Baba Jaga |
|
(8.6.2011 19:05:23) Sorry, že tady dnes otravuji s těmito pochmurnými tématy. Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli byste vzali děti na pohřeb, pokud je 100% jisté, že tam budou běhat a ječet. Je to pohřeb jejich dědy. Já jsem sama ještě nikdy na žádném pohřbu nebyla, když jsem byla malá, rodiče nás nebrali, takže nevím, co je tam akceptovatelné a jestli je horší je nevzít, nebo je vzít, když tam budou dělat bordel.
|
Rekka |
|
(8.6.2011 19:08:34) POkud nemas jistotu, ze tam budou sedet a v klidu, tak urcite nebrat. Ale ani tak v tom nevidim smysl, takhle male deti, ktere veci nechapou brat na pohreb.
|
Baba Jaga |
|
(8.6.2011 19:10:28) Jsem si 100% jistá, že v klidu nevydrží déle než pět minut. Akorát jsem nevěděla, jestli to není třeba vyjádření neúcty k zemřelému, pokud je nevezmeme, zvlášť pokud to byl jejich děda.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:01:57) Babo Jago, není to vyjádření neúcty.
|
|
Anerri |
|
(9.6.2011 7:03:52) Není to vyjádření neúcty, nebrala bych ho.
Před dvěma lety nám zemřel děda, synovi ještě nebyly tři, nešel na pohřeb, nebyla jsem ani já v 9 měsíci těhotenství, rodina to chápala, nebyl v tom žádný problém.
|
|
|
|
adelaide k. |
|
(8.6.2011 19:11:33) Babo Jago, asi ne. Oni z toho asi nic mít nebudou a pro tebe to bude asi stres.
|
Pollyenka |
|
(8.6.2011 20:58:06) Nebrala jsem ani 8 leté. Nemyslím si, že pohřeb je pro děti. Vzali jsme je na rozptyl a poté co jsem viděla, co s nimi udělal, jsem ráda, že na pohřbu nebyli. Moje teta vzala na pohřeb 5 letou a 2 letou a mě osobně hodně rušili a možná to bude znít hrozně, vadili mi tam.
|
|
|
fisperanda |
|
(8.6.2011 19:12:28) Mně to přijde zbytečný
|
Ajlina | •
|
(8.6.2011 19:14:49) já jsem dceru měla, ani ji nenapadlo nějak tam rušit, ale u nás to bylo také to, že není nikdo kdo by hlídal
|
Baba Jaga |
|
(8.6.2011 19:18:09) Myslím, že holčičky jsou citlivější na tu smutnou atmostféru, mým klukům je z duše jedno, že okolo lidi brečí, oni se zabaví.
|
Ajlina | •
|
(8.6.2011 19:28:30) ona byla přesně v tom rozhraní období, že skoro nemluvila a teprve teď když se rozmluvila, tak mi to oznámila: "nám už dědeček umřel", koukala jsem na ni a nechápala, ona totiž už nemá ani jednoho dědečka, ale pak mi došlo, že mluví o tom pohřbu, jinak u nás není zvykem mrtvého vystavovat, řeč je většinou minimální a hodně hudby, takže to zvládla, seděla mi na klíně, já bych tam prostě nemohla jít-kdybych ji nebrala sebou, protože všichni příbuzní i známí byli na pohřbu
|
|
|
Maci1 |
|
(8.6.2011 22:16:36) Taky tak. Dcera byla na dvou pohřbech v rozmezí dvou týdnů, když jí byly asi dva a čtvrt. V jednom případě to byl její pradědeček a ve druhém náš dlouholetý rodinný přítel. Chovala se naprosto slušně, i když normálně je taky pěkné torpédo. Kdyby to šlo jinak, nebrala bych ji, ale hlídání prostě nemáme, už vůbec ne ve všední den dopoledne .
|
|
|
|
zerat |
|
(8.6.2011 19:16:34) asi bych je tam nebrala
|
|
sevenofnine |
|
(8.6.2011 19:17:07) ja děti nebrala na pohřeb babičky, nechapali by to a nemyslím, že by někdo byl v takové chvíli zvědavý na rozjívené dítě. Na hrob s námi chodí, ale pohřeb ne. Mě jako malou vzali a babička tam ležela v otevřené rakvi, zdá se mi o tom do dneška :-(
|
|
Teri | •
|
(8.6.2011 19:19:19) Vzhledem k věku jistě ne, každý to pochopí, není to žádná neúcta, nemají z toho rozum a mohly by rušit.
|
|
Insula |
|
(8.6.2011 19:22:22) Tak malé děti bych na pohřeb nevzala ani kdybych si byla jistá, že budou sedět. Je to zážitek, který mohou oželet.
|
Baba Jaga |
|
(8.6.2011 19:27:07) Mně umřela jen prababička, když mi bylo 10 a naši nás nevzali. Musím říct, že jsem ráda, pamatuji si jí živou a ne ležící v rakvi. I když v těch 10 letech jsem samozřejmě už chápala všechno, ale nelituji, že jsem na tom pohřbu nebyla. Ale tchýně je věřící a nevím, jestli tam to třeba není nějak jinak, jak říkám, nemám z pohřbů žádné zkušenosti, nevím jak to probíhá, co je tam přípustné a co ne.
|
Insula |
|
(8.6.2011 19:30:41) Nevím, jak to mají věřící, ale v tomto případě bych prostě nebrala.
|
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 19:34:33) Však není povinné se do rakve dívat. Já jsem se nidky povídat nešla.
