastná, když jsem s mámou vyhandlovala obchod "když tě přijmou na osmiletý gympl, můžeš s cellem praštit"...
K cellu jsem se vrátila o 10 let později, již ze své iniciativy a s tím, že jsem již natolik asertivní, abych si na cello hrála to co se mi líbí, abychom třeba mohli muzicírovat společně s manželem, a proto, že miluju hlas toho nástroje... taky je to o něčem jiném, když člověk není do ničeho tlačen.
Učila jsem se zase úplně od začátku, na cvičení taky moc nebyl čas, ale dost brzy jsem se dostala k hraní skladeb, které se mi vážně líbily, takže spokojenost (a ano, bylo to taky o tom, že jsem už taky měla co kecat do toho, CO budu hrát...). Chodila jsem na ZUŠ normálně tam co malý děcka, samozřejmě už jenom na ty samotné hodiny k pí učce, ne na hromadnou nauku a spol. Co se týče učení se na nástroj v tomto věku musím říct, že to byla těžká pohoda, jelikož hlava mi už s přehledem brala různé tóniny, polohy, transponování... no věci které jsem coby děcko naprosto nechápala... a děcka nechápou standardně, jak mi říkala učitelka. V podstatě problém byl jen s rukama, hlava brala noty, rytmy atd. bez problémů. Ještě tak začít společně něco s mužem hrát, no ale teď nemám nástroj (měla jsem cello půjčený ze ZUŠ), ani ten čas.
Já do budoucna ve vztahu ke svým dětem to vidím následujícně:
- pokud rodina hudbou nežije, je posílání dítěte na hudebku o ničem - je ve svém "koníčku" osamoceno, když jeho fidlání rodiče stejně nerozumí, oni ani neví co a jak je potřeba cvičit, takže dítě když nechce cvičit, tak to doma očůrá, nikdo ho nedokáže kontrolovat...
- ZUŠky které jsem zažila furt jedou podle těch starých etud, co jsou pro děti a mladistvé v podstatě nezáživným balastem... já si třeba ze svého dětství nepamatuju už jedinou skladbu co bych hrála... žádná se mi nelíbila, nehrála jsem s potěšením
- jako ideální model, a takový který bych chtěla praktikovat u sebe v rodině, je, že hudbu budeme provozovat společně a přirozeně... a to třeba i tak, že bych na hudebku chodila zároveň s dětmi, hráli bychom všichni na něco, vybírali si společné skladby, mohli cvičit dohromady, navzájem si pomáhat atd. No a na to si ale asi budem muset taky najít jinou hudební školu, než je běžné, nebo soukromého učitele.
|
| Vítr z hor | 
|
(10.11.2009 18:14:10)
Ten poslední odstavec je dobrej plán. Ale s tím, že dítě musí být z hudebnické rodiny, bych o tak horký neviděla....
|
| Žžena |
|
(10.11.2009 19:45:31)
Já jsem to nemyslela jako "hudebnickou rodinu", teda já si pod hudebnickou rodinou představuju něco jako psala tady myslím Crowka... a to my zdaleka nejsme.
Jsme hodně introvertní a třeba ta část s vystupováním, to je pro mne teda naprosto někde jinde, osobně jsem ráda, že už nemusím a nikdy nebudu. Hudba je pro mne hodně intimní věc, provozuju ji jen v úzkém kruhu.
No ale myslela jsem to tak, že když ani rodiče k hudbě nemají vyloženě vztah, na nic nehráli, z hudby ví akorát o tom, co zrovna frčí na Impulsu a akorát mají za to, že by děcko teda mělo fidlat na housličky, ale oni sami ani nejsou schopni a ochotni ani kouknout do not aby viděli, jestli dítě cvičí co má, nebo dokola přehrává falešně "kočka leze dírou" aby to vypadalo že něco dělá... tak pak se nedá očekávat automatické nadšení u potomka.
U nás se nehrálo na nic a zpívaly mi akorát babičky.
Takže zážitky jako Ty nemám.
No a někdy v 17 jsem se taky naučila nějaký ty akordy na kytaře (kdo ne? :o)))
Jenom prostě vidím, jak je to bezva a propastnej rozdíl, když člověk hraje aspoň částečně to co ho zajímá a baví a když je to třeba i příležitost ke sdílení s někým blízkým. A třeba naučit dítě ten nástroj použít i v normálních situacích... zahrát i soudobou muziku, popík nebo já nevím co... aby na táboře nebylo za blba, že sice na něco hraje, ale jenom stupnice, etudy a občas sonátu, takže večer na pařbě si neškrtne...
|
| Winky | •
|
(10.11.2009 21:08:48)
docela souhlasím. Hlavně s tím, že ta hudba by měla být POUŽITELNÁ.
