| Baba Jaga | 
 |
(17.6.2011 12:32:16)
Mně by spíš zajímalo, jestli byste to takhle měli s každým manželem. Řekněme, že vás tenhle, který je pro vás nejdůležitější, opustí (nebo vy jeho) a teď co? Bude jeho následovník taky nejdůležitější nebo si uvědomíte že parnerské vztahy jsou věcí pomíjivou?
(v pozdní reakci na včerejší debatu - ano, nedokážu manželovi dávat najevo, že je pro mně jedinečný, protože není - vím že bych se o sebe a děti postarala i sama, a že by přišel někdo jiný, kdyby on odešel a neumím na něj koukat jako na centrum svého světa).
Jinak jsem dost vzpurná, takže kdyby mi někdy někdo dal na výběr, zda rodiče nebo manžel, tak bych zavrhla toho, kdo by mě k tomu výběru nutil, protože to se prostě nedělá. Ale kdybych si měla vybrat, jak tady proběhlo, komu dám ledvinu, tak rodičům.
Před pár lety v tisku proběhlo, jak auto nějaké rodiny vlítlo do řeky, a otcovi se povedlo odpoutat a musel se rozhodnout, koho zachrání, tak zachránil manželku a syna nechal zemřít. To nechápu, pro mě jsou děti na prvním místě a cokoli je za nimi, je hooodně vzdálené. A tím nemyslím, že jim budu jednou kecat do života, nebudu, ale budu je mít vždycky ze všech bytostí nejraději, ať budou ja
|
| Kudla2 | 
|
(17.6.2011 12:36:49)
Babo Jago, ale Ty se s manželem v nejbližší době rozvedeš nebo minimálně je váš vztah hodně narušený.
Takže to při vší úctě nelze brát jako měřítko.
Za sebe: nebyla bych ochotná žít s člověkem, který by ve mně tento pocit nevzbuzoval.
|
| Baba Jaga |
|
(17.6.2011 12:42:44)
Kudlo, už jsem ti psala, že o tom to není - měla bych to tak postavené i kdybychom byli v líbánkovém období. Pokud bych s ním nebyla třeba dvacet let, ale znám ho 6 let, rodiče 30.
|
|
|
| Pole levandulové | 
|
(17.6.2011 12:43:01)
Babo Jago, za sebe rikam, ze bych si nevzala muze, o kterem nejsem presvedcena, ze je ten pravy pro mne. Radeji bez chlapa, nez mit nejakyho blba. Proto jsem se svatbou souhlasila az se soucasnym muzem a vdavala jsem se po tricitce.
|
| Baba Jaga |
|
(17.6.2011 12:44:53)
Jenže, Skramuško, jak víš, že to tak bude i za pár let? Já se taky vdávala s tím, že manžel je ten pravý, roky ukázaly, že není. A je to tak u poloviny manželství, takže to není zjevně žádná výjímka. Rekordmanem je moje teta, která se rozváděla v 78 letech, po 60 letech manželství....že už měla strejdy plné zuby.
|
| Pole levandulové |
|
(17.6.2011 12:49:49)
babi, ruku do ohne nelze dat za nikoho, ale podle vzorcu chovani se da aspon trochu predpokladat. No a pokud se to zmeni, tak holt by prestal byt ten nej a pak by se videlo. Zatim jsme spolu pres deset let a nic neukazuje na to, ze by se to melo menit.
|
| Baba Jaga |
|
(17.6.2011 12:55:15)
Včera jsem si do jedné ráno psala s kamarádkou, která je s manželem 14 let, dlouho spolu chodili, teď jsou 7 let manželé a mají 2 letá vymodlená dvojčata. A on odešel ke kolegyni, protože "se zamiloval a nemůže si pomoct". Čas nehraje roli. Já bych taky nedokázala říct, že budu s někým celý život, protože mi to přijde nereálné (respektive reálné pouze za cenu hodně ústupků, které dělat nechci - např. odpuštění nevěry atd.).
|
| Kudla2 |
|
(17.6.2011 12:57:02)
Babo Jago, ale z nás nikdo netvrdí, že určitě víme, že je to na celý život a za každou cenu.