|
|
Ajlina | •
|
(8.6.2011 19:35:33) já jsem jako dítě zažila i pohřeb, kdy se šlo pět kilometrů za rakví...:o(
|
|
Delete |
|
(8.6.2011 19:46:21) Já také nebyla během dětství a dospívání na žádném pohřbu. Babičce z mamčiny strany a mému tátovi se ani pohřeb nedělal, jen slavnostní uložení urny pro nejbližší příbuzné, to mi přišlo celkem snesitelné. Moje maminka měla obřad civilní, proslov si vzala na starost moje sestra, vybrala se nějaká hudba (dodnes mám problém s Až mě andělé......), potom jsme zase jen ukládali urnu. Byla jsem potom ještě na pohřbu tchýně mého bratra, měla jsem ji ráda, navíc to byla příležitost se setkat s bratrem, kterého vídám tak jednou za rok. No a ta měla obřad církevní. Proslov kněze byl šíleně dlouhý, navíc to bylo spíš kázání, jak nemáme truchlit a jak se máme chovat, vůbec se mi to nelíbilo. Potom následoval přesun na druhý konec města na malý hřbitůvek, co brácha se ženou vybrali, rakev tam dovezlo auto pohřební služby, ostatní se dopravili po vlastní ose, opět ještě nějaký proslov, uložení rakve a odjezd. Bylo to hodně dlouhé a i pro mě jako dospěláka téměř nesnesitelné. I desetiletý synovec, pro kterého to byla babička, tak se spíš nudil než truchlil .
|
|
|
Ajlina | •
|
(8.6.2011 19:34:09) Insulo, pohřeb není zážitek, to je hrozný slovo, jako by to byla nějaká atrakce. Je to rozloučení a od určitého věku jsou schopné to pochopit i děti.
|
Insula |
|
(8.6.2011 19:45:53) Jistě že je to rozloučení, to přece nepopírám, ale zážitek je to taky a může být dost negativní. Mě umřela babička, když mi bylo šest a už to pro mě bylo příšerný, měla jsem jí ráda. Naši mě nevzali. Později jsem nechápala proč. Až když jsem to zažila na vlastní kůži (jako o dost starší), pochopila jsem. Takhle malé děti bych na pohřeb nevzala.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 19:47:43) Já v 6letech byla a nic. Co přesně znamená smrt jsem věděla asi o půl roku dříve. Je to fakt o rozdílnosti lidí.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 19:49:23) Když to vezmu všeobecně, tak co mám svou zkušenost i zkušenost mých známých, tak je přijatelnější jít na pohřeb jako děcko dospělému zemřelému, než jako dospělá dítěti, které zemřelo. Pro mě byl teda to druhé mnohem mnohem náročnější.
|
Insula |
|
(8.6.2011 19:50:51) Pro mě je to tedy "příšerné" vždycky.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 19:53:57) No já to s tou smrtí mám zase tak, že u starých a případně ještě nemocných to chápu,přijde mi to přirozené. Je tam ta bolest jen z té ztráty té osoby (a jaksi pořekadlo že čas to zahojí, u mě jaksi nefunguje). Ale když je to dítě, tak k té bolesti přibyde ještě to, že je to prostě "nepřirozené". Děti by neměly umírat. Pro mě je to prostě horší.
|
Baba Jaga |
|
(8.6.2011 20:02:16) Tchánovi bylo 55, nemocný nebyl, jen hulil jak fabrika, přestože ho doktoři varovali, že se mu ucpe žíla, pokud nepřestane, nepřestal. A žíla se ucpala.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:05:55) BAbo, pro nás je 55 ještě mladý člověk. Ale dítě to vidí jinak. Pro dítě je i 30let starý , takže i o tomhle věku bych dítěti řekla, že byl starý. Ale 55 je svinsky málo
|
|
|
Insula |
|
(8.6.2011 20:05:22) Tak když umřela babička, tak jsem sice brečela, ale nebylo to tak hrozné, bylo jí přes 80 (církevní pohřeb mimochodem). Ale když umřela máma, tak to bylo šílený, bylo jí 42. Nic přirozeného v tom nebylo, byť byla nemocná (ani ta nemoc se k ní jaksi "nehodila" ). Asi od té doby špatně snáším ty pohřby. A musím říct, že i na hrob chodím málokdy. Může mě za to někdo klidně odsoudit, ale já tam prostě nemůžu. Je to pro mě hrozně silný a šílený pořád. A je mrtvá 22 let. Takže čas nic nezahojil.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:07:19) Insulo, 42, tyjo, to si neumím představit. Já tu psala taková ta klasika od 65 a vejš. 42 a ještě u mámy
|
|
Delete |
|
(8.6.2011 20:10:00) Insulo, já měla svou maminku hodně ráda a také na hřbitov skoro nechodím. Nemůžu, nechci. Mnohem víc si prohlížím její fotky, jak je s mými dětmi, připomínám si, co jsme prožívaly, občas zavzpomínám nahlas i s mýma holkama. A jsem šťastná, když se mi o ní zdá.
|
Insula |
|
(8.6.2011 20:17:33) Jsi šťastná žena, že mohla tvoje mamka vidět tvoje děti. Já tolik štěstí neměla, bylo mi 14.
|
Delete |
|
(8.6.2011 20:29:40) Insulo, to byl ten nejcitlivější věk, to se zaryje hodně hluboko pod kůži .
V mém případě bych o štěstí nemluvila, se smrtí mojí maminky mám spojeno tolik nepříjemných událostí, že je mi dodnes zle, okolnosti rozhodně nebyly přirozené a to, jak se lékaři zasloužili o co největší odtažení smrti od života, je pro mě dodnes nepřekousnutelné.