Já to vnímám jako paralelu s tím, když učím (soukromě) jazyk. A když jde ke mě nějaká náctiletá nešŤastnice který hrozí učitelka nepřipuštěním k maturitě, nebo 4 roky "proflákala" na SŠ a teď si umanula že by ráda odjela do cizí ciziny a ejhle - nedomluví se. To je podle mého dost stejný, jako že někdo chodí do hudebky x-let a pak stejně nezahraje. Ve školách (ne ve všech pochopitelně ale ve značném měřítku) se jazyky učí dost "odpuzujícím" způsobem: 1) gramatická struktura, 2) cvičení, 3) předžvýkané věty 4) slovíčka sólo, a testy testy testy obvykle s jedinou správnou odpovědí vylučující vlastní způsob vyjádření.... začátečníci se první rok dva nehnou z přítomného času, neumí povyprávět o minulosti ani o budoucnosti, driluje se postavení podmětu, předložky a jiný "technický" a ten kdo není vyloženě hrr se to učit sám (takoví bývají utlučeni argumenty že "k tomu se dostaneme později") nakonec dělá pouze to, co je bezpodmínečně nutné aby prolezl (výrok jedné studentky: mě stačí umět AJ na 3 - říkám co to je???), a pak za 5 let ZŠ + 4 roky SŠ zjistí že na víc než objednání pití v hospodě to nestačí (a to pouze když je extrovert)... Moji studenti jsou hodně překvapení, když chci aby mluvili i s tím co mají, aby si pomáhali oslími můstky, aby vydolovali z hlubin svého mozku taková slovíčka která jim sice nikdo do učebnice nenapsal ale přeci se s nimi museli setkat (názvy, pojmy, z různých balení potravin, názvů obchodů, písniček apod)., snažím se jim povykládat souvislosti o původu slova a jeho odvození tak, aby si to mohli příště na jiném odvodit taky sami, pak s překvapením zjišťují takové "banality" jako že třeba jeden tvar slovíčka odpovídá slovesu i podstatnému jménu a dá se z něj krásně udělat zájmeno či příslovce, nebo např. postavička "Gedžitka" (z Chip a Dale) je od slova "gadget" což je technická hračička.... docvakne jim to a najdou si způsob jak vyjít s tím co umím, jak se nezhroutit z vodopádu slov který na mě někdo chrlí protože ho dokážou zastavit, to že řeč není monotonní ale značně intonační a tím se dá dohnat hodně, že po otázce nemusí následovat odpověď ale třeba protiotázka, že zkrátka podstatná je chuť se domluvit.
A to jsem vlastně chtěla říct i o té hudbě. Že by nezaškodil přístup učitele, který studenta povede směrem: i z pár tónů se dá složit písnička, hlavní je chuť si zahrát a možnost se přidat, že nemusím přehrát přesně to co napsal někdy někdo na papír ale můžu si to poupravit podle svého cítění, že když mi nevyhovuje tónina tak si můžu vybrat jinou, nebo třeba že i na housle se dá zahrát rock a na klavír vlastně taky...... Podobně nás vyšpekoval na SŠ jeden spolužák, takový tichý kluk, ze slušné rodiny... když se nějak prokecnul že hrál dlouho v ZUŠce na klavír, dotáhli ho kluci do jedné třídy kde byl klavír, a on do té doby až stydlivě se chovající sednul na štokrle, nadechnul se a spustil vypalovačky až nám lezly oči a uši ven... (kluci právě mysleli že se "zmůže" tak na nějakou etudu¨)
|
| učitelka hudby | •
|
(10.11.2009 21:17:43)
Nedá mi to, abych nereagovala. Učím na zušce a mám to nejlepší hudební vzdělání a rozhodně se necítím zneuznaná :o) Práce ve škole mě moc baví. Jako dítě mě taky mnohdy nebavilo cvičit, asi tak do 7 let občas nějaké slzy u cvičení byly - pak už ne. Hrála jsem samou klasiku - tenkrát opravdu nehrozilo nějaké vybočení.