Jen nevidím jediný důvod chovat se s nedůvěrou k nejbližšímu člověku, který nikdy neudělal nic, co by tu nedůvěru opodstatňovalo.
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(17.6.2011 12:55:44)
Babo Jago, kdo z nás ví, co bude za pár let?
Tak se přece nedá žít - budu si vždycky držet rezervu, protože "co kdyby náhodou něco"?
Pak se na ten život ohlídnu zpátky a budu mít pocit, že to vždycky bylo jen na půl plynu.
|
| Baba Jaga |
|
(17.6.2011 12:59:30)
Štěstí přeje připraveným  Když hluboko v sobě víš, že je šance, že se to po..., tak se s tím pak líp vyrovnáš, než když předpokládáš, že budeš s někým napořád, všechno bude skvělé a pak se zhroutíš, protože nechápeš, jak ti to mohl udělat... Já třeba po tom co vím, už bych se nikdy znovu nevdala. Asi bych nebyla sama, ale nevdala bych se.
|
| MiliP | 
|
(17.6.2011 13:12:46)
Já myslím, že ty dvě věci se nevylučují. Tedy alespoň u mě. Nejsem tak naivní, abych nevěděla, že stát se může v životě hodně věcí. Nic není jasné a definitivní, může se to kdykoliv změnit. Ale neumím žít s tím pořád přemýšlet, co se může stát. Stejně to nedohlédnu a jen bych si tím ničila to, co je teď. Manžel mě může opustit - jistě. Ale teď je tady, podílí se na našem životě. A je pro mne důležitý. Pokud se rozhodne odejít, tak to nezměním, ale nevidím důvod s tím počítat a pořád si říkat, že může odejít a tak k němu i přistupovat. Kdyby to takto měl on, dosti by mne mrzelo že předjímá takové záležitosti. A věřím, že i díky tomu bychom nefungovali, jelikož bych fungovala dle kdyby a ne dle toho co je a může být. Předpokládat co vše mě může potkat, nemusím přeci fungovat vůbec.
|
| Kudla2 |
|
(17.6.2011 13:16:06)
MiliP, tohle bych do písmenka podepsala.
|
|
| a+b+c+d |
|
(17.6.2011 13:21:32)
MiliP, to je přesně ono! A ještě bych dodala, že ani vztahy rodiče - děti a také sourozenci nejsou ušetřeny rozpadů. Znám takové, bohužel. Ale proto nebudu se všemi udržovat rezervované vztahy.
|
|
| Čekatel na smazání | 
|
(17.6.2011 13:43:50)
Přesně tak. Říkám tomu otevřená vrátka. Nějak takhle se kolegyně z práce vdávala, s tím že to jednou asi nevyjde a rozvedou se..... a hádejte jak to dopadlo.
|
| boží žena | 
|
(17.6.2011 13:49:52)
to netušim, ale znám nesrovnatelně víc případů, kdy to byla ta pravá jediná láska na celý život.. no a rozvedli se , kolikrát dost ošklivě
|
| CPO |
|
(17.6.2011 13:55:01)
Ad boží žena: to mě napadla ta hláška z Hospody na mítince: "Hostinský: Neplačte, pane. Vemte si příklad ze mě. Jednou se mi stala taková… taková věc. Však to znáte. A já vám plakal! No, a vidíte, jindy zase se mi stala jiná věc, a já neplakal."
|
|
|
| CPO |
|
(17.6.2011 13:51:52)
"Nějak takhle se kolegyně z práce vdávala, s tím že to jednou asi nevyjde a rozvedou se..... a hádejte jak to dopadlo."
Můj exmanžel vstupoval do manželství s tím (což jsem já ale nevěděla), že "kdyžtonevyjdenobóžesinajduněkohodalšího". Jo, je fakt, že mu to umožnilo pružně ustát skutečnost, že jsem se rozhodla se s ním rozvést proto, že jsem odmítala dál žít s někým, kdo je ve vztahu "napůl". Pak řekl památnou větu "Ještě že jsem se nesnažil!"
