| Mili+5 | 
 |
(15.12.2009 17:52:51)
Blíží se Vánoce a v našem případě jsou spojené ještě s výročím Milenčiny smrti, proto nyní dost intenzivně řeším, jak se vyhnout povánočnímu pádu do deprese, které mě loni postihlo. Řeším to také v souvislosti s mými vleklými nejspíš psychosomatickými potížemi s močovými cestami.
Loni jsem po Vánocích upadla do velké a vleklé deprese a trvalo mi skoro až do jara, než jsem se z ní dostala a ta depka byla důsledkem kombinace smutku a nepochopení a nezájmu nebo aspoň vnějškově projevovaného nezájmu mých blízkých, kdy kolem těch Vánoc se člověku po tom děťátku stýská nějak víc, kdy se ty bolavé emoce nahromadí a já si tak přála, abych je mohla v rodinném kruhu ventilovat aspoň trochu málo, ventilovat je ani tak ne v podobě nějakých záchvatů pláče a hysterie, ale v podobě vyjádření lásky k Milence, že ji stále cítím a že na ni stále láskyplně myslím a abychom si o tom spolu chvíli povídali, jak to kdo prožívá. Předloni jsem se o něco takového pokusila před štědrovečerní večeří, ale tak nějak jsem v tom zůstala osamělá, trpně to vyslechli, ale od nikoho žádná reakce a tak jsem loni neměla sílu s tím sama začít, ale nějak jsem doufala, že když nezačnu já, začne manžel, něco k tomu řekne, aspoň o těch Vánocích si vzpomene i nahlas (vím, že uvnitř vzpomíná a i se trápí) a kluci se přidají a nikdo nic neřekl, za celé Vánoce nikdo ani slůvko o Milence a prostě jsem nedostala žádnou příležitost ty bolavé emoce nějak nechat volně vyplynout ven a jak Vánoce skončily, úplně jsme se zhroutila, měla jsem pocit, že život je o ničem a že ho snad ani nechci dál žít.
Moc bych chtěla, aby to letos dopadlo jinak, psychologové radí, že je dobré si vytvořit určité rituály, týkající se zemřelého dítěte, které rodina bude 2x-3x za rok, obvykle v době výročí dodržovat a při kterých je možné a dovolené vypustit ty bolavé emoce. Jenže jak mám vytvořit nějaké rituály, když jsem v tom sama, zatím vždycky když jsem se o něco pokusila, byla to jakoby moje záležitost, které se ostatní tak nějak nedobrovolně účastnili, ale bez reakce, beze slova, tak nějak že jsem z toho měla horší pocit, než kdyby nic nebylo. Už mám strach sama něco takového iniciovat.
Já si nyní nestěžuji, spíš hledám řešení, radu, jak na to, nebo co s tím mám dělat, loni jsem byla fakt na dně snad 3 měsíce, také na vlastní kůži nyní zjišťuji, jak se ty neventilované emoce mohou negativně projevit na tělesném zdraví a tak nějak si říkám, že nemohu pořád jen brát ohledy na okolí, jak jsem to doposud dělala, že bych si měla aspoň trochu prosazovat uspokojení také svých potřeb, protože když pak mám dlouhodobě depresi nebo zdravotní potíže, mým blízkým to určitě neprospívá, byť moje deprese probíhá hodně uvnitř, své povinnosti si plním, ale uvnitř se cítím strašně.
Rada, že jim to má sama sdělit a své pocity a potřeby jim vysvětlit, je bohužel u nás nepoužitelná, nějak nechtějí naslouchat, od tématu utečou k jinému nebo manžel mě třeba i vyslechne, pokývá hlavou a stejně nic na svém chování nezmění. Teda když to tak píšu, sama vidím, že se asi řešení nenajde, naše rodina je naprosto nepřístupná jakékoliv formě psychoterapie, že bych je dostala na nějaké společné sezení apod. si vůbec nedovedu představit. Tak schválně, jestli mi někdo něco poradí.
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 | 
|
(15.12.2009 17:58:01)
Mili, hodně lidí chodí na štědrý den na hřbitov, zapálí svíčku, zavzpomínají. Připadá mi to hezké. A může to být i procházka.  
|
| Calpurnia | 
|
(15.12.2009 18:09:49)
Mili, já vím, že je to slabá útěcha si, ale alespoň tady s Tebou na Milenku hodně lidí vzpomíná a hodně lidí s Tebou Tvé pocity sdílí upřímně. A to i když Milenku neznali jako ty, a osobně neznají ani Tebe a třeba Ti ještě ani nepsali.
Já Tvůj příběh znám, občas si vzpomenu a slibuju, že si Milenku spolu s dalšími lidmi ,co už mezi námi nejsou, o Vánocích připomenu.
Ať lidi říkají co chtějí a ať psychologové hlásají cokoliv o překonání smutku do dvou měsíců (!!!), já věřím a cítím, že pro některé události v životě čas neplatí, že jsou stálou přítomností po zbytek života člověka, kterému se přihodily.
Souhlasím s Tebou, zkus doma prosadit i své právo na vlastní citový projev o Vánocích. Možná bys mohla předem všechny trochu upozornit, že bys byla ráda, kdybyste si Milenku připomněli, třeba si prohládli u sromečku nějaké fotografie a tak.
|
|
|
| boží žena | 
|
(15.12.2009 18:01:24)
no těžko můžem poradit
nutit je nemůžeš
leda si ty rituály udělat sama, ty je potřebuješ, oni to prožívají jinak
|
| sojka+07+09 | 
|
(15.12.2009 20:29:45)
ahoj, to co píše Boží žena mě zaujalo. U nás v rodině také prožívá smutek každý jinak. Když dvojče mojí mámy spáchalo sebevraždu nebo bylo zavražděno (dodnes to nevíme), tak někteří u nás v rodině nahlas plakali a naříkali a jiní si to drželi v sobě. Představuju si, jak si každý tuhle vaší bolest drží v sobě sám, uzavřenou a jakákoliv zmínka o Milence je ohrožuje. Možná by stálo za to vzdát společný rodinný rituál a vytvořit si svůj vlastní, protože ty ho potřebuješ. Pustit lodičku po vodě, zajít na hřbitov, napsat Milence dopis s vyjádřením tvé lásky a poslat ho do nebíčka. Každý si ale svůj rituál musí vytvořit sám. Strašně chápu, že chceš svojí bolest sdílest se svým blízkými, ale možná neumí emoce a bolest tak vyjadřovat jako ty. Neznamená to určitě, že nic necítí.
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 20:37:35)
To určitě ne, já vím, že cítí a bolí je to, moje maminka se moc trápí, má slzy v očích pokaždé, jak se něco malinkého zmíní, ale jakoby se za ně styděla, hrozně to potlačuje. Já jsem taky z té rodiny, nakonec mě naši vychovávali a vím, že jsou oba hodně citliví lidé, ale taky znám ten pocit trapnosti z vlastních slzí a neschopnost pustit ty emoce, protože se to nehodí, mám ty pocity totiž taky, ale pak je problém v tom, že není úlevy.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(15.12.2009 18:06:51)
Mili, rozhodně nechci, aby to vyznělo tvrdě, podvědomě cítím, že bych v podobné situaci reagovala podobně, jako ty... ale dej jim prostor. Nech je být. Nevnucuj jim žádné rituály. Udělej si svoje, které dělat sama za sebe, ale nechtěj to po ostatních. Můžeš si stokrát myslet, že i pro ně by to bylo dobré, ale tohle se nedá vydupat, akorát budeš znovu a znovu zklamaná tím, že neprožívají a/nebo nevyjadřují smutek tak, jak by sis to představovala. Myslím, že obzvlášť chlapi takhle často reagují - když mají pocit, že se ženská vedle nich "hroutí", "vynucuje si emoce" a podobně, ještě víc se vnitřně zatvrdí, protože to cítí jako manipulaci. (A jinak na depresi zkus třezalku a případně psychoterapii.)
|
| Zuuuza | 
|
(15.12.2009 18:08:50)
Ráchel, souhlas. Měla jsem podobnou myšlenku. Každý to holt prožívá jinak. Mili, drž se!
|
|
| Calpurnia |
|
(15.12.2009 18:15:35)
Ráchel, ráda tě čtu , míváš rozumné názory, ale v tomhle nesouhlasím.
Domnívám se, že rodinu má člověk také ke sdílení - toho dobrého i toho zlého. Věřím, že Mili s ostatními členy rodiny jejich trable, bolesti i radosti a úspěchy sdílet umí. Také oni by se sdílením mohli pokusit zmírnit bolest, která Mili zevnitř ničí. Podle mne toto je vrcholný projev lásky. Sdílet radost je projev přátelství, sdílet bolest je projev lásky.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(15.12.2009 18:47:13)
já jsem pro, ale ten stav, který Mili popsala, trvá už, jak to pozoruji, několik let. Oni prostě (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtějí. Chápu naprosto, že to Mili trápí, chápu, že jí to chybí, že po tom touží, chápu i, jestli je na ně naštvaná... a stejně jako ty si myslím, že "rodinu má člověk také ke sdílení - toho dobrého i toho zlého". Ale Mili to u víc neovlivní. A v takových chvílích je lepší to v tom dobrém smyslu vzdát. Nemyslím tím tupě rezignovat, ale prostě nevyčítat, přijmout realitu toho, že oni nechtějí (opět - ať už jsou důvody jakékoliv). Je to těžké do takové svobody dojít, ale je to nezbytné, aby se člověk nezbláznil.