Dnes je to opravdu jiné. Osnovy samozřejmě existují, ale málokdo je splní - v tom případě bych musela vyhodit tak 80%žáků. S nástrojem Snažím se jim vyjít vstříct jak jen to jde. Ti, co chtějí hrát písničky, tak je hrají a k tomu krátké etudy, nebo prstová cvičení - bez toho to opravdu nejde. Je mylná představa, že někdo bude jen improvizovat a hrát si, co ho napadne.Na to vám musí dobře fungovat uši, hlava a v neposlední řadě vycvičené uši... Osobně mám velkou radost, když dítě přijde a něco bez not zahraje, ale pro většinu je skoro jednodušší hrát z not :o( Nicméně je k tomu co nejčastěji vybízím. Ti, co jsou šikovnější - tak na ty mám daleko větší nároky - zkrátka je to individuální. Každé dítko ale je schopné zahrát nějakou písničku na vystoupení. Vím, že se cvičením bojují - někdy je to baví, jindy ne, zkušenost mám takovou, že pokud dítě vedu od raného věku, samo se naučí, že je třeba k nástroji přijít co nejčastěji, pokud možno každý den a nejlépe hned ten den, kdy je po vyučování. Vidím, že jsem se zase moc rozepsala - to je totiž věčné téma a stále nad tím přemýšlím, jak dětem a rodičům vysvětlit, že bez domácí přípravy to opravdu nejde a že radost přináší hlavně úspěch z toho, že dělám pokrok. Zárověň chci, aby to děti bavilo, ale také přinášelo ještě něco "navíc" než jen to, že si pak v dospělosti zabrnkají nějakou písničku. V zásadě říkám nenutit, ale vhodně a citlivě dítě ke cvičení nasměrovat. Každý den 20 minut by mělo být u malých dětí minimum.
Doufám, že se mi to alespon z části daří.
|
| Žžena |
|
(11.11.2009 9:46:21)
Učitelko hudby,
mne jako dítě nebavilo cvičit, ale ne DO 7 let, nýbrž OD 7 let, kdy jsem začala rozum brát a začalo mi být jasný, že bych ráda dělala úplně jiné věci... když začaly tak nějak krystalizovat moje skutečné zájmy a já jsem chtěla chodit do skauta nebo na stolní tenis a ne vrzat etudy (kdyby tehdá byl učitel co k čemu a nechal mne hrát i něco použitelného, asi bychom byli někde dost jinde, ale to se, jak jsi sama řekla, nestávalo). Ta nechuť narůstala s mým pocitem, že zatímco přehrávám stupnice, utíká mi čas, někde jinde probíhají aktivity, jichž bych se ráda účastnila... no a vzhledem k tomu, že jsem pak chodila do hudebky 3-4x týdně (nauka, dvakrát týdně hodina cella, pak třeba to kvarteto), tak provozovat jiné aktivity bylo naprosto nemožné, jiné kroužky se kryly s mou výukou cella atd.
Pro koho jsou ty osnovy? Ty jsou snad psané na pilně cvičící žáky, kteří když ty osnovy dodrží, budou moct pak přelézt na konzervatoř... ale jistě nejsou psané na normálního člověka, který si prostě chce (nebo ani nechce) zahrát pro radost, rozhodně nemá v plánu koncertovat, stát se virtuosem, nebo nějak hudbu spojit se svojí profesí. Já právě myslím, že pro takovéto lidi jsou osnovy bezpředmětné.
Jistě že i technická cvičení jsou potřeba, ale jde o to najít správnou vyváženost tak, aby to nebylo odrazující.
Já taky vidím paralelu s jazyky jako psala myslím Winky (mimochodem taky učím angličtinu a v dost podobném duchu jako jsi popsala) a měla bych ještě jednu paralelu, a sice sport u dětí. Taky už tu proběhly diskuse na to téma, dneska když chtějí rodiče dát kluka na fotbal aby se vylítal, našel si kamarády a získal kladný vztah k pohybu, tak jsou většinou hned vtáhnuti do té mašinérie výkonnostního sportu - dítě musí začít chodit v pěti letech, protože pak už je pozdě (u hudebních nástrojů to samé... u nás na ZUŠ nebylo jediný dítě, co by začalo chodit třeba až od 3., 5. nebo jiné třídy... prostě buď od první nebo je pozdě), klub okamžitě nárokuje volný čas dítěte a potažmo i rodičů - třikrát týdně trénink (cvičit - ne hrát pro radost! - 20 minut denně), pravidelné zápasy (koncerty) a už to frčí. Nechceš? Říkáš že si chceš jen začutat pro pobavení? Ale my se tady nebavíme, my musíme podávat výkony a objíždět okresní přebory! Nechceš vystupovat na koncertech? Nechceš jet podle osnov? Ale to pak není to "správné" hraní, to my moc rádi nevidíme, my bychom chtěli, aby sis od nás odnesl něco jiného než že budeš umět hrát u táboráku...