Ale ano, jsem ráda, že maminka mohla zejména ten poslední rok a půl prožít s mými dětmi, že alespoň tu nejmladší mohla pořádně poňuchat coby miminko, že moje děti měly babičku, se kterou je váží vzpomínky.
Můj vztah k pohřbu a hřbitovům ale s mým vztahem ke smrti a zemřelým nemá moc společného.
|
Insula |
|
(8.6.2011 20:35:20) Myslím, že to ovlivnilo i můj vztah k lékařům.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:35:52) Insulo, tak to věřím, to bylo první, co mě napadlo při čtení Tvého příspěvku.
|
|
Delete |
|
(8.6.2011 20:43:43) Insulo, u mě taktéž. A to velmi silně.
|
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:38:52) Ivo, ono je stejně nejdůležitější, jak se k tomu člověku chováme, dokud byl naživu. A jak Tě tak čtu, tak mám dojem, že můžeš mít naprosto čisté svědomí. S tím, jak často chodíme nebo nechodíme na hřbitov, svět nestojí a nepadá.
|
|
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:20:29) My také na hřbitovy moc nechodíme, tenhle ale máme blízko a syna to zajímalo, teď kolem 4 let hodně řeší otázky související se smrtí. A vidět hroby mu pomáhá.
|
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:16:41) Insulo, rozumím Ti. Pro mě bylo velmi silným zážitkem první setkání se smrtí zhruba stejně staré osoby (nechci blíže specifikovat). Bylo mi tehdy 18 a znala jsem ji/ho vlastně jen od vidění. Bylo to neštěstí, hrozně blbá a zbytečná smrt, stačilo malinko a nestalo se to. I když je to už přes 15 let, tak si kolem výročí vždycky vzpomenu. A vzpomenu si pokaždé, když se párkrát do roka vyskytnu v bezprostřední blízkosti pracoviště její/jeho maminky, kterou vůbec neznám. A říkám si, jak jí musí být, když potkává nás vrstevníky svého mnoho let mrtvého dítěte už s vlastními dětmi.
|
Insula |
|
(8.6.2011 20:21:43) Změnit to nejde, ale se smrtí se nikdy nesmířím, i když patří k životu.
|
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:23:21) Přesně takhle přemýšlím nad rodiči, kteří také musí ve svém okolí vídat spolužáky jejich dítěte, které zemřelo. Je to fakt strašné
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:27:23) Příbuzná jednou přišla z pohřbu stařičké kolegyně a měla slzy na krajíčku. Ne kvůli té stařičké a nemocné kolegyni, ale protože tam viděla třídu, jak se přišla rozloučit se svou šestnáctiletou spolužačkou.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:30:15) Ecim, to jsou věci, je to zvláštní, ale já si taky občas vzpomenu, jak šli po ulici 18leté holky, zhroucené do sebe, brečely nahlas... vracely se z pohřbu spolužáka (taky hodně blbá a zbytečná smrt)
|
|
|
|
|
Baba Jaga |
|
(8.6.2011 20:40:47) Insulo, tak to je strašný. Přiznávám, že první, co mi problesklo hlavou, když manžel řekl, že jeho táta umřel bylo "díky bohu, že to není můj táta". Neumím si představit, že moji rodiče, nebo i babičky a dědové (mám ještě všechny 4) jednou umřou
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:44:26) Babo Jago, to je naprosto přirozená reakce. Jednou jsem už jako dospělá přišla domů a po chvilce mi maminka šetrným způsobem sdělila: "Mám pro tebe jednu neradostnou zprávu. Dnes v noci nečekaně ve spánku umřel(a)..." A než dořekla jméno, tak mi ve zlomku vteřiny projely hlavou všechny osoby, které připadaly v úvahu. A když dořekla to jméno, tak jsem sice byla smutná, ale napadlo mě: "Tak to ještě není taková katastrofa." Jednalo se o člověka dost starého, který před lety překonal hrozivou nemoc, žil ještě o dost déle, než jsme všichni čekali, zemřel tím nejšetrnějším způsobem a hlavně - pár dnů před smrtí jsem ho viděla a stihla jsem se s ním nevědomky hezky rozloučit.
|
|
Insula |
|
(8.6.2011 20:53:31) A můj otec má rakovinu slinivky, takže jen otázka času.
|
Delete |
|
(8.6.2011 21:03:22) Insulo,
to je mi líto .
Můj tatínek zemřel rok a půl před maminkou, k němu byla smrt ale milosrdnější, přišla ve spánku a navíc pro něj i pro maminku byla opravdu spíš vysvobozením ze čtyři roky dlouhého přežívání. Vlastně mnohem horší byl jeho stav pro maminku, která se o něj celou tu dobu starala, u něj se rozjela stařecká demence (hodně brzy) a tak rakovinu, která u něj propukla pů roku před smrtí, už ani nevnímal.
Jsem ráda za svůj vztah s rodinou manžela. Jsem ráda, že jsou a děsí mě chvíle, kdy začnou odcházet i oni. Prababičkám je 92 a 90 let.
