Re: Návrat k sobě

Nevím, jestli ti rozumím - na mě je to asi moc filosofické.

Píšeš, že jste s manželem spolu 20 let a dcera je dospělá a že měla 4 roky při rozvodu, tj. dceři je nějakých 24+ a zůstali jste s mužem sami...

Nemáš prostě jen syndrom prázdného hnízda?

Podle mě je naprosto logické, že se za 20 let vztahu vytvoří určitá rutina, která je velmi silná a pokud ji teď chceš měnit, tak je to tvrdá dřina...

Současně logicky - po 20 letech soustředění se na dítě, rodinu, když už je dítě dospělé a odstěhované, tak se mění dynamika i v tom vztahu a ti dospělí (rodiče) si musí vztahy nastavit jinak, nově, a často se v této fázi vztahy i rozpadají, protože to pojítko (děti, rodina) najednou mizí.

Taky nepíšeš, kolik je mužovi let, což je myslím taky dost podstatné, a vypadá to, že mladší společné děti nemáte? Kolik je tobě?

Jsem daleka toho házet "vinu" na chlapa, že najednou nerozumí tvé potřebě změny. Chápu potřebu změny.

Já sama mám třeba muže staršího a hodně konzervativního (a to se s věkem spíše prohlubuje), takže každá změna je strašlivě náročná. Realisticky, ani se o to moc nesnažím, já potřebu změny pociťuju cca 2. rokem, ale je to potřeba změny mého života, nikoli toho partnerského. Tam oceňuji tu stabilitu, kterou mi dává. Takže ta změna se projevuje v tom, že se starám víc o sebe - chodím cvičit, snažím se lépe jíst, častěji chodit na nějaké ty kadeřnice a tak, co jsem všechno předchozích 15 let intenzivní péče o dítě-rodinu-domácnost zanedbávala. Muže do ničeho neposouvám, nenutím (ani aby chodil cvičit se mnou ani abychom měnili domácí rutiny kvůli mým novým zvyklostem - což se dá - pokud chci jít cvičit v neděli a on koukat na fotbal, tak prostě jdu cvičit, když je ten fotbal... on mi nevyčítá, že s ním nejsem doma, já mu nevyčítám, že sedí na gauči a "nic nedělá"). A to si myslím, že je docela důležitý... Třeba bratranec se ženou se teď rozvedli (děti 25 a 23 let), protože ten přechod "vyletění z hnízda" nezvládli, protože ona chtěla nějaké změny (když už nemusí furt být uvázaná u rodiny), ani ho k tomu nenutila, ale on jí to hrozně vyčítal (osobně myslím, že i žárlil, že ji podezříval, že to dělá kvůli nějakému jinému chlapovi a tak, ačkoli ona to dělala prostě kvůli sobě) - tj. ona chtěla jít třeba s kolegy v sobotu večer na nějaký ples, on hodil scénu (sám jít nechtěl, ale nechtěl ani , aby tam šla ona)... To je blbý prostě.

Dlouhé monology by unavily i mě, natož chlapa, který vlastně ani nechápe, co říkáš. Myslím, že my ženy si to prostě často zbytečně komplikujeme.

Chceš si změnit něco ve svém životě? Tak si to prostě změň... Problém bude, když do toho budeš nutit toho chlapa, jestli on je takový, že on změny nechce. Nebo když by ti to vyčítal a nechtěl, aby ses změnila ty. Nebo kvůli tomu začne žárlit, dělat scény... (ale popravdě, když by chlap v 50 najednou začal cvičit, jinak se oblékat, chodit k barberovi apod., co dřív třeba nedělal, tak která ženská by si neřekla, že "jestli on nemá nějakou jinou").

Oni chlapi zase mají tu krizi středního věku, kdy dělají věci, pro ženy nepochopitelné a někdy i fatální. Jak říkám, otázka je, jestli je menší zlo, když si pořídí tu motorku, nebo tu milenku...