Já tím učitelko neříkám nic proti Tobě, můj vztah k hře na hudební nástroje je diametrálně odlišný od toho Tvého, moje očekávání i penzum energie a angažovanosti, které jsem hudbě ochotna věnovat jsou taky a priori jiné, takže nelze absolutně srovnávat.
No ale problém je asi v tom, že lidí "jako já" je většina, a učí je ta "druhá sorta lidí", která ale soudí podle sebe a snaží se je napasovat do svých osnov.
K Tvému "radost přináší hlavně úspěch z toho, že dělám pokrok" já za sebe říkám, že dítě jako já nevidělo radost z pokroku když pokročilo od durových stupnic k mollovým. Já jsem zažívala radost tehdy, když jsem hrála to co jsem měla ráda (a u kytary jsem pak trávila hodiny a celé dny) a sama jsem měla zájem na tom, abych hrála co nejlépe.
|
| Winky | •
|
(11.11.2009 13:24:52)
Žženo souhlas, myslím že jsi na to kápla v tom posledním řádku - když jsem chtěla hrát to co se mi líbilo, snažila jsem se sama aby to bylo co nejlépe.....
Prostě v učení musí být vidět smysl. Stejně jako ve zmíněných paralelách - jazycích a sportu (a jistě by se našlo spousta dalších - viz témata o (ne)zbytečnosti některých předmětů na ZŠ apod). A když ten student/dítě ten smysl vidí, dokáže se víceméně sám namotivovat k tomu, aby vydržel i kus toho nezbytného drilu/nácviku pod vedením někoho zkušeného. Takové to "když je žák připraven, učitel se najde".
|
| sedamyska | 
|
(12.11.2009 12:19:12)
Zabrousila jsem na tuhle diskuzi, protože také musím neustále nutit svou dceru cvičit na housle. Ty si sama vybrala a i když mě to stojí nervy ji k tomu neustále nutit, přestat s tím nechce. Nicméně, musím říct, že teď po roce už se to trochu zlomilo, jak zjistila že je schopná vyloudit nějakou melodii, tak se chuť ke cvičení malinko zlepšuje.
Já jsem se ale chtěla vyjádřit k Winky k výuce na ZŠ. S mnohým cos napsala souhlasím, ale dovolím si oponovat k otázce kvality výuky na ZŠ. Ano, v mnoha školách je to tak, jak jsi popsala, ale já jsem měla tu čest pracovat ve škole, kde hodiny mých kolegyň (aj) byly úplně o něčem jiném. Aktivní přístup k řeči, mluvení, hry apod. Myslím, že takových učitelů je víc, ale kámen úrazu vězí v počtu dětí ve třídě a školních plánech. Pokud mám běžně 15-20 dětí ve třídě, výuka jazyka prostě nebude tak kavlitní, jako když někdo chodí soukromě k učiteli, který má ČAS. Ano, musím se řídit podle plánu, který musím za školní rok splnit, jinak je vyloučena návaznost na další ročníky. Proberu přítomný čas a zjistím, že půlka třídy ho po nějaké době stále neumí. Nic, procvičuju, ale jedu dál, na minulý čas a dál na budoucí čas. A zjišťuju, že nakonec opravdu ta dejme tomu půlka neumí dobře ani jedno. Co teď? Uůstanu dýl u jedné látky, dokud to neumí 90 procent (nad zbytkem musím zlomit hůl) a ejhle, nestíhám dál.