A rozhodně nemám jasno v tom, jestli na jejich pohřeb půjdu a jestl tam budu brát děti.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Bumbi&05,08,10 |
|
(8.6.2011 21:38:49) i ty malé děti si to potřebují odžít, vzít to, jakože smrt je "normální". Tím, že je od smrti odstřihávám, jakoby chráníme, jim zaděláváme na větší problémy, než si myslíme. Budou mít ze smrti strach, jako z něčeho, co se nesluší, nepatří. A to je škoda. Stejně jako rození i umírání k životu patří. Zrovna tak, jako přivítání nového života by se dítě mělo naučit rozloučit se se zhasnutým životem.
|
Delete |
|
(8.6.2011 21:54:03) Ono jde taky o to, jak kdo pohřeb vnímá. Pro mě pohřeb není spojení se smrtí, ale jen společenská událost, která se koná u příležitosti něčí smrti. Už to samo o sobě je mi nepříjemné. Pohřeb s přijetím smrti jako přirozené součásti života moc nesouvisí. Jde o určitý rituál, o zvyk. Vnímat smrt jako přirozenou, truchlit nad zemřelým, rozloučit se s ním, to vše mohu bez pohřbu, v tomto směru je pro mě mnohem důležitější být s blízkým člověkem, když umírá, což je přesně to, co se v současné době neděje, lidé neumírají doma a v kruhu svých blízkých, většinou nemají šanci se rozloučit. Proto se smrti bojíme, že nevídáme umírání, leda tak tragická úmrtí zprostředkovaná televizí. Ale jestli budu chodit na pohřby nebo na hřbitov a jestli tam budu brát své děti, to mně ani jim přirozenost smrti neukáže.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:01:13) Ivo, to jsi popsala moc pěkně.
|
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 22:30:26) Ivo, mívala jsem stejný názor. Díky jedné kamarádce jsem ale důležitost pohřbu pochopila. (jen škoda, že někdo musel zažít takovou bolest, abych já pochopila). Takže opět to mám ted tak, že jsou lidi jako Ty (a já s Tebou souhlasím) a pak jsou lidi, pro které je toto rozloučení důležité (a je chápu).
|
Delete |
|
(8.6.2011 22:45:18) Sidd, já ty "druhé" taky chápu . Jen bych ráda, aby se ten druhý postoj nebral jako "jediné správné". Ne všichni mají možnost poznat oba (všechny možné) postoje, takže je ani nenapadne, že to někdo prožívá jinak. Ono je to tak obecně s prožíváním těžkých chvl. Někdo u toho potřebuje spoustu lidí, pokud možno všechny své nejbližší (ve smyslu sdílená bolest, poloviční bolest) a někdo si tohle holt musí odžít osamoceně a společnost ho ruší.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 22:52:30) Ivo, to je jako se vším. Když je ve společnosti uznávám jen jeden správný způsob. U tohodle je to obzvlášt neštastné. :-(
Každopádně je to celé hodně smutné, co tu píšete. Mil007 "...svého otce"
|
mil007 |
|
(8.6.2011 22:57:54) Holky ,je to 15 let,co se to stalo.Ale ,abych tady napsala k tématu, na synovi pohřeb nezanechal žádné doživotní psychické trauma.Opravdu ale žádná univerzální rada neexistuje,každá se musíme řídit vlastním citem a rozhodnout se podle toho.
|
|
|
|
|
Insula |
|
(9.6.2011 5:14:24) Vnímám to stejně. Když umřela babička (jak jsem psala), taky jsem truchlila a na pohřbu jsem nebyla.
|
|
|
|
|
|
|
X E N A |
|
(8.6.2011 19:30:40) Ne.
|
|
Miilu |
|
(8.6.2011 19:50:52) ne, nebrala bych je. ani jako klidné a sedící.
|
|
splechtulka & M+J+R |
|
(8.6.2011 19:54:49) Tak pokud bych věděla že budou ječet tak bych je nebrala. Moje čtyřletá teď v sobotu pohřeb zvládla v pořádku. Já chtěla aby tam byla, protože se jednalo o mou matku a chtěla jsem aby se rozloučila. Taky jsem jí to tak vysvětlila, že se rozloučíme a dáme babičce kytičku. Vzala to úplně v pohodě, popovídali jsme si o tom a pak se těšila na dobrotu na společném obědě.
|
|
Babulka+2 |
|
(8.6.2011 20:00:35) Nasim klukum zemrela babicka ted v zime. Meli 4,5 a 2,5 a nebrali jsme je. Jednak nevydrzi v klidu a jednak si to tchan nepral.
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:00:53) Babo Jago, já bych 3 a 4leté děti na pohřeb nebrala, ani kdyby byla pravděpodobnost, že se tam budou chovat dobře. Takový zážitek neprospěje nikomu, ani dětem, ani ostatním pozůstalým a koneckonců ani tomu nebožtíkovi. Před pár měsíci jsme řešili podobnou otázku a děti nebrali, navíc to bylo v zimě. O smrti toho člena rodiny se syn dozvěděl až o pár měsíců později a zpracoval to velmi dobře, vzali jsme ho i na hrob.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(8.6.2011 20:06:04) Byla jsem před několika měsíci na pohřbu maminky mé kamarádky, byly na něm i vnuci zemřelé věkově v rozmezí 4-7 let a myslím si, že tam patřili úplně stejně, jako my ostatní. Jeden z chlapečků - lehce autistický - odmítl do kostela vstoupit, ujala se ho jedna z tetiček. Moje děti se mnou byly ve věku 3 měsíce a 2 roky na pohřbu babičky, měla jsem tam taky někoho, kdo se jich ve chvíli, kdy by rušily, ujal. Děti truchlení rodičů silně vnímají a pohřeb a netabuizované mluvení o smrti jim pomůže takovou situaci zpracovat.