 (sice jsem ještě pro pořádek dodala, že kdyby se snažil, tak jsme se nerozváděli, ale nepochopil ten princip). "Vrátka" si pro jistotu nechal i v dalším vztahu 
|
|
|
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 14:23:29)
Babo Jago - to je spíš opravdu ta blbá manželská zkušenost, kterou asi proděláváš.
Hele, někomu zase nefungují rodinné vazby s rodiči.
Jinak - mám to štěstí (abych to zase nezakřikla), že nám po pár letech různých bolestí tak nějak dosedly věci na místo, že můžu mít ráda všechny ty lidi a nějak si to vzájemně nepřekáží, nejsem nucená volit mezi nimi.
A definitivu? Tu asi člověk tak nějak předpokládá, i když ve skrytu duše ví, že se věci mění (třeba na základě zkušeností vlastních i ostatních). Přesto kvůli tomuhle pocitu odmítám žít v jakémkoliv citovém provizoriu. Když už, tak už.
Některé věci jsou neopakovatelné, proto si nemyslím, že tohle můžu cítit i v případě čehokoliv s nějakým dalším mužem někdy v životě.
Společné rodičovství nám zůstane, bude-li vůle z obou stran a případně doufám, že jsme vztahově na takovém levelu, že bychom tohle ustáli ("NIKDY" z klávesnice nevypustím). Taky jsem starší, měla bych na případnou novou lásku úplně jiné nároky a samozřejmě, po podobném "úrazu" bych to přehodnotila, první místo jednoznačně děti, protože bych nešla do vztahu, kde by cokoliv vůči nim mělo skřípat....., taky už nepotřebuju "zahnízďovat", příjemné kamarádství by mi pro život třeba stačilo - ale to už je jen teoretizování.
To je prostě vývoj.
|
|
|
| adelaide k. | 
|
(17.6.2011 13:03:16)
Babo, pořád opakuješ jak pro tebe manžel není anemůže být středem vesmíru, ale o tom to snad není. Rodiče pro tebe středem vesmíru jsou? Asi taky ne žejo.
Jasně krev není voda, rodinná sounáležitost a podobně... ale spoléhat na to že dobré vztahy v rodině a nsprostá vzájemná "spolehlivost" je nafurt a se zárukou je stejně naivní jako u toho manžela.
Mmch, napadá mě ještě jiná otázka? Nevyplývá ta skvělá rodinná atmosféra u tvých rodičů mimo jiné tak z toho že oni spolu mají pevný vztah založený právě na tom že jsou pro sebe navzájem ti první? Kdyby to mezi nimi bylo jako u tebe s TM tak by asi bylo po idylce 
|
| Binturongg | 
|
(17.6.2011 13:08:51)
Adelaide - když má někdo krizi ve vztahu, těžko je pro něj partner víc než rodiče.
Ale proč to pořád všichni srovnáváte?
Kdybych měla partnera ráda stejně jako své rodiče, resp. naopak, zavání to Freudem
Je to něco absolutně rozdílného.
Jo a mimochodem - JÁ osobně se na rodinnou soudržnost a na své rodiče můžu spolehnout na 150% - kdo nemůže, je mi ho líto, protože pak chápu, že hledá tu neotřesitelnou jistotu v lidech, kteří ho podkopnou deleko snáz než vlastní rodina.
|
| adelaide k. |
|
(17.6.2011 13:16:23)
Bin, ale Baba celou dobu tvrdí, že by to tak bylo vždycky, i v "dobrých" dobách
A ad 150% jistota... dneska, ale co bude za 5, 10 let?
|
| Binturongg |
|
(17.6.2011 13:58:42)
Aelaide - možná si úplně nerozumíme. Pokud máš na mysli, že rodiče mohou onemocnět či zemřít, pak nejsem naivní, to vím.
Ale že by mě jakkoli za 5-10 let podtrhli...no to sorry nebo spíš
Jestliže to myslíš takhle, pak je to opravdu smutné, protože to bys pak zjevně neměla vůbec nikoho, kdo by Tě bezvýhradně miloval, a ke komu bys mohla vždy a za každých okolností přijít pro pomoc, radu, útěchu...