Vůbec se nechci hádat, jenom poukázat na to, že to s velkou skupinou, hlavně když jsou různě schopní, to není vůbec jednoduché. pro ty, kteří zájem mají nosím extra věci a zajímavosti, ale ne vždy to oni chtějí a ač bych ráda, ne vždy se jim můžu pravidelně věnovat. A výsledky - ti musí mít všichni.
|
| Jedůfka / 99,00 | 
|
(14.11.2009 18:10:59)
U nás je to v AJ naprosto stejné. Učitelce to taky nevyhovuje, že tam má děti různých schopností a znalostí, ale nic s tím dělat nejde. Narozdíl od tvého dítěte, to moje na hodině nespí, ale vyrušuje a nejednou skončilo v ředitelně. Co s tím ale mám dělat?  Rodiče si ještě pro děti domluvili kroužek na opakování AJ navíc, neumím si představit, co opakují, když ve čtvrté třídě neumí téměř nic. Zrovna v pátek říkal syn, že začali probírat nové slovíčko that. To je teda fakt tempo. A není to bohužel jen v AJ, ale to už je opravdu na jinou diskusi.
|
| sedamyska |
|
(14.11.2009 23:24:46)
Milado, ono je to fakt těžké a moc dobře vím, že se to liší od školy ke škole. Řeknu ti, že jsem měla třídu, kde bylo 20 dětí, akademicky půl na půl. Celý rok jsem prosila vedení, aby je rozdělili, rodiče jsem posílala orodovat. Další rok je rozdělili, jásala jsem. každá půlka měla stejné učebnice, ale ta "schopnější" mohla mít víc extra věcí, bavilo je to a mě taky. U pomalejších jsem se zaměřila víc na základy a jednodušší texty apod. Hádej co se stalo letos - opět je promíchali, protože po roce najednou zjistili, že to přece nejde, aby jedna skupina byl někde dál... Bojovat s větrnými mlýny je velmi vysilující. když ti vedení řekne, že škola je hlavně byznys, co na to říct. Nadšení, chuť, síla o odhodlání jdou do kelu pomalu ale jistě. Odešla jsem. Doufám ale, že se vrátím, až zase tu sílu, odhodlání a chuť naberu.
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(14.11.2009 23:42:42)
Nejspíš proto, že v zájmu základek není nadanější děti podporovat, aby se na ty gymply nedostaly? Jinak si to fakt neumím vysvětlit.
|
|
| sedamyska |
|
(14.11.2009 23:56:08)
Já nevím proč to nejde. Za sebe mám jedinou odpověď - člověk, který o tom rozhoduje tam nemá co dělat. Ale holt je tam, už pár let a kdysi vyhlášená škola je dnes úplně někde jinde. A jak to změnit? Nijak. Musela bys být nachystaná jít do boje a přitom být dostatečně silná na to ustát následnou "perzekuci" A bonbonek - je to jazykovka
|
|
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(14.11.2009 23:40:25)
Tak u nás se AJ učí ve dvaceti dětech v jedné skupině a nikoho ani nenapadlo je dělit. Je to fakt na pytel, já z tohohle důvodu ani nechci dávat dítě do nějakého kurzu, kde by ten jazyk měl nějaký smysl, protože to pak nevím, co by v té škole dělal. A vloni páťák chodil 1x týdně na AJ do sedmičky a stejně se tam nudil, prý tam nic nového nedělají, a to nikam mimo školu na AJ nechodil.
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(15.11.2009 0:20:04)
No oni sice synovi to chození do jiné třídy povolili, protože na to měl papír, ale jen 1x týdně a 2x týdně byl ve své třídě a stejně se tam nic nového nedozvěděl, takže efekt žádný. A to ta škola má ve svých propozicích, že podporuje nadané žáky. Už jsem ztratila veškeré iluze.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(11.11.2009 21:49:57)
Řekla bych, že už je to dýl, cos chodila do ZUŠky. Myslím si, že se mnohde změnila spousta věcí, ale především záleží na učiteli. Správný učitel odhadne schopnosti svého žáka a vyslyší, kam by žák chtěl směřovat.