|
sarmi |
|
(8.6.2011 20:13:50) zalezi hodne na tom, jake jsou povahy a jak vrely vztah k zemrelemu mely.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(8.6.2011 21:17:49) Tak to zcela jistě. Tohle byla velmi milovaná a milující paní, truchlila polovina vsi, spousta rozvětvěné rodiny, čest přijely vzdát a zazpívat dva pěvecké sbory, ve kterých zpívala ...
|
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:18:25) Markéto, u nás sehrálo roli i to, že to bylo v krematoriu na druhém konci města a bylo nejméně 10 stupňů pod nulou. Ale ani tak bych tam svoje děti nebrala, čímž samozřejmě nechci odsoudit lidi, kteří cítí a jednají v téhle záležitosti jinak než já.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:21:37) Proč by vlastně měl někdo jiného odsuzovat za to, jestli jde nebo nejde na pohřeb a z jakého důvodu. To je přeci každého věc. Nebo fakt jsou lidi, co kvůli tomu někoho odsuzují
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:23:49) Já nevím, pokud jsou, tak je neřeším. My jsme přesvědčeni o tom, že jsme to s našimi dětmi udělali dobře a tím to pro nás končí.
|
|
|
|
|
|
Luc. |
|
(8.6.2011 20:04:45) V žádném případě bych tak malé děti nebrala na pohřeb. Ani kdyby vydržely celou dobu sedět. Rozhodně to není neúcta k zemřelému.
|
|
sylvaina |
|
(8.6.2011 20:06:14) Obě moje dcery absolvovaly okolo 4 let pohřeb prarodiče. Samozřejmě postupně. Obě byly při obřadu naprsto vzorné. Nevím, jestli může být problém v tom, že jsou dva a věkově blízko k sobě. Kromě toho si myslím, že návštěva obřadu pro ně měla svůj smysl. Smrt patří k životu, stejně jako truchlení. A je to dobrá příležitost to dětem vysvětlit.
|
Klem |
|
(8.6.2011 20:16:53) Když mi zemřel táta, byly synovi akorát 3 roky a vůbec by nás nenapadlo ho nechávat doma, brali jsme to jako rozloučení s dědou. Pokud bych si nebyla jistá, jestli tam děti vydrží sedět v klidu, asi bych vzala někoho, kdo by s nima šel případně ven. Ale brala bych je určitě.
|
|
|
Kája + 4:-) |
|
(8.6.2011 20:17:08) Já bych je klidně vzala. Tak jako beru děti od mala na svatby, tak už byli párkrát i na pohřbu, poprvé když jim bylo 4 a 2, naposledy letos na jaře (7 a 5). Patří to k životu, tak nemá smysl dělat z pohřbu nějaké tabu. Od malinka je bereme i na hřbitovy, manželův táta už nežije, tak mu chodíme zapalovat svíčku a postupně jak pobírají rozum, ptají se na upřesňující věci, ale podstatu toho všeho, že někdo byl starý, nemocný, po těžkém úrazu... a proto umřel vědí už dlouho. Ostatně já mám taky vzpomínky na dětství z vesnice, kde se chodilo na pohřby snad všem, protože pomalu každý je s každým příbuzný, bývalo nás tam dětí hodně a že bych z toho měla nějaké trauma, to tedy nemám. A případný pláč nebo povídání dítěte se ztratí v hudbě. Taky povídáme, protože případné dotazy by se zapomněly než by byl obřad u konce. Takže potichu čteme nápisy na věncích a tak. Jediné co dělám, že se snažíme sednout do zadních řad.
|
splechtulka & M+J+R |
|
(8.6.2011 20:20:19) Kájo mám to podobně, je to součást života, stejně jako narození tak i smrt. Jinak já tedy plakala, dcerka se zeptala jestli se mi stýská po babičce, já řekla že ano a jí to stačilo. Řekla že jí se také stýská ale že pláčou jen malé holky a tím to uzavřela.
|
|
|
jana | •
|
(8.6.2011 20:21:36) ne
|
|
withep |
|
(8.6.2011 20:22:02) Jeli jsme na pohřeb mé babičce, když byly synovi necelé dva roky (a já byla v 9. měsíci). Bylo to po Vánocích, zima, sníh, jeli jsme raději vlakem (350km), cestu zvládl dobře. Celý obřad v kostele samozřejmě nevydržel, muž s ním pak šel ven. Potom šel nádherný dlouhý průvod na hřbitov (začalo sněžit, když jsme vyšli, a přestalo přesně ve chvíli, kdy pohřeb skončil a lidé se rozcházeli, úžasná atmosféra). Na hostině teda lítal, ale ona vlastně nebyla smutná, už ten obřad byl takový jako radostný (mši sloužil babiččin synovec).
Nemyslím si, že malé děti na pohřbech jsou něco nepatřičného, spíš naopak, neměli bychom jim takové události upírat. A jsou to děti, takže pokud se nebudou chovat podle etikety, snad ostatní pochopí.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:25:27) Withep, jestli že se děti podle etiky chovat nebudou,tak bych nebrala. A s tím, že snad ostatní pochopí... v téhle chvíli bych od ostatních nečekala ani trochu porozumění. Prožívají bolest, potřebují si to prožít, mít na to klid... Udělala bych to snad jen v případě, že by mi všichni do jednoho řekli, že jim to vadit nebude.
|
splechtulka & M+J+R |
|
(8.6.2011 20:26:46) Sidhárto, i když se jedná o přímého příbuzného, tedy vnouče? Jinak je to tedy úplně jedno, myslím že každý to musí zvážit dle okolností a svého citu.