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:03:56)
"protože to bys pak zjevně neměla vůbec nikoho, kdo by Tě bezvýhradně miloval, a ke komu bys mohla vždy a za každých okolností přijít pro pomoc, radu, útěchu..."
No dyť jo, nemám
Jediný, co s tím můžu udělat je, že JÁ se takhle nebudu chovat ke své dceři.
Ta ví, že se na mě může spolehnout. Ve smyslu, třeba budu mít na leccos odlišný názor, ale rozhodně je to moje dcera, s přihlédnutím k tomu budu její činy vždy posuzovat
|
|
| adelaide k. |
|
(17.6.2011 14:43:27)
Bin, mám se svými rodiči a sourozencem (i další rodinou - babičky atd...) myslím dost nadstandartní vztahy. Přesto si ale myslím, že bezvýhradně milovány jsou jenom malé děti.
Vím že mě rodiče v krajní nouzi "nevyženou od svého prahu", pomůžou, poradí atd... Ale v běžném životě je manžel ten první, komu hlásím dobré zprávy a komu brečím na rameni/ do telefonu, když je něco nalevačku.
Pravda je, že pro mě je ta základní otázka pitomá. Neuměla bych říct, kdo je pro mě víc, jsou to jiné kategorie.
Ale nevěřím ani na to že rodina je 150% jistota. Na to je život moc složitý a neyzpytatelný.
|
| Binturongg |
|
(17.6.2011 15:57:14)
Adelaide - jasně, že je to špatně položená otázka, která se snaží srovnávat nesrovnatelné.
Ale prostě si nedokážu představit, co by se muselo stát, aby mě rodiče zavrhli a předpokládat to jako Ty nedokážu
|
|
|
|
|
| MiliP |
|
(17.6.2011 13:16:49)
Ano, pokud má někdo krizi tak určitě. Ale jít do vztahu s tím, že maminka je stejně nejvíc a nikdy nikdo jí nemůže konkurovat, neb jen ona ví a chápe, mi přijde stejně tak zvláštní. Už proto, že je to jiná rovina a nedá se to tudíž určit, ale neumím si představit poslouchat dokola, jak je maminka úžasná, jedinečná a já to dělám blbě. Pak to manželství může jít do "kopru" také hodně rychle.
|
|
| CPO |
|
(17.6.2011 13:20:52)
"že hledá tu neotřesitelnou jistotu v lidech, kteří ho podkopnou deleko snáz než vlastní rodina"
Binturong, já jsem příklad toho, kdo se NEMUŽE na svoji rodinu takhle spolehnout - nicméně nenapadlo by mě hledat neotřesitelnou jistotu V NIKOM. Včetně sebe. Nic takového jako "neotřesitelná jistota" neexistuje. Nemáme jisté zdraví, vztahy, práci, životy...(ne)zralost člověka se projevuje mj. v tom, nakolik dovolí této NEjistotě, aby mu zabraňovala žít i přesto pohodový život.
Upřímně, než jsem skoro o všechno v životě přišla, byla jsem úplně na nervy z toho, že "panebože o všechno můžu přijít, jak s tím pak budu žít?" Nervila jsem se úplně zbytečně a zbytečně jsem sobě i druhým otravovala život. Nic zvláštního se nestalo. Člověk je ve skutečnosti nesmírně a nečekaně flexibilní...a vědomí, že "už vám nemají co sebrat" (včetně iluzí) je nesmírně osvobozující 
|
| Binturongg |
|
(17.6.2011 14:03:49)
Breberry - je mi to líto, pokud nemáš rodinu, která je bezvýhradně láskyplná a obětavá za každých okolností.
Pak se nedivím Tvému životnímu postoji.
Je to však smutné - bez své rodiny si život neumím představit a na lidech, kteří nemají to co já, má sestra, moji bratranci a sestřenice, můj partner a jeho příbuzní, je vidět, kam spěje rodina a její hodnoty
Je to strašně vyčerpávající, i když obdivuhodné, spoléhat se celý život vždy a stále sám na sebe...
Jinak - 150% spolehlivost, na tom trvám. To, že někoho může přejet tramvaj, a tak mě opustí, nebo se třeba udusí peckou, neberu jako podraz...
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:05:36)
"Pak se nedivím Tvému životnímu postoji."