God grant me the serenity
to accept the things I cannot change;
courage to change the things I can;
and wisdom to know the difference.
|
| Calpurnia |
|
(15.12.2009 18:53:00)
Stále bych v tomto případě sázela spíš na tu odvahu.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(15.12.2009 19:39:07)
odvahu k čemu?
|
|
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 18:59:36)
Jak jsem psala už Mimě, já jsem si tohle myslela taky, že musím být ohleduplná a respektovat, že oni nechtějí nebo nemohou a byla i doba, kdy jsem si říkala, že jsem si našla jiný způsob jak to ventilovat. Jenže pak mi právě psycholožka řekla, že ve svém chování beru až sebedestruktivní ohledy na pocity ostatních a své potřeby potlačuji a pak se nemohu divit, že mám psychosomatické potíže. Ještě je tam ta možnost, že moje rodina o tom mluvit neumí, ne nechce, ale neumí a tak od toho raději uteče, možná kdybych našla nějaký pro ně přijatelný způsob? No nevím, hledám.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(15.12.2009 19:35:58)
Mili, a poradila ti tedy ta psycholožka, jak máš přimět ostatní o Milence mluvit? To prostě nejde. Nemyslím, že bys měla být sebedestruktivní ve svých ohledech na ostatní. To skutečně vede akorát k psychosomatickým i jiným potížím. Nemusíš na rodinu brát ohled v tom smyslu, že ty o Milence nikdy nebudeš mluvit a tak podobně. Ale nemůžeš od nich očekávat ve smyslu nároku, že jejich reakce budou takové, jaké by sis přála.
Z toho, co od tebe během let čtu, mi spíš vyplývalo, že ses snažila rodině opakovaně sdělit svou potřebu o Milence mluvit, vytvořit si vzpomínkové rituály a podobně. Ale oni na to z nějakého důvodu reagují negativně a ty jsi tím znovu a znovu zraňovaná... Proto mám dojem, že je možná čas na nějakou změnu...ale nemůžeš zaručit, že přijde z jejich strany. Změnit můžeš jen sebe (s Boží pomocí a z Jeho milosti).
Já sama jsem také typ člověka, který o svých bolestech potřebuje mluvit, sdílet je s ostatními, a moc nechápu ty, kdo to "mají jinak". Ale musela jsem dojít k tomu, že je potřeba dát druhým skutečnou svobodu prožívat věci po svém. Jinak budu svazovat sebe i druhé. Až jim tuhle svobodu dáš, tak třeba sami najdou způsob, jak o Milence mluvit. Ale zatím jsi měla iniciativu vždycky v rukou ty. Možná, že když ji pustíš, tak ne hned, ale časem dostane někdo odvahu se jí chytit... a nebo taky ne. Tak či tak, přeju ti, abys došla vnitřního pokoje bez ohledu na to, jak se budou chovat ostatní. A věř mi, vím, že to vůbec není jednoduché.
|
|
|
|
|
|
| FialoFka | 
|
(15.12.2009 18:08:40)
Milá Mili,
co dát třeba manželovi přečíst tento Tvůj příspěvek? Neříkat mu nic, ale dát mu to přečíst s prosbou, ať se k tomu vyjádří, že je to pro Tebe velmi velmi důležité ať už z psychického či fyzického hlediska...požádat ho, jestli o tom nechce mluvit, ať třeba něco napíše. Nebo o to požádat nějstarší kluky, myslím, že jsou již velcí a mohli by v tom mámu podpořit. Já sama děti nemám, tak nevím, zda můžu vůbec radit, neumím si tu situaci představit. Ale umřela mi mamka, když mi bylo 16 let a vím, že to u nás doma také bylo jakoby tabu. Já jsem se uměla ventilovat jinde, mluvit o tom s kamarádkami, ale třeba moje sestra je silný introvert a vím, jak těžce to nesla, i když o tom sama mluvit nechtěla a nikdy nemluvila. Určitě je to pro všechny bolestivé a každý se s tím snaží nějak vypořádat, ale pro Tebe je důležité řešit to společně, tak jim to prostě znova říct. Nezačít třeba mluvit o Milence rovnou a čekat, zda se k tomu vyjádří, ale mluvit o tom, že je to důležité pro Tebe, aby o tom mluvili....
Každopádně Ti přeji, ať Vánoce prožiješ jak nejlíp to půjde a ať najdeš někoho, s kým si o tom budeš moct promluvit, ať už v rodině, či mezi kamarádkami. Možná o tom nechtějí mluvit, aby neublížili Tobě, nechtějí jitřit rány, o kterých neví, že zahojené nejsou....
|
| FialoFka |
|
(15.12.2009 18:11:06)
Jak jsem psala o tom, že bys jim řekla, že je to důležité pro Tebe, tak se jich popřípadě zeptat, proč o tom nemluví. Třeba Ti odpoví, jak je to těžké pro ně, pochopíš to a budeš vědět, že na ni myslí, ale po svém.
|
|
|
| MishuI | 
|
(15.12.2009 18:10:27)
Tohle je strašně těžký..někoho právě bolí to,že se o tom mluví.Nikdo z vaší rodiny nezapomněl,věřím tomu.Jen se na toto téma těžko mluví.
Udělej si svůj rituál sama..napust si vanu,zapal svíčku..poplakej si,promluv s Milenkou..pustíš emoce ven a nikoho neuvedeš do rozpaků..Ona Tě uslyší
Přeju hodně sil a krásné Vánoce.Milenka je s Tebou.Ne fyzicky.Ale je s Tebou..
|
|
| Jana Nová |
|
(15.12.2009 18:11:18)
Mili, mě napadla jenom jedna věc. Co třeba o Milence mluvit s maminkou nebo blízkou kamarádkou - zkrátka s někým citlivým, s kým budeš moct otevřeně ventilovat, co tě tíží? Myslíš, že by ti pomohlo, kdyby sis rituály zavedla a realizovala sama pro sebe? Možná by se ostatní časem dobrovolně přidali...
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 18:23:06)
Boleslavko, tohle všechno neplatí jen o manželovi a klucích, ale i o celé širší rodině, mojí maminku nevyjímaje a přitom ona má hned slzy na krajíčku, ale jakoby se za ně stydí, potlačí je a raději převede řeč.
|
| Jana Nová |
|
(15.12.2009 20:34:06)
Mili, přemýšlela jsem ještě o tom, jestli by nepomohlo psát dopisy, když je ti smutno a adresovat tvému muži. A´t už se tvůj muž vyhýbá rozhovoru o Milence z jakéhokoliv důvodu, tohle je způsob, jakým máš šanci se vypovídat a on reagovat jakkoliv jinak než mluvením... Třeba objetím, stiskem ruky... Nevím, jestli jsem to nenapsala moc zmateně. Možná se tě snaží nemluvením o Milence chránit od další bolesti.
|
| X E N A | 
|
(15.12.2009 20:36:55)
boleslavko, jestli se tomu vyhýbá, tak má svůj důvod, proč o tom nechce mluvit.
Pokud můžu mluvit sama za sebe, tak by mi dopis přišel jako pěkná úchylárna.
|
| Jana Nová |
|
(15.12.2009 20:40:41)
Xeno, proč? Samozřejmě nemusí být adresát muž, ale přirozeně bych hledala oporu hlavně v něm. To si myslím Mili posoudí sama, jestli je to pro ni trošku schůdné řešení, nebo je to blbost... Taky může psát o tom, co cítí, přímo Milence. Variant je určitě víc. Šlo mi o tu možnost se ze svých pocitů vypsat a nějak je ze sebe dostat.
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:43:11)
Já to prostě posuzuju podle sebe.
Dokážu to ze sebe vytlouct jenom a pouze sama.
Abych psala dopisy někam nahoru, to ne.
Mě pomůže se jednou za čas fakt, ale opravdu festově vybrečet a pak zas dlouho myslím jen na to hezké. Ale musím být sama.
|
| Lassie66 | 
|
(15.12.2009 20:48:45)
Xeno, doufám, že se nedostanu na moc tenký led, když se zeptám přímo na tebe - sama nemám(naštěstí) osobní zkušenost s odchodem takto blízkého člověka. Moc tě neznám, ale dokážu si představit, že bys nechtěla, aby se u vás nedodržoval žádný rituál. Máte tedy ty své(talíře a vzpomínání před večeří). Ale jak píšeš s tím dopisem - pokud by to u vás vůbec nebylo, nesnažila by ses nějak ostatní zmobilizovat, aby NĚCO vyjádřili? Smířila by ses s tím, že se na bratry ani v náznacích nevzpomíná?