Já jsem jako dítě hrozně chtěla hrát na klavír nebo na kytaru a bohužel to nešlo, ze strany rodičů to bylo zbytečné. Manžel hrál šest let na klavír, jako dítě ho to příliš nebavilo, ono to cvičení je opravdu často nudná a útrpná práce, bohužel ale jako lidi jsme nastavení tak, že pokud to jako děti nepřekonáme nebo nemáme štěstí na učitele, v dospělosti se to už dohnat nedá. Manžel zálibu ve hraní našel až v pubertě, což už bylo taky dost pozdě, evidentně má ale talent, co mu bohužel chybí, je píle a trpělivost. Postupně se vybavil různými nástroji, na které hraje jen pro svoje potěšení a naše děti nějak přirozeně od cca šesti let začaly zkoušet postupně taky. Až poté, co se samy naučily spoustu písniček na klavír a hlavně na kytaru, kdy nadšeně vyhledávaly akordy a učily se písničky, poté co mladší v sedmi letech "vyfik" téměř v dokonalém, svižném rytmu Slavíky z Madridu, jsme si řekli, že by to chtělo nějakou cílenou výuku. Bohužel v ZUŠce je kytara výhradně klasická, nicméně na začátek je to určitě důležité, učitelka občas pro zpestření zapojí nějakou písničku a později může syn přejít třeba na elektrickou kytaru (zatím by jí neunes), která se v ZUŠce vyučuje taky. Ještě víc ho baví bicí, to mu jde naprosto samo. Přestože ho hra na nástroje baví, v momentě, kdy se ze hry stala povinnost ve formě pravidelného cvičení, už ho do toho někdy trochu tlačit musím. Nicméně jiná cesta není a když si pak s tátou společně zahrajou Deep Purply nebo Kryštofa, ještě si mezi sebou prohazují kytaru s bicíma, to je absolutní bomba a určitá satisfakce za tu "dřinu" v hudebce.
|
|
| učitelka hudby | •
|
(13.11.2009 11:03:14)
Kateřino, Žženo - absolutní nepochopení....
Osnovy jsou opravdu bezpředmětné - každý žák je individuální, má svůj plán. Stupnice hrajeme - každý podle svých schopností. Je to naprosto samozřejmé - je to naše rozcvička, není to nic nenormálního. To že děti dvakrát do roka na třídní přehrávce předvedou co se naučily nechápu jako torturu a nucení k vystupování. Ano, každý žák je schopen zahrát písničku - nebo sonátu - dle svých schopností, to je snad cílem výuky, ne? Kdo nechce vystupovat, nevystupuje - ale jsou to tak 1-2 žáci ze 30 které učím. Samozřejmě někteří mají trému, někteří i velkou, ale je na nás učitelích jim pomoci ji úspěšně zvládnout. Chápu to jako velké plus do života. Když dítě pokazí vystoupení nechápu to jako svoji ostudu, to se může stát a každý má pro to pochopení. Ostuda učitele je pouze špatně vedený žák a to tedy opravdu není můj případ :o)
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(13.11.2009 17:08:23)
Souhlasím, nějaký řád a plán výuka mít musí, stejně jako by se mělo přihlížet k individualitě dítěte. Vystoupení i soutěže k tomu patří, ale samozřejmě taky s ohledem k tomu konkrétnímu dítěti. Učit se vhodně vystupovat a překonávat trému k životu patří, navíc je to jakési zhodnocení práce dítěte. Stejně tak si myslím, že když se dítě dobrovolně rozhodne ke hře na nástroj, není vhodné připustit, aby po třetí hodině řeklo, že to dělat nechce. Samozřejmě z dlouhodobého hlediska bych nenutila, ale v případě talentovaného dítěte bych se mu snažila nabídnout jiný nástroj, nebo třeba zpěv.
Já osobně jsem u dětí s výukou v ZUŠce celkem spokojená, všechno je to o učitelích. Se starším synem jsem měla u klavíru velké obavy, protože je hůř přizpůsobivý, ale s učitelkou si opravdu "sedli" a je to super. Trošku mi vadí půlené hodiny u kytary z důvodu velkého převisu dětí - 20 min. týdně mi přijde na devítileté dítě málo a u dalšího nástroje by syn mohl evidentně postupovat rychleji, ale učitel je jediný na škole, tak není na výběr. Nicméně kluky hraní baví, i když cvičit se jim taky vždycky nechce. Co je ale hrozně nebaví, je nauka. Částečně se učí doma, mladší letos na nauku chodí do ZUŠ, ale velmi nerad.
|
| učitelka hudby | •
|
(13.11.2009 20:47:22)
Souhlas - hezky napsáno...
|
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(14.11.2009 18:13:19)
Jinak na nauce u nás se jede podle učebnice, která je zase utvořená podle nejslabších. Takže se pořád opakujou noty, stupnice, hrajou a zpívají se lidové písničky, které jsou pro naše kluky bohužel OUT.
|
|
|
|
|
|
Přišlo mi to jako diskriminace, přece učit se na klavír by měl mít možnost i člověk bez hud. sluchu, stejně jako do sportovního kroužku má právo jít i sportovně nenadaný dítě, ne?
.
), na nástroj se hrají stupnice a etudy, které zní dost neatraktivně a učitelky často taky nejsou nic moc.
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)