Mému realistickému přístupu k jistotě?
|
| *Niki* | 
|
(17.6.2011 14:16:59)
Aha 
Tak už některé asi více chápu, proč více či méně nadřazují rodiče nad muže. Já vždy myslela, že láska je to, co cítíme. To, co dáváme.
NE to, co nám dávají jiní.
NIKDY jsem nerozumněla heslu "v lásce vyhrává ten, kdo miluje méně". Je to nebetyčná blbost. Kdybych lásky málo dostávala, je to mrzuté. Kdybych ji ale málo cítila, mohla bych si to rovnou hodit. Klidně někoho miluju a nic nežádám.
Proto miluju manžela. Protože jde o mé city, mou lásku, není to obchod - budu tě mít na prvním místě, pokud se na tebe můžu na 150% spolehnout.
To musí být frustrující, vědět, že láska, kterou cítím, je založena na tom, co dostávám...
Já takto prostě neuvažuju. Hiearchie u nás v rodině není úplně zdravá, připouštím, děti jsou často nad manželem. NIcméně svou původní rodinu jsem už opustila, vybudovala novou, a to s mužem, který stojí vedle mě.
Koloběh života není v tom, že vracíme rodičům, co jsme dostali (že se o ně na stáří postaráme je jiná, to nepíšu). Ale že to, co oni vložili do nás, vložíme zas my do svých vlastních dětí.
Ať to někdy vypadá jak chce, ať je jistá pravděpodobnost, že náš vztah vyjít nemusí, je to můj manžel, kdo stojí vedle mě, kdo se na mě může spolehnout, a koho spolu s dětmi miluju nejvíc.
O jistoty vůbec nejde. Jako ty, které mi dává někdo jiný... mám ráda svou původní rodinu (resp. otce), ale můj vztah k muži je silnější.
Závislá na něm skutečně nějsem. Nepotřebuju ho. Prostě ho miluju.
|
| boží žena |
|
(17.6.2011 14:26:28)
no a pak jsou tu lidi, co milujou i svý rodiče, a proto nemůžou přesně říct, kdo je víc
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 14:27:58)
souhlas. Tyhle diskuze jsou něco jako co bylo dřív... "vejce nebo slepice?"...
hlavně každý žije nějak, má nějaký zkušenosti, vztahy, to všechno nás utváří, proto se i tyhle priority můžou v čase měnit
|
|
| *Niki* |
|
(17.6.2011 14:31:39)
Pokud to neumíte teoreticky porovnat (kdo to v praxi běžně dělá? Myslím, že nikdo. To, co zakladatelku minulého tématu rozhodilo, by asi mě nerozhodilo), představte si Sofiinu volbu.
Pokud spadne auto pod vodu, koho zachráníš? POřadí určuje šanci na přežití.
POminu, že začnu neplavci, bo plavci si snad pomůžou sami
Jasně že v reálu to neřešíme.
Kdybych měla darovat ledvinu, můžu jen jednu. Byl by to manžel.
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:35:56)
Dobrá otázka, s ledvinou (jakože zrovna tu já teda fakt darovat nemůžu )
Tohle je lepší asi nevědět  - nechtěla bych se takhle rozhodovat...a navíc, ještě nedávno bych napsala, že 100%ně VÍM, že bych se rozhodla (nějak)...ovšem poté, co jsem sama sebe hluboce překvapila svým rozhodnutím před 3týdny (viz Vztah na inzerát), už teda "nikdy" z pusy nevypustím "nikdy"/"vždycky"/"rozhodně"
|
|
| boží žena |
|
(17.6.2011 14:37:24)
to sou blbosti, tyhle otázky
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 14:48:01)
Boží - jsou. Osobně vnímám jako blbost jakoukoliv otázku, na kterou není možná jednoznačná odpověď.
To, že se tu někdo zeptá na názor, to je jiná, ale je nesmyslné přesvědčovat kohokoliv o tom, že takhle je to lepší či jediné správné. Proto se snažím jen o vysvětlení a odpověď na otázky Baby Jagy, nikoho nepřesvědčuju o tom, že můj názor je jediný správný.