Sama nemohu říci, co bych dělala nebo nedělala, ale asi bych těžce nesla, kdyby se ostatní chovali, jako by někdo velice důležitý, kdo odešel, nikdy nebyl...
Jedna věc je, že souhlasím s tím, aby měl každý svůj způsob truchlení, ale jiná je, když se mě něco osobně dotýká - tam bych takto asi neuvažovala a možná bych taky ostatní nenechala na pokoji, dokud by nedošlo alespoň k nějakému neverbálnímu rituálu...
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:59:45)
Las,
o žádný rituál absolutně nestojím. Tolik mě to oddělalo, že se chci vyrovnávat se vším jenom sama.
Ostatní bych mobilizovat nechtěla, ať se s tím každý zkusí vyrovnat sám. Věřím, že mý rodiee se spřáhli a mluví o tom, ale na další úrovně to přenášet nedokážeme.
Nemusela jsem se smířit s tím, že by na ně někdo nevzpomínal. Vím, že na ně vzpomínáme všichni, ale všichni po svém. Já se o tom prostě s nikým dělit nechci. Už i tady to je pro mě dost těžký, přesně jak to píšeš.
Můj způsob truchlení spočívá v samotě a ve vzpomínkách. Možná s klukama prohodím v duchu pár slov na hřbitově, ale i tam musím být sama.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 21:01:00)
Chápu. Omlouvám se, že jsem to nakousla.
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 21:03:39)
Není zač se omlouvat. Tohle všechno život přináší.
Jeden den jseš v pohodě a druhej den je nečekaně úplně všechno v pr*eli.
Buď ráda, že v takovýto diskuzi může člověk jen teoretizovat.
Co já bych za to dala.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 21:09:25)
Xeno, málem jsem o bráchu přišla před 17 lety. Jako zkušenost to stačilo, další podobného druhu už, doufám, nepřijde. Přeji hezký večer, jdu si po svých.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 21:11:38)
Jo a přeji ti už jen vše dobré, radost z mimina a co nejvíc radostných chvilek.
|
|
|
|
|
|
|
| Jana Nová |
|
(15.12.2009 20:50:42)
Xeno, chápu... Každý jsme v tomhle ale jiný.
|
|
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 20:49:23)
Milence občas píšu nebo s ní mluvím a ten dopis jednou dvakrát za rok by určitě nevadil, já myslím, že to fakt není špatný nápad a myslím i vůči klukům, vím minimálně že Míša a Vašík o Milence sem tam mluvit o chtějí, ale neví jak. Jednou jsme byli já s Michalem na hřbitově a Michal, můj 194 cm vysoký Michálek se rozplakal a já viděla, že by k tomu chtěl něco moc říct a jen neví honem co. A ten písemný projev je v určitém smyslu jednodušší, pokud má člověk na to čas, tak snáz formuluje svoje myšlenky. Vašík občas o Milence promluví sám, jen taky neví, jak se přesně vyjádřit. Možná i manžel postupně, ono to odmítání mluvit bylo nejhorší ze začátku, zřejmě ta bolest byla moc veliká a taky vím dobře, že se manžel ze začátku hodně bál, že naše rodina přestane fungovat, tak se to snažil potlačovat. Mě tím moc nepomáhal, ale chápu, proč to dělal.
|
| Jana Nová |
|
(15.12.2009 20:58:43)
Mili a co klukům třeba navrhnout, že byste o vánocích zašli za Milenkou a kdo chce, může jí napsat dopis nebo něco nakreslit? Asi bych to probrala s každým zvláš´t, aby se před ostatními třeba nestyděli... A zároveń aby věděli, že je to jejich volba, jestli chtějí nebo nechtějí.
|
|
| sojka+07+09 |
|
(15.12.2009 20:58:59)
Mili, mohli byste třeba každý napsat něco Milence a pověsit to na vánoční stromeček, nebo to poslat po vodě ? Já si celá léta píšu v krizových životních situacích s celou rodinou a funguje to skvěle. Jen si myslím, že je těžký čelit čtení dopisu tváří v tvář, protože to už je zase to společné sdílení, které třeba ostatní nemusí zvládnout. Líbí se mi ten deník, který by mohl klidně ležet pod stromečkem, nebo někde kde by k němu každý mohl, každý si ho mohl číst, ale zároveň s ním mohl každý být zvlášť. Ty talíře se mi taky líbí. Vím,ž e tu zazněly názory, že rodina je od toho, aby se sdílelo. No to ano, ale sdílení je i to, že tu ten deník s námi bude, nemusí se nic vyjadřovat nahlas. Moc ti fandím Mili. Myslím, že musíš být obdivuhodný člověk tohle prožít a pořád tolik milovlat. A nebránila bych se velmi lehkým antidepresivům, které by ti pomohly s psychosomatickými potížemi- v kombinaci s psychoterapií.
|
|
|
|
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:38:00)
Avšak takové objetí určitě ne...
|
|
|
|
|
| Vaal | 
|
(15.12.2009 18:13:21)
Mili, já mám také urologické problémy zřejmě též psychosomatické. Vím, že toto není hlavním problémem, možná by ti pomohly na přechodnou dobu nějaká antidepresiva a psycholog, nebo v tvém případě kněz? Své rodině se nediv, vyrovnává se s tím jiným způsobem jak ty, každý to má jinak. Co takhle si ty rituály vytvořit sama? Vím, že s rodinou by se to zvládalo lépe, ale co s nimi naděláš.
Držím palce, ať to povánoční chmurné období zvládneš co nejlépe.
|
|
| mima09 | 
|
(15.12.2009 18:16:52)
Mili,
také mám syna andílka a asi tak. Okolí o tom nechtělo mluvit nikdy, já jim sice nedala šanci, protože jsem o tom mluvit potřebovala, ale chápu je... Je to prostě nesdělitelná zkušenost a okolí se bojí začínat bolavé téma. Před měsícem se mi narodil chlapeček a moje prostořeká sestra plácla: na to, že je to náhradníček, se moc povedl. A všichni ztuhli. Nikdo nic neřekl.
My s manželem máme takový rituál, že kdykoli je nám hezky, zapalujeme za malého svíčku. Není to pravidlo každého dne nebo nějákého data. Prostě je doma hezky, tak tím dáme najevo, že víme, jak umí být i strašně smutno a že na malého myslíme pořád... ve smutku i radosti. No a pak chodíme na hřbitov. Na malého myslím každý den, ale už o tom nemluvím... asi jsem nepomohlo, je mi moc líto, čím procházíš...
|
| Calpurnia |
|
(15.12.2009 18:21:36)
Mimo, ty musíš byl velmi laskavý člověk, když po takovém výroku označíš sestru jen za prostořekou (leda by jí bylo třináct).
Ale máš velikou pravdu - spousta lidí o takových událostech nemluví z hrůzy, že před dotyčným plácnou něco naprosto nevhodného a nebo že se ho budou snažit utěšit nevhodným způsobem a celé to ještě zhorší. Znám to z vlastní zkušenosti, jak to je někdy těžké.
|
| mima09 |
|
(15.12.2009 18:30:44)
Sestře je 42, ale ona to nemyslela zle... Myslím, že se snažila zlehčit situaci, bylo jasné, že při pohledu na miminko všichni vzpomínají... já jsem vlastně svým způsobem vděčná, když mi někdo umožní se tomu zasmát, vždyť kolika rodinám se takové neštěstí stalo a umí žít dál. Také se to chci naučit. Ale zatím občas koukám na malého a mám slzy v očích... Jen už to okolí neukazuju.
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 18:35:29)
Mímo, ani já to neukazuji, dusím to v sobě a možná to není dobře, ono se to někde projeví, třeba na zdraví. Taky jsem chtěla být statečná a ohleduplná a nikoho tím nezatěžovat, ale v poslední době si nejsem jistá, zda to je dobrá cesta. Vůbec nemluvím o každodenním pláči a vypovídávání se, tuhle potřebu už taky nemám, jsou celé měsíce, kdy na Milenku sice myslím, ale necítím nějakou potřebu o ní mluvit třeba s rodinou, ale pokud se ta potřeba jednou za čas objeví, možná není dobré ji potlačit.
|
| mima09 |
|
(15.12.2009 18:40:51)
Mili,
já ti rozumím, když se nám to stalo, tak jsem na tvůj příběh narazila a moc mi to, že jsem našla podobně smutné duše pomohlo. Jen mám tu zkušenost, že okolí o tom mluvit nechce a nebude. manžel mě vyslechne, obejme, řekne utěšující slova, ale sám by nikdy nazačal. Ostatní utnou i to, pokud začnu já.