|
Siddhártha |
|
(8.6.2011 20:32:48) Já nevím, asi bych fakt potřebovala ujištění ostatních, že jim to nebude vadit. JInak pokud by to nebyl můj rodič, samozřejmě bych s nimi chodila ven já. Ale třeba u naší pětileté mám ohledně chování jistotu. A vzít bych ji musela, měla by mi to za zlé. Stejně i hrozná představa, až to jednou přijde a budu muset svému dítěti říct, že její milovaná osoba zemřela.
|
splechtulka & M+J+R |
|
(8.6.2011 20:39:11) Je to hlavně o vztazích v té rodině. Já vzala děti automaticky, měla jsem tu potřebu je tam vzít. Ale vím,že mému otci to nevadilo, chtěl tam všechny děti i vnoučata.
|
|
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 20:28:47) On hlavně každý prožívá bolest jinak. Znám lidi, kteří pohřeb svého dítěte utajili, protože na něm nikoho kromě nejbližších příbuzných nechtěli. Znám ale i pozůstalé, kterým naopak pomohlo, pokud na pohřeb jejich příbuzného přišlo hodně lidí.
|
|
|
|
Ráchel, 3 děti |
|
(8.6.2011 20:38:38) určitě bych je vzala
|
|
Sova a dvě sůvata | •
|
(8.6.2011 20:45:50) A nemáš někoho, kdo by je třeba při obřadu pohlídal? Třeba s nimi v tu dobu chodil po hřbitově. Aby byly účastné toho rozloučení - tedy pokud měly dědu rády a stýkali se, ale aby zase nerušily ostatní.
|
|
Tenna /2 |
|
(8.6.2011 21:07:38) Ne. Vzala bych je až posléze položit kytičku na hrob.
|
|
katyn |
|
(8.6.2011 21:07:43) ne. a už vůbec ne, pokud by tam měly zlobit.
|
|
Girili |
|
(8.6.2011 21:18:00) Nemyslim, ze by je to traumatizovalo. Rozloucit by se mohli. Pokud bych mela dite, o kterem vim, ze to pochopi a bude v klidu, tak bych ho urcite vzala. Pokud bych ale vedela, ze to nepoberou a budou rusit, tak bych je nechala doma. Ale spis s ohledem na ostatni nez kvuli detem samotnym.
Kdyz mi byly prave 3 roky, zemrela mi prababicka a nasi me na pohreb nevzali. Vyptavala jsem se a bylo mi to lito. Dodnes me mrzi, ze jsem se s nekterymi cleny rodiny v detstvi nerozloucila. Pobrala bych to a zda se mi to dulezite.
|
|
karma |
|
(8.6.2011 21:19:15) je-li to jejich příbuzný. I když budu brečet, i když budu brečet hodně. Považuju to za důležité. Ted jsem byla na pohřbu kamarádce, byly tam její neteře 3,5,7. Bavila jsem se s nima...vnímají smrt jinak než dospělí. Tetu velmi milovaly, ale nemyslím, že je traumatizovalo, že jejich matka-sestra zemřelé-brečela.
|
|
renata | •
|
(8.6.2011 21:28:43) mám velmi čerstvou zkušenost, před měsícem jsem se loučila se svým tátou, a hodně jsem řešila, jestli vzít pětiletou dceru ssebou, někdo radil ne, jiný rozhodně ano. Nakonec s námi nešla a vůbec nelituji, byly to moje nejtěžší chvíle v životě a jsem ráda,že toho byla dcerka ušetřena, času na pochopení života a smrti bude mít ještě dost.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:02:54) Renato, mě jako holčičku mrzelo, že mě maminka nechce brát na pohřby. Dnes jí rozumím a dělám to stejně jako ona. Dětem dáváme šanci se se smrtí smířit, ale jinou formou.
|
renata | •
|
(8.6.2011 22:45:09) dcera s námi také sdílela ty chvíle trápení a smutku, probrali jsme doma vše co potřebovala vědět a myslím, že ji to hodně vzalo a hodně vnímala,že všichni prožíváme bolest, takže jsme ji vlastně jen ušetřili toho oficiálního rozloučení, a definitivního konce - vlasntě jsme jí ten konec jakoby nepřiznali - řekli jsme, že na dědečka může kdykoli mluvit, že se na ni dívá, že je stále s námi i já v to věřím, pomáhá mi to.
|
|
|
|
červík + V. 6/03 + L. 5/08 |
|
(8.6.2011 21:32:01) já bych je nebrala
|
|
Bumbi&05,08,10 |
|
(8.6.2011 21:33:24) brala jsem na pohřeb děti 3 měsíce, 2,5 roku a 5,5 roku. Zvládli to všichni - v pohodě. Všichni byli moc rádi, že tam děti byly, tak nějak to dávalo všemu smysl. Byl to pohřeb mojí babičky, klasický v kostele se mší a pak průvodem hřbitovem a spuštěním rakve do hrobu. Rakev nesl můj muž a moji bratranci.
|
renata | •
|
(8.6.2011 21:40:43) já vidím trochu rozdíl v tom, jestli se jedná o pohřeb starého, nebo mladého člověka. Pohřby pradědečků a prababiček jsou v takovém klidnějším duchu, pohřeb mladého člověka je podle mně naplněný bolestí, není tam přítomno to smíření, je to víc traumatizující.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:01:43) Přesně tak.
|
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:04:02) Jedna moje kamarádka třeba nemá ráda film Kolja, protože je natáčený ve stejném krematoriu, kde měl pohřeb někdo z jejích blízkých, kdo zemřel mladý.