Howgh )
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:50:06)
"Osobně vnímám jako blbost jakoukoliv otázku, na kterou není možná jednoznačná odpověď."
Tedy inteligentní otázka: máš nejvíc na světě ráda mě?
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 14:52:47)
Nejvíc ne ) Nevím ani, jestli Tě mám ráda, ale sympatická mi jsi, předpokládám, že bys byla i reálně, nejen virtuálně )
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:54:27)
To byl jen vtip
Samozřejmě ve skutečnosti je to úplně jedno, jen že ta otázka MÁ možnost jednoznačné odpovědi, a proto je "inteligentní"
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 14:58:52)
Neboj, já to pochopila dobře, nemám smajlíky )
a vidíš, odpověděla jsem. Dobrá otázka ...
|
|
|
|
|
| *Niki* |
|
(17.6.2011 14:54:14)
Terezo, to by byla blbost většina otázek
Já se rozumu ale ptám málokdy, bo ten uvažuje takto divně, chce to mít vše jasné, nalajnované, jednoznačné, jednoduché.
Když nevím, mám instinkt. Ten se od rozumu tak často neplete
|
|
|
|
|
|
| Binturongg |
|
(17.6.2011 16:07:21)
Nikitos - láska je to co dáváme i to, co bereme. Jednostranně to nefunguje
Takže láska není pouze to, co píšeš, tj. to co cítíme a dáváme.
Pokud láska funguje oběma směry, tato harmonie vytváří a dodává onu jistotu... 
A tak to je u mě a rodičů, u mě a partnera, u mě a dalších blízkých.
U každého však jinak, protože, jak jsem psala, milovat svou matku stejným stylem jako svou manželku, je úchylárna, to jaksi nejde
|
| *Niki* |
|
(17.6.2011 18:19:58)
Binturong, jasně. Když je to obousměrné, je to úžasné.
Já reagovala na argumenty, že partnera člověk neupřednostní proto, že na něj není takový spoleh, jako na rodiče.
Já když miluju, nepřemýšlím o tom, jak je či není na koho spoleh
Tak uvažuju, když jdu do vztahu. Tam musí být i rozum.
Jinak kdybych si měla vybrat, raději budu milova neopětovanět, než být milována a nic necítit...
|
| Petra Neomi | •
|
(17.6.2011 18:58:41)
Něco cítíš vždycky. Ale jak je vidět, priority prostě nejsou univerzální. Mě nedělá žádný problém nechat se milovat a sama neshořet.
|
|
| CPO |
|
(17.6.2011 19:09:46)
"Jinak kdybych si měla vybrat, raději budu milova neopětovanět, než být milována a nic necítit..."
Klidně mě zabte , ale já teda bych si to vybrala v tý druhý půlce života obráceně
|
| ter33 bez reg | •
|
(17.6.2011 19:23:18)
Brebb - nezabiju. Dovedu to pochopit i takto. To je právě ten vývoj )
|
|
| CPO |
|
(17.6.2011 19:46:04)
míněno...když bych si MUSELA VYBRAT, samozřejmě
Hlubokou citovou deprivací z dětství a dospívání trpím dodnes (komplikuje mi to samozřejmě vztahy s partnery). "Věšení se" na vlídné osoby se mi postupně podařilo nahradit "nezávislostí", ale příliš to neřeší tu citovou deprivaci ...i když jsem se v souladu s moudrými radami pokoušela najít určitou náhradu "lidského tepla" v endorfinech ve sportu, kultuře, přírodě...(na Boha jsem moc ateista )...furt se mi to moc nedaří, což se jasně ukázalo po návratu odešlého exe. Nechci se na něj věšet, tak jsem "studená", což neprospívá rozvoji vztahu...navíc samozřejmě ani on není zrovna ideální typ, o kterého by se mohl tápající opřít (problémy máme oba). Ale jak moc hezky napsala mima v diskusi Partnerské vztahy, oba jsme si toho vědomi a chceme si společně pomoct překonat naše kostlivce z dětství (on si jich odtud táhne stejně jako já )
|
|
|
|
|
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:21:50)
Nesrovnatelně víc mě vždy bolely opravdu hnusné podrazy od vlastních rodičů než od jiných lidí.
