Re: Návrat k sobě

navazuju lehce volně, ale když to tu tak čtu, neodolám...
někdy si říkám, jestli to ti chlapi nemají s námi vlastně dost těžké... zpočátku se ten vztah tak nějak vyvíjí, usazuje, zvedou se nějaká pravidla, každý si něco přebere na sebe... v průběhu má žena (obvykle žena, přiznejme si) pocit, že muž něco nedělá tak, jak by si představovala a tak začne přebírat i jeho kompetence, protože on to prostě nedělá správně... a často je toho čím dál víc, i proto, že ty věci na sebe navazují... a pak, z ničeho nic, bez varování, začne mít žena pocit, že je všechno jen na ní (no aby ne) a muž má dojem, že to tak přece chtěla, ona si to převzala dobrovolně a z vlastní vůle, tak v čem je problém? a najednou má pocit, že mu ona vyčítá svá vlastní rozhodnutí, on přece po ní nikdy nechtěl, aby to všechno dělala ona... to ona najednou chce z ničeho nic měnit hru, do teď to fungovalo, tak co se jí zase nezdá? a najednou chce všechno probírat, o čem chce ještě mluvit? nestačí to jednou? nemůže mu dát jednoduchý manuál, co po něm vlastně chce? proč by měl být nadšen z její proměny? proč o tom má ještě diskutovat, když ona se zjevně už nějak rozhodla? proč na něm najednou hledá nějaké chyby? co jí zase nestačí? proč se má měnit on, takového si ho našla/vzala a najednou jí nestačí? však on má i tak dost svých starostí (začíná zlobit zdraví, kolegové v práci jsou čím dál mladší a dravější, učení nových věcí mu jde čím dál pomaleji, udržet tempo ho stojí čím dál víc energie, zkušenosti pozbývají hodnotu s ohledem na novinky...) a ona ho bude prudit i doma...
(neříkám, že má pravdu, ale že chápu, že to tak může vidět)