|
|
avokádo |
|
(8.6.2011 22:06:20) Nevzala. Myslím, že dítě by mělo jít na pohřeb až bude chápat o co se jedná a samo by tam jít chtělo To je ale můj pocit a já jsem v tomto směru divná/nejen v tomto směru/. Neuznávám když se něco dělá jen kvůli tomu že se to tak musí. Na pohřbu jsem byla jako dítě asi 5leté. Zemřel chlapeček který s náma chodil do školky. Pamatuji si, že jsme byli vyděšeni z toho co se tam dělo. Pak ještě svému dědečkovi a to byl poslední pohřeb. Od té doby mně tam nikdo neviděl. Já k tomu abych se s někým rozloučila nepotřebuji obecenstvo. Rozloučím se doma v tichosti, zapálím svíčku a rozjímám.Je mi jedno že mně někdo odsoudí-prostě to tak mám. Chápu že věřící k tomu potřebují kostel, kněze a vše kolem a já to chápu. Jen si myslím, že dítě by tam nemělo jít jen proto že se to čeká.
|
|
|
|
kajkule+2 kousky |
|
(8.6.2011 22:08:01) Smrt je součíst života, ale asi bych děti nestresovala. Samozřejmě, že vše bych vysvětlila, ale brát je někde, kde budou 99% lidí brečet je podle mě stresující, vím jak těžce nesou děti vidět vlastní rodiče plakat.
Neúcta to není ani náhodou.
|
kajkule+2 kousky |
|
(8.6.2011 22:17:03) Kdyby zemřela např.babička, malou bych vzala. Ale ona je klidná a hodná. Syna určitě ne. Navíc babičky miluje a přišlo by mi to líto, ž ejsme ji dali bokem. Prostě záleží i na tom , jaké dítě je. Zvažila bych všecko, kdo umřel, jak se budou mé děti asi chovat atd. U starých lidí ty pohřby nejsou tak moc stresující jako u mladých lidí při nečekané smrti. Samozřejmě, že smutek je, ale jiný. V tvém případě bych děti nebrala, z toho co píšeš...
|
|
|
arantxa |
|
(8.6.2011 22:33:16) My byli loni s dětmi na pohřbu dědečka. Syn měl 3 roky a neteř jen jeden a byli v klidu. Neměl žádný dlouhý obřad, pouze rozloučení potichu s rodinou. Mě by ani nenapadlo ho tam nevzít, děda je měl rád a vždycky se na ně těšil. Dokonce když mu bylo už hodně špatně, pořád se ptal babičky, zda ještě uvidí mého syna. Chodil tam od pondělí do pátku na hlídání. Letos umřel strejda, my na pohřed z pracovních důvodů a jiných nešli a sestra vzala dceru, kterou hlídali děti naší sestřenice před kostelem. Na hřbitov už šla s nimi.
|
mil007 |
|
(8.6.2011 22:35:54) Ano vzala bych,syn měl 2 když byl na pohořbu svého otce.Patří to k životu,ani by mě nenapadlo ho nebrat.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:40:07) Koukám, že sis toho už hodně vytrpěla. Přeju Ti, ať už Tě v životě čekají jen samé hezké věci.
|
mil007 |
|
(8.6.2011 22:45:49) Ecim jestli to píšeš mi,tak ano,život mi praštil dost krutých úderů,ale jsou už dost dlouho pryč.A holkám ,které mají pocit,že se to všechno nějak po...,bych chtěla říct,že i když to někdy vypadá,že horší už to nebude,tak se to najednou ,zničeho nic,klidně úplně převrátí a život pluje zase pro změnu po dobré vlně.
|
Ecim |
|
(8.6.2011 22:48:39) Mil007, ano, to bylo na Tebe. Dojal mě Tvůj dnešní příspěvek na hlavní straně. Něco a někoho mi připomněl...
|
mil007 |
|
(8.6.2011 22:49:28) děkuju...
|
|
|
|
|
|
|
majdaleenka +07+11 |
|
(8.6.2011 23:14:04) děti se mají právo rozloučit, obzvlášť s milovaným člověkem a že tam budou ječet a běhat, no a co?! jsou to děti, pohřební hostiny se taky pořádají jen proto, abychom si připomněli, že život jde dál, a tam už nikomu žádné ječení nevadí, najednou (proto mi přijdou odporné a neúčastním se jich)
za mne bych děti vzala, mohlo by se stát, že budou dědu hledat, když neprojdou "rozloučením"
|
Lída+2 |
|
(9.6.2011 6:12:44) majdaleenka +07+11 né vždy to pomůže....., že dítě na obřadu je.
Dan se dožadoval zhruba po roce....,aby jsme babičku vyndali, že se sní chce potulit, když jsme s ním byli na hřbitově uklízet po zimě. Takže se v tom začal pitvat, že jíi chce zpět, že jí má rád...a tak nastalo další kolo vysvětlování.
Zrovna nedávno si na ní vzpomněl a říkal-" MAmi škoda, že babička umřela, já jí měl tak rád. A děda musí ještě douho vydržet! slíbil Lukovi, že si s ním připije až mu bude 18.A se mnou musí taky........." (mysleli pradědu- a tady doufám, že zapracují geny a klukům se to splní......)