Z tohoto hlediska asi mám nadřazené rodiče nad životním partnerem a dalšíma lidma.
|
| CPO |
|
(17.6.2011 14:29:42)
O obráceně: třebaže mě rodiče v životě tolikrát zklamali, furt znova a znova se k nim snažím nalézt cestu, pochopit je a "mít je ráda an sich", nikoli za něco. Neříkám, že se mi to daří, ale není jiná cesta, když si člověk nechce hodit mašli.
Totéž poté, co jsem měla možnost se rozhodnout, jestli pokračovat ve vztahu s expřítelem, který mě "zradil" a zasáhl na nejcitlivějším místě.
Jo, i jemu jsem dala další šanci.
Bývala bych ji dala i exmanželovi, kdyby o to stál.
Ve skutečnosti jak sami nejsme dokonalí a neomylní, je blbost to očekávat od druhejch. Člověk si nesmí nechat ubližovat, ale na druhou stranu nadmíru hrdé postoje "kdyžtyjsimitamtotakjátobětohle" taky k ničemu nevedly (znám z rodiny případ, že se lidi nesmířili 30let a pak na pohřbu hořce litovali, teda ti pozůstalí, ale už bylo pozdě).
|
|
|
| Binturongg |
|
(17.6.2011 15:55:26)
Breberry - ano, nedivím se Tvému přístupu k realitě. Ovšem neříkám, že je to dobré nebo špatné, pouze to vychází z toho, co máš za sebou, jaká jsi.
Mám podobný přístup - vůči všem, kromě svých rodičů a nejbližších.
Možná je to pro Tebe neuvěřitelné, nepochopitelné a neuchopitlené, ale je to holt tak. Mám někoho, koho bezvýhradně miluji a nekoho, kdo bezvýhradně miluje mě
|
| CPO |
|
(17.6.2011 19:07:37)
"Možná je to pro Tebe neuvěřitelné, nepochopitelné a neuchopitlené, ale je to holt tak. Mám někoho, koho bezvýhradně miluji a nekoho, kdo bezvýhradně miluje mě"
Ne, Binturong, zcela bez skurpulí tomu věřím a přeju ti to. V mém životě to tak bohužel neplatí a já v rámci zachování zbytků zdravého rozumu prostě musím zastávat taktiku "racionálna vycházejícího z reality". Pro mě jako velmi emocionálního člověka rodinného a partnerského typu už třeba střídavá péče byla (a částečně stále je) dost velkou psychickou zátěží, byť si to racionálně "neberu" a uklidňuju se argumentama typu "pro dítě je to lepší než mu sebrat otce popř. se o něj s ním přetahovat léta u soudu". Ale ve skutečnosti jsem si rozvedená, v týdnu bez dítěte a po odchodu muže mého života připadala ve velkém prázdném bytě jako totální idiot, kterej už si ty mezilidský vztahy víc zpackat nemoh (a rodiče mi to při každé možné příležitosti ještě navíc neopomněli připomenout, kdybych na to náhodou zapomněla
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(17.6.2011 12:54:21)
skramuško
|
|
|
| Elíláma | 
|
(17.6.2011 12:52:53)
Baba Jaga: "Bude jeho následovník taky nejdůležitější ..."
Ano.
"nebo si uvědomíte že parnerské vztahy jsou věcí pomíjivou?"
Ne  Odmítám. 
|
| Baba Jaga |
|
(17.6.2011 13:00:32)
Eliií, ty jsi nezdolná optimistka
|
| Elíláma |
|
(17.6.2011 13:04:17)
Babo Jago: já to samozřejmě VÍM, že pomíjivé jsou, ale to je pro mě všechno, i to, že někdy byli nějací mí rodiče, já, vesmír. Ale odmítám s tím žít, prostě žiju s manželem jako kdybychom spolu měli být navěky, což stejně nebudem. Ať se to stane rozvodem nebo smrtí...
Jak v Básnících, jen trochu jinak: Mami, bylas první, ale Peťula je jednička
|
|
|
|
|
Ale je to jen moje teorie, nemyslím to teď přímo na nějakou osobu.
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)