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 18:42:47)
Tak to znám Aspoň že máme ten internet.
|
|
|
| Vrťulka | 
|
(15.12.2009 22:09:53)
Mili, urcite neni dobre nic potlacovat, at uz jde o smutek, stesk, slzy, vztek, radost (i kdyz tu asi malokdo potlacuje) a cokoliv jineho! Vzdycky se to projevi na zdravi!!! Moje maminka byla tezce nemocna, nikdo nemel odvahu o tom mluvit, vsichni na to mysleli, ale nikdo se neodvazil cokoliv rict. az jsem jednou prisla za ni do nemocnice, videla, ze ma slzy nakrajicku. Samozrejme se mi chtelo bulet taky. Objaly jsme se a ja jsem rekla:"tak a ted budeme brecet, brec, ja brecim taky, vsechno to vybrecime a bude dobre". Vubec nevim, jak je to mozny, ale strasne nam to pomohlo! do dneska to takhle praktikujem, at jde o projeveni jakychkoliv spolecnych citu a opravdu nam to moooc pomaha a ulehcuje zvladat ten stud(nebo jak to nazvat) projevovat sve city. takze si klidne naordinujte jedny spolecne slzy za Milenku  a pak i spolecny smich a radost, zavzpominejte na to hezke a treba bude lip! Drzim palce!
|
|
|
|
|
| 25.12Ali.......14 | 
|
(15.12.2009 18:25:12)
Myslím že byste mohli jít celá rodina o štědrý den na hřibot zapálit svíčku Milence - moje mamka chodí často na hřbitov poplakat si na hrob své maminky - prý si tam nejlépe utříbí myšlenky a vždy jí to pomůže se uklidnit atd. - prostě když má chmury tak zajde na hřbitov...
|
|
|
| Vlnka | •
|
(15.12.2009 18:22:16)
Já když jsem řešila svoje složité životní věci a připadala jsem si v nich nesmírně osamělá, vytvořila jsem si svoje rituály sama. Když děti spaly a manžel ještě nebyl doma, zavřela jsem se v setmělém pokoji, zapálila jsem si svíčku, na které jsem měla přivázanou cedulku s nápisem: "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila". A pak jsem si nejdříve posmutnila a pak zvolna přešla do vnitřního pokoje. Po několika takovýchto večerech svíčka dohořela a já jsem se od své bolesti došla do vnitřního smíření.
|
|
| Luc. |
|
(15.12.2009 18:28:59)
Mili, snad všichni tady známe tvůj příběh a všem je nám to moc moc líto.
Nechci být zlá nebo hnusná, ale ber to tak, že každý prožívá smutek jinak. Ty o tom potřebuješ a chceš mluvit, zbytek rodiny ne. Co naděláš? Nemůžeš je přece nutit. Nech je být. Trápíš je a o to víc i sama sebe.
Vždycky se můžeš vypovídat tady na Rodince
|
| kajkule+2 kousky | 
|
(15.12.2009 18:55:32)
Ahojky Mili, včera bylo ve střepinách o rodičích, kteří přišli o dítě. Byly tam na závěr i rady pro ty rodiče a pro okolí a byla tam i rada, že maminky o svých mrtvých dětech mluvit chcou. Nbylo by možné aby to manža shlédl? Nedošlo by mu to? Ale muži jsou jiní než my ženy, asi to prostě nedokážou chtěla bych ti poradit jak na ně, ale netuším jak
|
|
|
| Snapeová | 
|
(15.12.2009 18:57:55)
Mili, já myslím, že se tvá rodina bojí. Bojí se právě toho, že mluvit a Andílkovi bude znovu a znovu rozdírat rány, teré se hojí jen velmi pomalu. Podle toho co píšeš mi přijde, že ti nechtějí ubližovat.
Nikdo z nich není maminka Andílka, takže nemůžou úplně pochopit tvoje mateřské pocity a veliký smutek. Tatínci to obvykle berou jinak. Navíc se říká - kluci nebrečí, takže to drží v sobě. A mnohdy opravdu nemají potřebu svůj smutek ventylovat.
Myslím, že hezký rituál by byl, jít třeba 23. na hřbitov, dát Milence květinu, potichu zavzpomínat. Nenutit nikoho mluvit, když nechce. A spojit to s pěknou procházkou.
Zkusila si se ze svého smutku vypsat? Víš, třeba nějaký deníček a vypsat všechny svoje pocity. Nakonec kdyby měl manžel nebo děti chuť, tak si ho přečtou a sami za sebe třeba taky něco dopíšou.
Ještě mě napadl nějaký farář. To jsou lidé, kteří mají pochopení, vyslechnou a možná i pomohou.
Držím palečky, aby ti letos bylo dobře a užila sis krásné Vánoce stejně tak jako tvoje rodina.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 19:02:03)
Taky bych byla pro deníček. A co napsat svým nejbližším to, co bys jim ráda o Vánocích sdělila? Nějak tam napsat, že jejich mlčení chápeš a že bys jen ráda oživila nějakou hezkou vzpomínku na Milenku. A pokud budou chtít napsat něco oni, mohou ti to dát třeba pod polštář...
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 19:05:52)
Ano zkusím něco napsat, nakonec já píšu dost, ale moje rodina se k tomu nedostane, neboť nechodí na stránky pro pozůstalé maminky.Ano zkusím něco napsat a dám to třeba pod stromeček a řeknu jen, že kdo chce, může něco připsat a pak to můžeme odnést na hrobeček a napíšu i pro moje rodiče, možná se ledy pohnou.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 19:10:09)
Mili, myslím, že máš dar popsat velice smutné věci nedepresivním způsobem(jak jen to je možné). A věřím, že pokud svým blízkým dáš najevo svou lásku zároveň s tím, že je nenásilně přesvědčíš o tom, že vzpomínka neublíží, pak by se to vše mohlo pohnout dobrým směrem. Někdo třeba nenapíše, ale možná se najde spřízněná duše(jeden ze synů, manžel, maminka...), která třeba cítí to samé. A pak to můžete sdílet nějak pravidelněji, formou dopisů, nebo se třeba nakonec dostane i na to povídání...
Myslím na vás a doufám, že najdeš cestu ke svým blízkým a oni k tobě.
|
|
| Snapeová |
|
(15.12.2009 19:22:31)
Mili, myslím, že deník psaný rukou bude takový osobnější než internetové stránky. Možná to nejdřív skus nechat přečíst manžela. Třeba nakonec společně usoudíte, že rozdírat rány klukům není ten pravý nápad. A nebo naopak, nakonec třeba nebudete mluvit, ale psát a vyjadřovat své pocity písmenky.
Držím palečky.
|
|
| mabela | 
|
(15.12.2009 20:19:00)
mili, myslím že ten denníček je dobrý nápad a možná bych je ani nenutila ho číst (pokuď nebudou chtít), každý ať tam něčím hezkým přispěje. něco jako putovní denníček. bude to spíš pro tebe! myslím že ti to hodně pomůže, když uvidíš (třeba i jenom na tom papíře), že i tví blízci vzpomínaj. každý se s tím smutkem vyrovnává prostě jinak. někdo chce rozebírat, někdo zapomenout...možná bych si třeba u večeře promluvila s rodinou, že chceš na vánoce zavést nějaký rituál pro milenku. a ať každý něco navrhne. neboj, zvládneš to, třeba časem! jak se říká, čas je nejlepší lékař ale bohužel platí i to, že není nic horšího než přežít vlastní dítě! Držím palce!
|
|
|
|
|
| Ajdana | 
|
(15.12.2009 19:18:40)
Mili, a není to třeba tím, že se tví blízcí bojí o Milence mluvit proto, že si myslí, že by se ti ještě přihoršilo, když to budete rozebírat? Dej jim třeba přečíst tvůj dnešní příspěvek, třeba jim dojde, že ty naopak o tom mluvit chceš. Mili, přeji spoustu síly, ať ten povánoční čas zvládneš
|
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:01:02)
Naši rodinu postihla podobná rána.
Všichni to v sobě uzavřeli a vůbec o tom nemluvíme. Je to tak snadnější.
Osobně by mě každý rozhovor o té tragédii totálně oddělal. Stačí, čím si procházím, když to na mě přijde. Abych tu hrůzu přenášela ještě na další by mi přišlo nefér.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 20:14:38)
Xeno, jak to chápu já, tak Mili zdaleka nejde o to, aby se všichni v něčem pitvali. Podle těch loňských příspěvků Mili narazila s pouhou touhou na Milenku společně zavzpomínat. Nepředstírat, že Milenka nikdy nebyla, ale zavzpomínat na to, že přinesla něco dobrého, co je třeba si párkrát do roka připomenout. Právě si myslím, že pokud by napsala(jen si tedy nejsem už tak jistá všemi zúčastněnými, ale například mamince a manželovi), třeba by dle reakcí věděla, jak se věci mají. Možná by i někdo z ostatních rád zavzpomínal - třeba beze slov, nějakým dohodnutým rituálem - společně zapálenou svíčkou atd.
Já se účastním společné štědrovečerní večeře s tchýní a tchánem a před večeří proběhne motlitba(kterou si já pouze vyslechnu) a poté před usednutím k jídlu tchýně vždy poví:"Vzpomeneme si na všechny, co zde s námi nejsou nebo již nemohou být". Taková vzpomínka by možná stačila...
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:15:54)
My dáváme za bráchy 2 talíře navíc na štědrovečerní stůl.