Já si třeba pamatuju, že moje prababička umřela, když mi bylo 9let. Na pořbu jsem normálně byla. Nikdo mi jí neukazoval v otevřený rakvi....,ale prostě jsem tam šla já i segra.
|
|
|
MaTaTa |
|
(9.6.2011 2:14:41) já syna brala pokaždé,měla jsem ho s sebou jako oporu a je to součástnživota(1rok zemřel děda,2,5let zemřela mi maminka a ve 4letech zemřela mi babička,je pravda,že i když je hyperaktivní,tak byl v klidu a nedělal bordel,upřímnou soustast
|
|
Lída+2 |
|
(9.6.2011 6:06:02) Tohle má každý jinak, každé dítě je jiné a pokaždý je jiná situace.
Klukům umřela prababička, když jim bylo 5 a 7let...na krémaci se jelo 100km ve všední den(nevěděli jsme kdy se vrátíme a nemáme je komu svěřit). Kluky by mi v místě bydliště nikdo nepohlídal...zadruhý to byla jejich oblíbená babička a podle mě se s ní měli rozloučit(ale rozjívený nejsou pokud se jedná o vážný věci). Takže prostě samozdřejmě jeli s náma. Trauma to na nich nenechalo, jen Daníkovi to docvaklo úplně až o rok později.
Pak umřela tchýně....je to 4roky....nebyli na krémaci. Bylo to v místě bydliště. Tchýni skoro neznali. Luk jí viděl 4x...a Dan cca 4hodiny .....jejich náhradní babička ač normálně nehlídá se nabídla, že je po dobu obřadu pohlídá u ní doma. Využili jsme toho.
Pokud se v tom někdo štourne.,..tak kluci viděli prababičku cca 1x za měsíc min. 8-10hodin......věnovala se jim a měla je ráda. tchýně o ně nestála a nenavštěvovala nás.....a nestála ani o naše návštěvy...kluci pro ní prostě byli cizí.....a nechtěný....
|
|
Táňa | •
|
(9.6.2011 7:26:00) Ne, má tchýně trvala na tom, že se musí zúčastnit. Manželovi jsem vysvětlila, že si to nepřeji a nešli
|
Zozinka |
|
(9.6.2011 9:04:37) já dceru 3 letou na pohřed své babičky nevzala,je to dost traumatizující a nepříjemné pro dospělého natož pro dítě...viděla by akorát jak všichni brečíme a nemyslím si,že by to bylo pro ní dobré....
|
Líza |
|
(9.6.2011 14:27:57) Naopak jsem přesvědčena, že pro děti samotné není nijak škodlivé na pohřeb jít, smrt patří k životu a škodíme si, když se tváříme, že neexistuje.
|
|
|
|
Líza |
|
(9.6.2011 14:27:13) Považuju za naprosto nepřijatelné nechat děti na pohřbu dělat bordel, takže pokud vím, že bych to nezajistila - nevzala bych.
|
|
claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(10.6.2011 11:39:16) já vždy zůstávám s dětmi doma,alespoň mam pádnou výmluvu proč na pohřeb nejít,nevím ale na co se budu vymlouvat v budoucnu,pohřby totiž zásadně odsuzuji a NIKDY se jich nezúčastňuji,a brát na pohřeb děti...
|
claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(11.6.2011 8:33:30) co se týče smrti,tak kolem toho taky neděláme žádné caviky,synovi jsme řekli,že babičce,strejdovi,dědovi,prostě dotlouklo srdíčko a umřel,tečka a syn to taky tak vzal,smrt je pro něj prostě normální věc-konec života,rozhodně mu nebudu plést hlavu něčim jako,že jsou v nebi atd.když tomu stejně nikdo nevěříme
|
claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(11.6.2011 8:37:05) ono je to asi i o povaze člověka,dítěte,já i syn jsme materialisti,kteří své city před druhými moc nedávají najevo,ale znam lidi,kteří chtějí aby ostatní viděli,že se trápí a jsou smutní,pak jsou pro ně asi pohřby i přijatelné,ale mě se toto prostě příčí,ale je to každého věc samozřejmě
|
splechtulka & M+J+R |
|
(11.6.2011 19:25:06) claco a když neděláte pohřby jak se "zbavíte" zemřelých? Já plnila matce poslední přání, měla jasnou představu jaký chce pohřeb. A děti šly se mnou protože ke mě patří, ale je fakt,že mě ani nenapadlo,žebych je někde nechala na hlídání.
|
claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(13.6.2011 16:27:11) zemřelí jsou zpopelněni,ale bez obřadu,pak si vyzvednemem urnu a s pohřební službou je uložení do hrobu,to je pro nás obřad,jsme u toho jen nejbližší rodina,parte udělá sestra na počítači,je grafička,vždy tak aby to korespondovalo s povahou a osobností daného člověka,toť ve zkratce,v podstatě s tim už začli babička s dědou,nepřáli si mít žádné obřady,také jsme jim to splnili a my v tom pokračujeme
|
splechtulka & M+J+R |
|
(13.6.2011 19:26:08) Clack, díky za odpověď. Takový pohřeb mívají v manželově rodině. ALe také tam jsem brala svoje děti (jednalo se o manželovu milovanou babičku). Moje matka tedy měla rozptyl(kremace bez obřadu) jen s řečníkem, byli jsme tam nejužší rodina (ovšem mám čtyři sourozence, kteří mají po dvou dospívajících dětech) a i tam jsem děti vzala. Mě by to prostě přišlo divné loučit se (ať už s obřadem nebo bez) s člověkem ke kterému mám těsnou vazbu bez nich.
|
|
|
|
|
|
|
claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(11.6.2011 8:30:54) myslela jsem kremace,ty v kostele s otevřenou rakví už vůbec nechápumy pohřby neděláme,každý se s dotyčnym rozloučí sám v sobě,brečet na veřejnosti fakt nehodlam
|
|
|