Jakékoliv rozhovory by nás všechny odrovnaly.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 20:17:53)
Xeno, to je právě to ono - vy máte ty dva talíře, Mili množná hledá něco podobného....
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:19:10)
V tom případě radím pouhou symboliku. Nikomu nic nenutit. Každý se s tím musí vyrovnat po svým.
|
|
|
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:17:05)
"Vzpomeneme si na všechny, co zde s námi nejsou nebo již nemohou být"
to táta říká pokaždý. Víc bych neunesla.
|
| Pišpeta | 
|
(15.12.2009 20:18:52)
Xeni, tys prisla o dva bratry?
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:19:37)
Piš,
ano.
|
|
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 20:19:20)
Xeno, slavíte svátky takto pohromadě?
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:20:32)
Las, i když už mám svoji rodinu, stále jezdíme k našim. Cítím, že to mámě po těch hrůzách tak nějak dlužím.
|
| Lassie66 |
|
(15.12.2009 20:21:58)
Děti milují Vánoce s babi a dědou. Teda ty naše jo.
|
|
|
|
| LilyAA | 
|
(15.12.2009 20:22:44)
I u nás tahle věta každoročně zazní a musím říct, že mívám na krajíčku, ale nedovedu si představit, že by to neproběhlo, je to opravdu pro mě důležité, aby to zaznělo, tak nějak se cítím vůči "těm, co už mezi námi nejsou" povinována vzpomenout, hodně stěžejní je i to, že se to vysloví a ta vzpomínka je hromadná. to je moc důležité. svíčičky jsou samozřejmostí.
Mili, často "tě čtu" a myslím na tebe, přestože se vůbec neznáme..........přeji krásné Vánoce
|
|
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 20:29:05)
Lassie to pochopila správně a podle mě je ten problém fakt do určité míry v tom najít ten správný pro všechny přijatelný způsob vyjádření.
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:31:47)
Mili, podle mě nemůžeš u tolika lidí najít shodu.
Ani u nás se to nepovedlo.
Už i ta symbolika je těžká.
Nejraděj si sama vyjdu na hřbitov. S našima bych to nezvládla. Sama jo.
|
| zuni | 
|
(15.12.2009 20:33:18)
Ani můj chlap - jeden člověk - mi v mém prožívání nepomáhá
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:34:08)
Neměj mu to za zlý.
Třeba to nechce nijak jitřit.
|
| zuni |
|
(15.12.2009 20:35:07)
Já to myslím spíš jako že když se dva neshodnou, tak víc lidí už tuplem ne
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 20:35:51)
Tak to samozřejmě.
Máš recht.
|
|
|
|
|
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 20:32:05)
A není to tak jednoduché ho najít, jak by se mohlo zdát, všechno, co v tom prožíváme, je pro nás naprosto nové(naštěstí), takže tápeme a děláme chyby, jen doufám, že své zkušenosti už nikdy nebudeme muset použít nebo maximálně k tomu, jak pomoci jiným, kterým se stalo něco podobného.
|
| štěpánka | •
|
(15.12.2009 20:55:49)
Mili,
já se o Vánocích kdysi "jen" dozvěděla, že můj manžel mě opouští kvůli jiné ženě, nechal si to na Štědrý den, tedy večer, ještě si na to oblíknul kvádro, který měl naposlet u maturity a já se s tím nemohla vYrovnat, několikery další Vánoce pro mě byly peklo. Neumím si představit, jak by mi bylo ve Tvé situaci. Posílám Ti pozitivní myšlenky, ať vše zvládneš.
ALE!! Mě tenkrát z deprese pomohl psycholog a kámoška MUDr, která mi předepsala antidepresiva. Myslím, že i Ty potřebuješ odbornou pomoc a ne jednorázovou.
Ač má Jarda poněkud obhroublý slovník a myslím, že většina jeho příspěvků Tě musela ranit, v tom prvním má pravdu - tady to nejspíš nevyřeších, pokus se najít dobrého psychiatra - psychologa, který Ti pomůže. Držím palce!!!
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 21:04:05)
Štěpánko, ale on jen Jarda neví, asi se to nehodí do jeho představ o mě, ale já mám velmi dobrou odbornou pomoc, která je psychiatr a zároveň i kamarádka, což je velká výhoda a spolu si dost často povídáme, je to pár dní, kdy mi moc pomohla. Má o mě nejen profesionální, ale také přátelský zájem. Jediné čemu jsem se zatím vyhnula jsou antidepresiva, ale ani ne snad proto, že bych je ze zásady potřebovala, ale vždycky jsem zatím našla sílu se zvednout bez nich.
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 21:05:20)
oprava: ze zásady odmítala, ne potřebovala.
|
| štěpánka | •
|
(15.12.2009 21:58:01)
Mili, tak to promiň že radím, nějak jsem v diskusi přehlédla, že už odborníka na pomoc máš. Tak jen držím palce, abys našla dost síly a aby ses netrápila zbytečně dlouho. Jestli svůj smutek vnímáš jako něco, co ti moc vadí a omezuje tě a nazvládáš to, tak se antidepresivům nevyhýbej. Jsou i nenávyková, která ti pomohou a neuškodí. Ale to ti tvá pomoc-kamarádka určitě řekne a poradí taky...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| zuni |
|
(15.12.2009 20:14:07)
Neznám radu... naší známou jsme takhle hledali loni 24. v deset večer, varianta byla i že odešla k přehradě Kluci jí našli kdesi sedět pod práškama
Je to strašný, štrašný, strašný. nevím. Rady by byly. Smířit se, přijmout. Ale to nejde jen tak. Sama mám jednu věc, která myslím si je trochu podobná, je to slabší odvar to ano, ale smířit se... to se nedá... občas na chvilku, ale zase tě to dostihne
|
|
| Tvoje horší já |
|
(15.12.2009 20:17:57)
Mili,
je to těžký.
Tobě pomáhá mluvit o tom.
Ostatním pomáhá nemluvit o tom.
A je tady střet zájmů.
S tím se asi nic jiného dělat nedá, než že budeš mluvit jinde, třeba tady, protože jinak vlastně trpí zbytek rodiny.
|
|
| Feliz |
|
(15.12.2009 20:51:27)
Mili, každý člověk se s tím vyrovnává po svém. A muži vetšinou moc emoce neventilují. A ty máš chlapů plný dům.
Můj muž přišel o tátu v sedmi letech. Veškeré informace o jeho nemoci, smrti a následeném jsem se dozvěděla od tchyně a hlavně od jeho ségry. Nicméně rotuál na Štědrý den se dodržuje, jdeme na hřbitov a za každého zaálíme svíčku. Já pak dědovi vyprávím, co dělá a jak se má jeho syn a taky snacha s vnukem, které nikdy neviděl. Tchyni i manželovi to hodně pomáhá a odchází vždycky s úsměvem. Ještě dodám, že tatínek jim zemřel 29.12. na infartk v noci ve své posteli, záchranka dojela za hodinu a půl. Zůstali po něm 3 malé děti, tchyně už zůstala sama. Takže je to stále takové živé, ikdyž je to spousta let.
Já bych asi nějaký rituál navrhla a poprosila je, aby alsepoň na Štedrý den se zapojili a pomohli ti tak se s tím vypořádat.
Hodně sil a hezké Vánoce.
|
| Mili+5 |
|
(15.12.2009 20:58:21)
Felix, moc hezké, něco takového bych si představovala, je to opravdu o tom se některé věci naučit. Nám nikdy předtím dítě neumřelo, jako rodina nevíme, jak na některé věci, co s nimi, aby to bylo k dobrému.
|
| Feliz |
|
(15.12.2009 21:12:05)
To by ale nemělo být těžké. Rpdina mého muže nikdy nic takového nedělala a o Štedrém dnu bývali docela mimo. Až posledních 11 let, co jsem s nima. Já musím mít rituál na všechno, jsem už taková. Ze začátku byli trochu překvapení, ale teď je to samozřejmost i na dušičky a jeho narozeniny. Někdy chodím i sama. Byl to přeci jen fajn chlap, kterého jsem bohužel nepoznala a jehož věrnou kopii mám doma :) Vlastně dvě kopie :)
Za sebe musím říct, že mívám povánoční deprese každý rok, i když je prožiju moc hezky. Prostě ten pocit, že je to pryč a zase za rok....sedím pod opadaným stromkem, dojídám oschlé cukroví a čekám na ten kolotoč, škola, práce...atd...
A Tvá ztráta je prostě navždy. A zhorší ty pocity stonásobně.
Posílám pohlazení a 24. zapálím svíčku i za Tvou krásnou holčičku.
|
|
|
|
| modrej obláček | 
|
(15.12.2009 21:06:21)
Mili,
nečetla jsem celou diskuzi, tak se možná budu opakovat.
Psala jsem ti už asi na více diskuzích, před 2 roky mi umřel táta (44 let, rakovina). Jsem ten opačnej typ než ty. Já taky nedokážu s mámou v pohodě vzpomínat, brečet a tak... Už teda o něm umím normálně mluvit, ale nějaký plánovaný sezení a povídání, to fakt ne. Tak pochop zbytek rodiny, že to maj asi podobně
Dokážu o něm mluvit a brečet jen s jedním člověkem. Jinak ne.
Co zkusit říct manželovi, že z toho pak máš opravdu psychický problémy, že bys potřebovala, aby jednou za čas "brečel" s tebou. Klidně osamotě, bez ostatních členů rodiny... Nevím, když nebude chtít, rada asi fakt není
|
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 21:14:29)
Tuhle diskuzi chci za sebe uzavřít jedinou myšlenkou.
Kdybych mohla mít jen jediné přání, které se mi vyplní, tak nebudu chtít vrátit čas.
Budu si přát, ať zemřou eděti, pak naše vnoučata, a tak dál a tak dál... Nikdy ať to není jinak - naopak.
To je jediný, co mě tyhle sviňárny života naučily.
Dobrou...
|
| X E N A |
|
(15.12.2009 21:15:42)
Ach jo, nechtěně jsem si vymazala začátek věty, který začínal prarodičema, pak rodičema, pak námi, pak dětmi...
|
|
|
| Monča (Máťa,Michálek,Martinka) | 
|
(15.12.2009 22:27:01)
Mili, chápu, že potřebuješ o Milence mluvit. Také "to ze sebe potřebuji dostat", pokud mám nějaký problém. Jak tu ale píší ostatní: ty chceš hovořit, ostatní nechtějí. Ty nechceš měnit "strategii" (což ti schvaluji), oni také zřejmě ne. Mám obavy, že pokud začneš na Štědrý den měnit zaryté mlčení ostatních, opět narazíš. Dobře se doma mezi sebou znáte, tak bych odhadovala, že ostatní čekají, "že to zase přijde".
Připadá mi velice přijatelný nápad připravit na štědrovečerní stůl talířek i pro Milenku, třeba k němu dát i její fotečku či oblíbenou hračku (záleží na tobě i ostatních, zda byste to takto unesli). Jak už psala jiná osůbka zde v diskusi: společná vzpomínka před večeří (něco jako "vzpomeňme si na společné chvilky prožité s Milenkou") by také jistě byla řešením.
Mili, to že píšeš, je moc dobře! Deníček je jistě výborný pomocník. Je to další možnost, jak ulevit svému napětí a bolavé dušičce. Ostatním bys ho měla dát určitě přečíst, ale... "Nelámala bych" to zrovna na Vánoce. Nechala bych ho kdykoli ležet na místě, kde by si ho ostatní všimli a sami by nakoukli. Nevím, třeba na stole, v kuchyni na sektorce... Zkrátka sami, ze zvědavosti, ne už dopředu s obavami, co na ně čeká.
Rituál pro připomenutí Milenky si zkus vytvořit sama. Určitě vzpomínej na Milenku, klidně o ní i mluv, ale nečekej na podporu ostatních! Oni jsou na druhém břehu řeky, musí k tobě připlavat sami, násilím je k sobě nedostaneš. Myslím, že takto "můžeš jenom získat". Dělej to pro sebe, pro svoji potřebu, pro vás s Milenkou, ne pro "pohnutí s ostatními"!
Možná, když změníš "taktiku" a postoj k ostatním, změní ho i oni. Jak píšeš, že Míša a Vašík ti jsou ve vzpomínce na Milenku částečně nakloněni, třeba se časem připojí k tobě. Třeba tě mile překvapí a budou rituály držet s tebou.
Mili, držím ti palečky a přeji Vánoce s co nejmenším napětím a s pocitem, že Milenka byla alespoň na chvíli s vámi.
Monča
|
| Manka+Cipísek | 
|
(16.12.2009 9:13:38)
No,víš Mili, já chápu chování ostatních členů rodiny, protože jsem taky takový typ.Také mi zemřel člověk, kterého jsem měla moc ráda a to docela nedávno. Sice se to nedá srovnat s tím, když zemře matce dítě, ale... Ve svých předchozích příspěvcích jsi psala, že jsi se o nějaké vzpomínkové rituály pokoušela loni a rok před tím také. Pokud počítím dobře, tak po smrti tvojí holčičky uběhly už 3 roky, ne-li víc. Vím, že nelze zapomenout na vlastní dítě, oni také nezapoměli, ale SMÍŘILI se tím. Z tebe mám pocit, že se utápíš ve vlastní sebelítosti a svými rituály si svůj smutek spíš udržuješ než aby ti to pomáhalo. Tuším, že jestli můj příspěvek budeš číst, tak tě asi naštve, prohlásíš mě za cynika, ale zkus se nad tím zamyslet. Bylo by velmi smutné, kdyby jste si na dceru nikdo nevzpoměl a bylo by dobré si ji tak 2x za rok (dušičky, Vánoce) krátce připomenout. Ale máš další 4 děti, je třeba se začít věnovat jim a pomalu začít žít. Neustálé slzení a píchání do bolavých míst strašně psychicky vyčerpává. Promiň, ale já mám pořád pocit, že problém máš ty, ne ostatní. Určitě na ni nikdo nezapoměl, určitě si na ni všichni s láskou občas vzpomenou, ale s tím co se stalo se už smířili a chtějí a potřebují zase žít o Vánocích si užívat toho, že jste všichni pohromadě, že Vás ta tragédie nerozdělila, ale stmelila a zase se smat a ne brečet. Pláče už bylo dost a nezlob se na mě, ale 3 roky je už dost dlouhá doba na to, aby jsi se se svým smutkem poprala. Ale já mám pocit, že se sním nepereš, ale že si ho pěstuješ.
Mám vážné obavy, že pokud se s tím, co nejrychleji nevyrovnáš, tak od tebe brzy všichni budou utíkat. Je to drsný, ale je to tak. Po určitou dobu je smutek a pláč normální a rodina to chápe a toleruje, ale pak i jim dochází síly tě pořád utěšovat. Aby síly nabrali a odreagovali se , tak začnou před tvými slzami utíkat. A ty bys mohla skončit jako osaměla zahořklá žena. Dej si na to pozor a hlavně se už konečně sama se sebou srovnej a smiř se s tím, co ten život přinesl. Přeji hodně sil
|
| Mili+5 |
|
(16.12.2009 9:51:31)
Ach jo Manko, věřím, že chceš pomoci, ale nevím, co některé nejen tebe vede stále k tomu vyvozovat tyto závěry, když stále vysvětluji, že to u nás vypadá přesně naopak než jak to popisuješ. Já nechci nic víc, než si 2x za rok společně vzpomenout. Kde se pořád bere představa, že já pořád pláču a nestarám se o kluky, nepečuji o ně, nezlobte se, ale kdo tohle pořád dokola tvrdí, neoprávněně předjímá. Nikdo se u nás na moje slzy koukat nemusí, protože je neukazuji. A tohle mě už fakt nebaví, pořád se ospravedlňovat z věcí, které vůbec nedělám a které u nás vůbec neprobíhají a o kterých také ani nepíšu. I v tom úvodní článku jsem jasně psala, že PŘEDloni jsem promluvila o Milence pár slov před štědrovečerní večeří(Vánoce jsou 3 dny a z nich 2 minutky jsem mluvila o Milence) a loni jsem už neřekla vůbec NIC.
A já myslím, že to z mých příspěvků jasně vyplývá, že žádné slzavé Vánoce ani zbytek roku nemáme. Já beru, když má ke mě někdo připomínku, vyplývající z toho, co skutečně napíšu, k problému, který tady skutečně je, ale tohle je hledání chlupu v dlani.
|
| Tulka | 
|
(16.12.2009 10:16:53)
Mili,na takovéhle "chytré"rady se vybodni,nevím,dle čeho tak někdo soudí.Já ti radši nic neradím,protože si myslím,že ty jsi právě tak hodnej a ohleduplnej člověk,že to je tvůj největší problém.Trochu"sobeckosti"by ti neškodilo.Mě by tohle mlčení určitě ubíjelo,já bych to určitě nějak rozsekla,alespoň by se mi ulevilo.Ale chápu,že jsme každý jiný a moje řešení by tobě třeba vůbec nepomohlo.V každém případě přeju hodně sil.
|
|
| Manka+Cipísek |
|
(16.12.2009 10:21:45)
Reaguju tak, jak mi tvůj příspěvek vyzněl. Mám z tebe pocit, že si svůj smutek ráda pěstuješ. Až po napsání svého komentáře jsem nahlídla do rubriky budulínci a koukala jsem že víc než půlka založených témat je od tebe. Většinou byly tak dojemné, že jsem měla téměř na krajíčku a to nejsem z těch co by každé vlídné slovo obulely. Tak jak si potom nemám nemyslet, že si svojí bolest pořád hýčkáš a pěstuješ, místo toho aby ses jí zbavovala? Nikde jsem tak nepsala, že se nestaráš o syny, ale jde o to, vytvářet doma pohodu. Snažím se chápat, že je to těžké, ale zkus si představit, že některé ty tvoje rituály nejsou pro ně příjemné.
Ještě než mě prohlásíš za cynika, tak ti zkusím přece jenom jeden návrh dát. Přestaň se snažit dělat vzpomínkové rituály, nutit ostatní aby oživovali staré rány.
Teď ti to možná připadá cynické, ale myslím že to pomůže všem zůčastněným. Každý si zachová vzpomínku ve svém srdci a to je nejdůležitější. A začala bych s nějakým tím rituálem až uběhne dost dlouhá doba na to, aby se s tím všichni srovnali.
|
| Manka+Cipísek |
|
(16.12.2009 10:30:17)
Ještě jedna maličkost.Připadá mi docela divný, že se s takovými věci svěřuješ na netu naprosto cizím lidem. Dokonce si tam dáváš fotky. To se nebojíš, že se najde nějaký dobrák, který by to mohl nějak zneužít? To máš v lidi takovou důvěru?
Svým příspěvkem si nepřímo říkáš o litování od ostatních jaká jsi chudinka a jak to máš těžké a 99% tě opravdu polituje. Mě je tě také líto, také si myslím že to máš těžké, ale také vím, že lítost nikdy k ničemu nevede, jenom rozesmutní. Jenom v tobě udrží ten smutek dál. Proč to tak chceš? 
|
| Mili+5 |
|
(16.12.2009 10:48:58)
Lidi mají různé potřeby, ano lidi mi vyjádří lítost a soucit a mě to uleví, zvlášť uleví, když vidím určité porozumění, někdo to tak nechce, ale těch, co to mají stejně, je hodně. Maminky chtějí mluvit o svých zemřelých dětech, to je velká pravda, znám snad jen jednu maminku, která řekla, že o tom mluvit nechce a mnoho těch, které chtějí. Potřebuji ventil a potřebuji někdy mluvit o svém dítěti, to je naprosto normální a když to právě v rodině nejde, píšu sem. Co je na tom špatně. Kromě toho s čistým svědomím můžu říct, že v tomto posledním tématu mi o vyjádření lítosti nebo soucitu vůbec nešlo, hledala jsem řešení a až na pár větiček na koncích příspěvku typu přeju hodně sil, jsem s tebou atd. mi nikdo ani lítost moc nevyjadřoval, psali své názory na to, co je předmětem tématu.
Ale když na mě někdy padne velký stesk a cítím bolest, tak mi skutečně pomáhá, když se vypíšu a pak si čtu příspěvky, které vyjadřují soucit a porozumění, to mi uleví a zase najdu sílu jít dál. Všimla jsem si, jak to některé dráždí, jak jim to vadí, no a to zase nechápu já, proč. Každý jsme holt jiný, máme jiné potřeby. Kromě toho ne všichni jsou mi úplně cizí, mnohé mám ráda, i když se osobně neznáme. A že to píšu veřejně, si myslím, že se nemám za co stydět, píšu upřímně a pravdivě o věcech smutných, které mi život přinesl, ale píšu o nich také s nadějí a láskou, tedy aspoň se o to snažím.
|
| Mili+5 |
|
(16.12.2009 11:18:46)
Ještě malou poznámku k tomu zbavování bolesti, chápu, že tohle není snadné si představit, ale ona ta bolest je spojená s tím dítětem, takže zbavit se jí úplně je jako se zbavit toho dítěte, lásky k němu a to skutečně nechci, rodiče obvykle nepřetrhávají citové vazby k zemřelému dítěti a ta bolest k tomu jaksi patří. Jde spíš o to, aby nebránila v dalším životě a to si myslím, že u mě nebrání a když někdy brání, potřebuji to ventilovat, aby bránit zase přestala.
|
| Manka+Cipísek |
|
(16.12.2009 11:49:38)
Víš, právě proto, že každý jsme jiný, a právě proto že já patřím mezi ty co neumí a nechtějí o svých problémech mluvit veřejně, právě proto se snáz vcítím do role lidí kolem tebe a možná narozdíl od tebe si dovedu představit jak se cítí trapně a NEVÍ jak by se měli zachovat. Projela jsem i tvoje staré témata a stěžuješ si, jak tě rodina nepodporuje ve tvém vzpomínání. Pro ně to může být znovu bolestné. Víš, oni to mohou cítit tak jako když znovu vrazíš nůž do téměř zahojené rány. Napadlo tě to někdy?
|
| Mili+5 |
|
(16.12.2009 12:05:43)
Manko, myslím, že to vnímáš příliš podle sebe, důvodů, proč o tom nechtějí mluvit, může být mnoho a moje rodina funguje dost demokraticky, takže můj muž i moji kluci by se určitě ozvali, kdybych je nutila k něčemu, co by jim vadilo. Osobně si myslím, že spíš nevědí, jak o tom mluvit, cítí určitou trapnost, to je pravda a proto jsem mluvila o vytvoření nějakého rituálu, zatím žádný nemáme a nikdy jsem jim žádný nenutila.Já sama své osobní a naprosto intimní rituály mám a jsou čistě soukromé, snad bych při nich ani nikoho nechtěla, kromě Boha a Milenky.
Vytvořit nějaký rituál přijatelný pro všechny je prastará moudrost, jak vyjádřit určité zásadní věci, pokud ho všichni přijmou, tak právě zbavuje pocitů trapnosti z bezradnosti, rituál může určité věci vyjádřit i beze slov. Přemýšlím o vytvoření toho rituálu ne kvůli sobě, ale právě že by to mohlo pomoci jim. Samozřejmě to nejprve navrhnu a budou se k tomu moci vyjádřit, nejprve o tom promluvím s manželem a pak s kluky, nakonec můžeme to zkusit a uvidíme, třeba to bude vyhovovat a třeba ne, já nejsem žádný nutič a pokud uvidím, že to nefunguje, nemám důvod na tom trvat.
|
|
|
| Sabina, 1dcera | 
|
(16.12.2009 11:52:14)
Ahoj Mili, je mi moc líto jak se cítíš, vím že se blíží den, kdy ti Milenka odešla do nebíčka a je to pro tebe moc těžké, ještě ty blížící se vánoce to umocňují. Posílám odkaz na střepiny, kde píšou jak se cítí maminky zemřelých dětiček, a že mají potřebu o nich mluvit. A potřebují mít někoho, komu budou moci říct své pocity. Posílám veliké objetí
http://archiv.nova.cz/multimedia/strepiny-13-12-2009.html?s=0
|
| Mili+5 |
|
(16.12.2009 12:07:43)
Sabi díky, Střepiny jsem viděla, maminky, co tam mluvily osobně znám, jsou opravdu obdivuhodné.
|
|
|
|
|
|
|
| Veruka | 
|
(16.12.2009 12:45:29)
Mně tatínek zemřel před více než 7 lety a bolí to hrozně doteď. Doma se o něm nemluví. Mili, znám Tvůj příběh a je mi moc smutno, když "Tě čtu", ale Milenka se má teď o moc lépe a je s Tebou, v srdíčku. Se mnou tatínek taky je. Možná to vidím z té druhé strany - možná Tvoje rodina nezapomněla ani se nesmířila, ale vzpomínky na Milenku prostě potlačili. Věděli, jak neskutečně to bolelo a stále občas bolí, a té bolesti se bojí. Myslím si to, protože to mám taky tak. Nedokážu o tatínkovi promluvit aniž bych propukla v pláč, takže se hovoru o něm záměrně vyhýbám. Ani s maminkou o něm nikdy nemluvíme, prostě děláme jakoby nikdy neexistoval. Ale stejně mě to někdy dožene. Sedím, brečím, vzpomínám...ale jen sama. Nedovedu si představit, že by mě někdo nutil dělat výše zmíněné "rituály", ještě k tomu ve skupině, byť se členy rodiny. Vzpomínám, ale sama. Pokud Ti to pomůže, opravdu si nějaký takový zvyk vypěstuj, třeba se jdi na Štědrý den sama na chvíli projít, popovídat si s Milenkou...ale svou rodinu do toho nutit nemůžeš a asi bys ani neměla...
|
| Jenda00 | 
|
(16.12.2009 13:56:20)
víš a psala jsem ti to tady už jednou, že mám podobný (ne stejný názor !) jako Manka, přesto souhlasím s tím, že nějaký rituál by v rodině zavedený být měl. Třeba jak psala Xena, ten talířek Milence na vánoční stůl nachystat, to se mi moc líbilo, je to krásné vyjádření . Tvou rodinu chápu, sama jsem taky taková, i když se snažím. Přeju Tobě i celé rodince krásné vánoce, hezky si to společně užijte a když oni mají bolení z toho koukat se na fotečky Milenky, dej je sem, psala jsem ti nedávno...je moc krásná !
|
|
|
| Andy +3 (22, 19, 16) | •
|
(16.12.2009 15:24:47)
Mili,
občas jsem narazila na Váš příběh, je to moc smutné. Asi Vám nedovedu poradit, ale můžu Vám popsat svou zkušenost s odchodem vzácné bytosti. Bude to už 10 let, co mi umřela maminka, měla chronickou lymfatickou leukemii a byla poměrně mladá, 55 let. Jejím přáním bylo, abychom ji nechali rozptýlit a hlavně, abychom nechodili na hřbitov. Tohle si přála a my to přání respektujeme. 10 let je dlouhá doba a i když nemáme žádné rituály, kdykoli se se sestrou navštívíme, vždycky si o ní povídáme. S tatínkem to nelze a ani s jinými členy rodiny. Myslím si, že byste potřebovala někoho, kohokoli, kdo by Vám naslouchal, komu byste mohla všechno říct, jaké by to bylo kdyby a taky co Vám její odchod přinesl (vím, zní to divně)... všechno to, co máte v srdci. Každý člověk zpracovává ztrátu blízkého po svém a lidí, kteří o tom z různých důvodů nejsou schopni mluvit nahlas asi mnohem víc, než těch, kteří mluvit potřebují. Ani jeden z těch způsobů vyrovnávání se se ztrátou není špatný jen jiný. Myslím, že pro Vaše chlapy je mluvení o tom stejně trýznivé, jako pro Vás mlčení. Přála bych Vám, abyste si mohla povídat aspoň s manželem, ale ze zkušenosti vím, že muži na to prostě nejsou. Držte se! Přeji krásné Vánoce a vězte, že místo u Vás Milenka má, i když o ní nebudete mluvit.
|
| ..maya.. | 
|
(16.12.2009 20:03:44)
ahojky,
Mili, u nás se dává talířek a prostírání na stůl, zapaluje se svíčka...
|
|
|
|
|
|
| kuej-fej | 
|
(16.12.2009 8:47:37)
Mili, když tu tak čtu Tvé příspěvky, vždy se mi vybaví povídka Neměla umřít ona, ale... z knihy Láska a její kat od psychologa Yaloma. Přečti si ji. Je to o matce, které zemřela dceruška a zůstali jí jen synové. Ona na holčičku pořád vzpomínala a synům se skoro nevěnovala, byli naprosto na okraji jejího zájmu... Neříkám, že je to Tvůj případ, jen by bylo jistě pro tebe podnětné si to přečíst. Nejsi v tom sama.
Jinak každý člen rodiny prožívá ztrátu po svém... Někdo se s tím prostě už nějak vyrovnal a nechce jitřit staré rány. Nemůžeš jim vnucovat svou vizi. A dávej svým dětem najevo lásku, pocit, že jsou pro Tebe důležití... Samozřejmě s manželem bych si o pocitech promluvila. A vůbec nejlepší by byla návštěva dobrého psychologa či psychoterapeuta. Sama občas vyhledám jejich pomoc a musím říct, že mě to pomůže, nasměruje... Přeji hodně sil, ať vše zvládneš a Vánoce si přece jen hezky rodinně užiješ! Máš kluky, co tě potřebují a jistě chceš, aby jenou na Vánoce měli hezké vzpomínky. (já osobně vánoce moc nemusím, dělám to jen kvůli dětem)
|
|
| Balbína | 
|
(16.12.2009 9:27:47)
Mili, omlouvám se, nečetla jsem příspěvky, tak třeba nenapíšu nic nového. Já bych si o tom předem promluvila s mužem. Víš, on to asi každý vnímá jinak a někdo potřebuje ventilovat ven (většinou ženy) a někdo zase ne, nepomůže mu to (muži). Ale určitě bych si o tom s mužem promluvila. Myslím, že by mohl začít, říct byť jednu větu. A kluky můžete povzbudit u večeře, zda chtějí nějak zavzpomínat, ale nenutit je. My chodíváme o Vánocích na hřbitov, taky tam vzpomínám a v duchu promlouvám s těmi, co už nejsou mezi námi. Tak to bych být tebou určitě udělala, zašla s celou rodinou párkrát do roka na hřbitov, kde si každý zavzpomínáte po svém.
Můj muž by asi taky nevzpomínal nahlas, spíš by mě vyslechl a prožíval v sobě.
Neznám tvůj příběh, přijde mi, že snad není nic horšího, než přijít o dítě. Možná bych radila, že pokud budeš mít podobné pocity jako loni, aby ses z toho vypsala, zavzpomínala třeba tady na rodině.
|
|
| foxyna | 
|
(22.11.2011 19:04:56)
Mili, zkus rodinné konstelace.
Znám váš příběh už pár roků, hodně moc jsem ho obrečela, když jsem ho četla poprvé, podruhé, potřetí, mám syna v podobném věku jako byla tvá Milenka, moc se mě to dotklo. Její smrt, tvá bolest ...
Ale, při vší úctě, nějaká doba už uběhla, už by tu mělo být smíření a klidná láska, jenže u tebe je to pořád živá drásající bolest, neodžitá, neukončená, trápí to tebe a nepochybuji o tom, že to trápí i tvé blízké.
Z nějakého důvodu to ve vaší rodině je tak, jak to je.
Mluvit o tom nemůžete.
Tak si postav tu konstelaci. Otevře se tam toho mnoho. Energie se přerovnají, nejen tam, ale i v reálném životě. Navíc uvidíš, jak to mají i ostatní, kteří o tom s tebou nechtějí/nedokáží mluvit. Uvidíš i proč. Ty sama si tam něco odžiješ, něco hodně podstatného, co je pro tebe důležité - a co ti pomůže jít dál, nejspíš už trochu jinak, než jak kráčíš od Milenčiny smrti do dnešních dnů.
Nikdy na ni nezapomeneš, vždycky ji budeš milovat. Ale není dobré se trýznit do konce svých dnů. Ubíráš sobě, ubíráš svým dalším dětem a muži ... a Milenku to do života nevrátí.
Možná to zní tvrdě, ale tak to je. Sebevětší bolest je potřeba vypustit, odžít, odventilovat ... a smířit se s tím, co bylo a co je. A jít dál.
Moc bych ti to přála. Abys našla svůj klid. Pro sebe, pro Milenku i pro ostatní tvé blízké.
Jestli chceš, můžu ti dát kontakt na člověka, který staví konstelace s velkou pokorou a lidskostí, doporučila bych ti ho s naprosto čistým svědomím a vědomím toho, že by ti postavení, prožití vlastní konstelace opravdu pomohlo.
F.
|
| Lassie66 | •
|
(22.11.2011 19:23:07)
Foxyno, to ale reaguješ na 2 roky staré téma....
|
| foxyna |
|
(22.11.2011 19:55:16)
 no tak to je bomba
tak v tom případě jen doufám, že už je Mili dávno z nejhoršího venku a že je líp ... a nechápu, jak se mi to téma sem připletlo, díky za upozornění F.
|
| Tragika | 
|
(23.11.2011 18:40:38)
Nemohu souhlasit s Mankou, která píše, že 3 ROKY JE DOST DLOUHÁ DOBA NA TO, ABY SE S TÍM MILI POPRALA.
Budiž Mance odpuštěno, neb vůbec nemá tuchu o čem mluví. Takto se žádný rodič, který přežil své dítě nevyjádří.
K tématu bych ráda řekla následující:
Pokud má někdo potřebu sdílet svůj smutek s ostatními členy rodiny a ti tomu nejsou nakloněni, je dobré vyhledat psychoterapeuta.
Jednomu ubližuje nesdílení, druhému třeba zase opak. Někdo bere sdílení jako pomoc, jiný jako jitření ran.
Jistě, můžete se jednoho dne posadit ke společnému stolu a říci rodině, že jste psychicky na dně a že vás jejich ,,nesdílení,, trápí.
,,Jste ochotni podílet se na těch a těch rituálech, jste schopni si se mnou povídat (v den úmrtí, narození, o vánocích....), nebo je to pro vás nepřekonatelné a mám vyhledat odbornou pomoc?"
Zeptala bych se otevřeně. Během pár minut bych tak věděla, s kým mohu svůj smutek sdílet.
|
|
|
|
|
| Mili+5 |
|
(24.11.2011 14:18:16)
Ahoj holky, díky za zájem a rady. Ono už po těch dvou letech se hodně změnilo, takže ta situace je dnes jiná. myslím, že jsem to už psala někde v diskusi k tomuto tématu, ale naštěstí už ty Vánoce, před kterými jsem zakládala to téma, proběhly jinak, než jsem se obávala a žádná deprese nenastala ani po nich. Dnes po letech si myslím, že jsem potřebovala podpořit v bolesti, nyní po jejím utlumení už nemám až takovou potřebu společných rituálů nebo hovoru o Milence atd.
Problém mnoha z nás je v tom, že s takovou velkou bolestí se cítíme hrozně osaměle a hledáme, jak si ulevit, hledáme úlevu v náručí nejbližších a sdílení s nejbližšími, jenže to může být prostě problém. Pokud už ta bolest není tak zoufalá, člověk už to sdílení tak nepotřebuje.
Kluci to jistě v tom čase hodně zasáhlo, ale v tom je výhoda mládí, že přeci jen už je to za nimi, jejich bolest už je jinde, nechce se mi už je tahat zpět, oni by se nakonec ani nedali.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)